Arméni a Gruzínci

Mezi Římem a Persií

Arménie ležela na Arménské vysočině mezi Malou Asií, Mezopotámií a Kavkazem, na území, kde dříve vládlo Urartu. Od počátku 2. století př. n. l. jí vládla domácí dynastie Artašesovců (Artaxiovců), později větev parthských Arsakovců. Země stála po staletí mezi dvěma velmocemi, Římem a Parthskou, později Sásánovskou říší. Roku 387 si ji obě říše rozdělily; asi čtyři pětiny připadly Persii a tamní arménské království zaniklo roku 428.

Severně od Arménie ležela gruzínská království: na východě Kartli, kterou řečtí a římští autoři nazývali Ibérie, s hlavním městem Mcchetou, na západě u Černého moře Kolchida. Obě země přijaly křesťanství ve 4. století: Arménie podle tradice roku 301 za krále Trdata III. (část badatelů dává přednost pozdějšímu datu), Kartli za krále Miriana III. roku 326 nebo 337. Předtím se v obou zemích psalo cizími jazyky a písmy, hlavně aramejsky a řecky: dvojjazyčný řecko-aramejský náhrobek z Armazi u Mcchety pochází z prvních století n. l. a arménští králové razili mince s aramejskými a řeckými opisy.

Dva nepříbuzné jazyky

Arménština je samostatnou větví indoevropské jazykové rodiny, podobně jako řečtina nebo albánština. Její příbuznost s ostatními indoevropskými jazyky zakrývají hláskové změny: arménské hayr „otec“ odpovídá latinskému pater, protože počáteční p se v arménštině změnilo v h. Z praindoevropštiny se podle Gevorga Džahukjana zachovalo jen asi 1 500 slov; mnoho dalších bylo přejato z íránských jazyků, hlavně z parthštiny. Proto byla arménština dlouho pokládána za íránský jazyk, dokud Heinrich Hübschmann roku 1875 srovnávací metodou neoddělil íránské výpůjčky od zděděné slovní zásoby. Za nejbližšího příbuzného se podle rozšířené hypotézy (Holger Pedersen, Antoine Meillet) považuje řečtina; otázka není uzavřena.

Gruzínština patří ke kartvelské rodině spolu s megrelštinou, lazštinou a svanštinou. Příbuznost s jinou jazykovou rodinou, ani s ostatními kavkazskými jazyky, se prokázat nepodařilo. Gruzínština je aglutinační jazyk: sloveso může vyjadřovat podmět i předmět a nese až osm morfémů, podmět přechodných sloves stojí v minulém čase v ergativu, jazyk nemá mluvnický rod ani členy a čísla od 20 do 99 počítá po dvacítkách. Gruzínsky se otci říká mama a matce deda; podobnost s dětskými slovy jiných jazyků je náhodná.

Maštoc a arménská abeceda

Arménskou abecedu podle shodného svědectví arménských pramenů vytvořil Mesrop Maštoc (asi 361–440). Hlavním pramenem je jeho životopis, který ve 40. letech 5. století sepsal jeho žák Korjun. Maštoc znal řečtinu, perštinu a syrštinu a sloužil na královském dvoře ve Vagaršapatu, pak se stal mnichem a kazatelem. V arménských kostelích se tehdy četlo z řeckých a syrských knih a text se musel tlumočit.

S podporou katolikose Sahaka Parteva a krále Vramšapuha hledal pro arménštinu písmo. Podle Korjuna nejprve vyzkoušel písmena, která měl syrský biskup Daniel (tzv. Danielova písmena), ale ta nestačila. Pak odešel do Edessy a Samosaty v severní Mezopotámii; tam abecedu o 36 písmenech dokončil a řecký písař Rufinus jim dal konečnou podobu. Tradičně se její vznik klade k roku 405; arménský lingvista Hračja Ačarjan dospěl k roku 404.

Maštoc pak zakládal školy, v nichž se nové písmo učili mladí, a posílal žáky do Edessy, Konstantinopole, Alexandrie a dalších středisek učenosti pro řecké rukopisy. Bibli nejprve přeložili ze syrštiny a pak znovu z řecké Septuaginty; tento překlad, dokončený asi roku 434, užívá arménská církev dodnes. Maštoc zemřel roku 440 a je pohřben v Ošakanu. Arménská církev ho uctívá jako světce a spolu s dalšími slaví svátek Svatých překladatelů.

