Sumer a Akkad

Země mezi řekami

Řecké slovo Mezopotámie znamená „země mezi řekami“. Na jihu této roviny, kde se z Eufratu a Tigridu dalo zavlažovat, vyrostly ve 4. tisíciletí př. n. l. první města: Uruk měl kolem roku 3000 př. n. l. desítky tisíc obyvatel. Sumerské městské státy – Uruk, Ur, Lagaš, Kiš – spolu soupeřily o vodu a půdu.

Ve 24. století př. n. l. je sjednotil Sargon z Akkadu, zakladatel první říše v dějinách oblasti. Později se střídaly Ur, Babylon krále Chammurapiho, Asýrie a Novobabylonská říše Nabukadnezara II.; samostatné dějiny Mezopotámie ukončilo dobytí Babylonu perským králem Kýrem roku 539 př. n. l.

Písmo z účetnictví

Nejstarší tabulky z Uruku, z doby kolem 3300–3100 př. n. l., jsou z velké části účetní záznamy chrámů: počty ovcí, dávky obilí, pivo, pracovníci. Písaři do vlhké hlíny kreslili hrotem obrázkové znaky a čísla vtlačovali tupým koncem rydla. Postupně je začali otiskovat seříznutým rákosem – a z čar se staly klínky, podle nichž má písmo jméno.

Znaky se během staletí zjednodušily a otočily o 90 stupňů, takže původní obrázky v nich dnes poznáme jen stěží. Časem se písmo naučilo zapisovat i zvuky: znak pro „šíp“ (sumersky ti) mohl znamenat i podobně znějící slovo til „život“, a tak se z obrázků staly slabiky.

Sumerština: jazyk bez příbuzných

Sumerština je izolovaný jazyk: není příbuzná s žádným známým jazykem. Je aglutinační – k slovnímu kořeni se řadí předpony a přípony – a ergativní: podmět přechodného slovesa má zvláštní koncovku -e, jinou než podmět nepřechodného. Slovosled je podmět – předmět – sloveso.

Jako mluvený jazyk ustoupila sumerština kolem přelomu 3. a 2. tisíciletí př. n. l. akkadštině. Písaři ji však dál studovali a opisovali až do konce klínového písma, podobně jako se ve středověké Evropě pěstovala latina.

Akkadština: jazyk diplomacie

Akkadština je nejstarší doložený semitský jazyk, příbuzný arabštině, hebrejštině a aramejštině. Akkaďané převzali sumerské klínové písmo, přestože se k jejich jazyku příliš nehodilo, a zapisovali jím akkadská slova po slabikách. Hlavní nářečí byla babylonské na jihu a asyrské na severu.

Ve 2. tisíciletí př. n. l. se akkadština stala mezinárodním jazykem Předního východu. Akkadsky si dopisovali egyptští faraoni s vládci Babylonu, Mitanni i s vazaly v Kanaánu, jak ukazují dopisy z egyptské Amarny, a akkadsky je psáno i chetitské znění mírové smlouvy s Egyptem. V 1. tisíciletí př. n. l. ji v běžném životě postupně vytlačila aramejština.

Chammurapiho zákoník

Babylonský král Chammurapi dal v 18. století př. n. l. vytesat na čedičovou stélu soubor 282 paragrafů, jak je číslují dnešní badatelé. Zákoník řeší obchod, rodinu, dědictví, mzdy i škody a u některých provinění uplatňuje zásadu odplaty stejným: „Jestliže někdo vyrazí oko svobodnému muži, vyrazí mu oko.“ Stélu našli francouzští archeologové v roce 1901 v Súsách v Íránu, kam ji odvlekli Elamité; dnes je v Louvru.

Epos o Gilgamešovi

Příběh krále Gilgameše z Uruku, jeho přítele Enkidua a marného hledání nesmrtelnosti je jedním z nejstarších velkých literárních děl. Nejúplnější je standardní babylonská verze na dvanácti tabulkách, známá hlavně z knihovny asyrského krále Aššurbanipala v Ninive (7. století př. n. l.).

V roce 1872 přečetl George Smith z Britského muzea na tabulce XI vyprávění o potopě, nápadně podobné biblickému příběhu o Noemovi, a vyvolal senzaci. Do češtiny epos přeložil asyriolog Lubor Matouš.

Šedesátková soustava

Mezopotámští písaři počítali v šedesátkové soustavě. Z ní dodnes pochází šedesát minut v hodině, šedesát sekund v minutě a 360 stupňů kruhu. Babylonští matematici řešili kvadratické úlohy a znali vztahy mezi stranami pravoúhlého trojúhelníku více než tisíc let před Pythagorem, jak ukazuje tabulka Plimpton 322.

Rozluštění: skála v Behistunu

Klíčem k rozluštění se stal nápis perského krále Dáreia I. na skále v Behistunu v západním Íránu: stejný text ve třech jazycích a třech druzích klínového písma – staroperském, elamském a babylonském. Staroperské písmo, které má jen několik desítek znaků, začal luštit Georg Friedrich Grotefend už roku 1802 podle opisů nápisů z Persepole. Henry Rawlinson nápis ve 30. a 40. letech 19. století s velkým nasazením opsal, často z žebříků na úzké římse; nejhůře přístupné babylonské znění obtiskl roku 1847 kurdský chlapec zavěšený na lanech.

Na babylonském znění se ukázalo, že jeden znak může mít více čtení a že písmo míchá slabiky se znaky pro slova; významně k tomu přispěl irský duchovní Edward Hincks. Roku 1857 dostali Rawlinson, Hincks, William Henry Fox Talbot a Julius Oppert nezávisle na sobě k překladu tentýž nedávno nalezený nápis asyrského krále Tiglatpilesara I. Jejich překlady se shodovaly, a tím bylo rozluštění akkadštiny potvrzeno.

Čeští badatelé

Bedřich Hrozný, který rozluštil chetitštinu, vedl roku 1925 vykopávky v Kültepe v Turecku a nalezl tam přes tisíc staroasyrských tabulek obchodníků. Jejich zpracování se věnoval asyriolog Lubor Matouš, autor českého překladu Eposu o Gilgamešovi.