Písmena podle řeckého vzoru

Arménské písmo je abeceda v plném smyslu: na rozdíl od syrského nebo pahlavského písma má vlastní písmena pro všechny samohlásky, stejně jako řecké. Podle převládajícího názoru bylo řecké písmo také vzorem. Pořadí písmen v zásadě sleduje řeckou abecedu a písmena pro hlásky, které řečtina nemá (například ž, x, c nebo č), jsou vložena mezi ně; tvary některých písmen, například թ, փ a բ, připomínají řecké θ, φ a β. Jiní badatelé hledali vzory i v písmu pahlavském nebo syrském; jak přesně Maštoc tvary písmen navrhl, nevíme.

Písmena sloužila i jako číslice, stejně jako v řečtině: prvních devět označuje jednotky, dalších devět desítky, pak stovky a tisíce až po Ք = 9000. Ve středověku přibyla dvě písmena, Օ pro o a Ֆ pro f, takže abeceda má 38 písmen. Nejstarší písmo je majuskulní erkatagir („železné písmo“); z něj se od 10. století vyvinulo oblejší bolorgir, od 16. století základ tištěného písma, a další psací formy. Sovětská Arménie ve 20. letech 20. století reformovala pravopis. Arméni v zahraničí, kteří převážně mluví západní arménštinou, i Arméni v Íránu píšou dál tradičním pravopisem.

Grabar: jazyk překladů a učenců

Arménštině 5. století se říká grabar, „literární jazyk“; je to nejstarší doložená podoba arménštiny. Maštocovi žáci přeložili vedle Bible liturgii, usnesení církevních koncilů a spisy řeckých a syrských církevních otců. Některá díla se dochovala jen v arménském překladu: například první část Eusebiovy Kroniky (Chronografii), z níž se řecky zachovaly jen zlomky, známe celou jen z arménského překladu. Vznikla i původní literatura, dějepisectví a filozofie; 5. století se v arménské tradici pokládá za zlatý věk.

Jako spisovný jazyk sloužil grabar až do 19. století; ještě první arménský časopis Azdarar, vydávaný od roku 1794 v indickém Madrásu, vycházel v grabaru. Mluvená arménština se mezitím proměnila a v 19. století se prosadily dvě nové spisovné normy: východní, se středem v Tbilisi a později v Jerevanu, a západní v Istanbulu. Grabar zůstává liturgickým jazykem arménské církve a pro srovnávací jazykovědu je důležitý při rekonstrukci praindoevropštiny.

Matenadaran

Arménských rukopisů se dochovalo mimořádně mnoho, ačkoli mnohé zanikly ve válkách: podle středověkého historika Stepanose Orbeljana spálili Seldžukové roku 1170 v pevnosti Baghaberd přes 10 000 rukopisů. Uchovávaly se v knihovnách velkých klášterů, například v Haghpatu, Sanahinu nebo Tatevu. Arménsky se taková knihovna nazývá matenadaran, „úložiště knih“; obě části slova jsou středoperského původu.

Největší sbírku má dnes Matenadaran v Jerevanu, Institut starých rukopisů Mesropa Maštoce. Jeho jádrem je knihovna katolikosátu v Ečmiadzinu, znárodněná roku 1920; samostatný ústav vznikl roku 1959 a jméno Maštoce nese od roku 1962. Uchovává asi 23 000 rukopisů a zlomků, arménských i jinojazyčných, a od roku 1997 je jeho sbírka zapsána v programu UNESCO Paměť světa. Za nejstarší úplnou arménskou knihu se pokládá Vehamorský evangeliář, patrně ze 7. století; k nejstarším svazkům sbírky patří i Lazarevský evangeliář z roku 887 (podle moskevského Lazarevova institutu). Ečmiadzinský evangeliář z roku 989 je vázán do slonovinových desek z 6. století.

Počátky gruzínského písma

Gruzínské písmo je doloženo od 5. století. Většina badatelů spojuje jeho vznik s pokřesťanštěním Kartli; vzniklo tedy nejspíš mezi obrácením krále Miriana III. a prvními dochovanými nápisy. Od počátku sloužilo k překladům Bible a církevních textů, které pořizovali mniši v Gruzii i v Palestině. Zlomky nápisů z Nekresi v Kachetii, které Levan Čilašvili v 80. letech 20. století datoval do 2. nebo 1. století př. n. l., odborná obec za tak staré nepřijala.

Nejstarší dochované gruzínské nápisy nejsou z Gruzie, ale ze Svaté země. Roku 1952 odkryl italský archeolog Virgilio Canio Corbo u Bir el-Kutt, asi 2 km severně od Betléma, gruzínský klášter s mozaikovou podlahou a čtyřmi nápisy písmem asomtavruli. Dva z nich se podle obvyklého datování kladou kolem roku 430; jeden podle obvyklého výkladu jmenuje Petra Ibérského, gruzínského prince a pozdějšího mnicha, ještě světským jménem Maruan. Datace se opírá o osoby jmenované v nápisech a není zcela jistá. Dochované nápisy uchovává Muzeum Terra Sancta (Studium Biblicum Franciscanum) v Jeruzalémě; nápis s Maruanovým jménem se ztratil. V samotné Gruzii jsou nejstarší nápisy v katedrále Bolnisi Sioni jihozápadně od Tbilisi: podle jednoho z nich se stavět začalo ve 20. roce vlády perského krále Péróza a stavba byla dokončena o 15 let později, tedy v letech 493/494.

Tři písma jedné abecedy

Gruzínština se během dějin psala třemi písmy, která mají stejná jména písmen i stejné pořadí a píšou se zleva doprava. Nejstarší je asomtavruli („velká písmena“, též mrgvlovani, „oblé“) z 5. století: písmena stejné výšky složená z oblouků a pravých úhlů. V 9. století se z něj vyvinulo skloněné, hranatější nuschuri; nejstarší nápis tímto písmem z roku 835 je v kostele Ateni Sioni a nejstarší rukopisy pocházejí z roku 864. Církevním rukopisům psaným písmem nuschuri s velkými písmeny asomtavruli v nadpisech a na začátcích odstavců se říká chucuri, „kněžské písmo“.

Třetí písmo, mchedruli („jezdecké, vojenské“), se objevuje v 10. století; nejstarší nápis z roku 982 je rovněž v Ateni Sioni. Zprvu sloužilo světským účelům, například v královských listinách Bagrata IV. z 11. století, a v 19. století se s tiskem stalo jediným běžným písmem gruzínštiny. Abeceda měla původně 38 písmen; Společnost pro šíření gramotnosti mezi Gruzínci, kterou roku 1879 založil Ilja Čavčavadze, z ní vyřadila pět nadbytečných, takže jich dnes má 33. Mchedruli nerozlišuje velká a malá písmena; velké tvary mtavruli se používají jen tehdy, když se celý text píše verzálkami, a do Unicode přibyly roku 2018. Roku 2016 zapsalo UNESCO živou kulturu tří gruzínských písem na seznam nehmotného kulturního dědictví.

Pořadí a číselné hodnoty písmen odpovídají řecké abecedě: vin na šestém místě má hodnotu 6 jako řecká digamma, he na osmém místě odpovídá řecké étě a hie s hodnotou 60 řeckému ksí. Písmena pro hlásky, které řečtina nemá, například š, č, c, x nebo ǯ, stojí převážně na konci. Hlásku u psalo asomtavruli dvojicí ႭჃ (o + w) jako řecké ου; v nuschuri se z ní stalo jediné písmeno.

Stará gruzínština

Jazyk nejstarších textů se nazývá stará gruzínština (5.–11. století). V nejstarší vrstvě (5.–8. století) se rozlišují dvě podoby, chanmeti a haemeti, pojmenované podle slovesné předpony ch- nebo h-, místo níž má pozdější klasická stará gruzínština h-, s- nebo nic. Z této doby se zachoval jen asi tucet nápisů a osm rukopisů s náboženskými texty, často palimpsestů, tedy pergamenů, z nichž byl původní text seškrábán a přepsán. Nejstarším literárním dílem je Umučení svaté královny Šušaniky, které se připisuje Iakobu Curtavelimu z 5. století.

Gruzínští mniši působili od počátku i mimo vlast: v Palestině, v klášteře svaté Kateřiny na Sinaji a od 10. století na hoře Athos, kde vznikl gruzínský klášter Iviron. Stará gruzínština zůstala jazykem gruzínské pravoslavné církve a dnešní Gruzínci jí z velké části rozumějí. V 11.–12. století přešla ve střední gruzínštinu, jejímž nejslavnějším dílem je epos Šoty Rustaveliho Muž v tygří kůži z 12. století. První knihy tištěné (zčásti) gruzínsky vyšly roku 1629.

Třetí písmo Kavkazu

Korjun připisuje Maštocovi i písmo pro kavkazské Albánce, národ na území dnešního Ázerbájdžánu a jižního Dagestánu, který mluvil severovýchodokavkazským jazykem. Písmo se užívalo od 5. do 12. století a pak se na ně zapomnělo. Teprve roku 1937 našel gruzínský badatel Ilja Abuladze jeho abecedu v arménském rukopisu z 15. století v Matenadaranu (č. 7117), který srovnává několik abeced. V letech 1947–1952 přibyly krátké nápisy z vykopávek v Mingečauru.

Souvislé texty se našly až v klášteře svaté Kateřiny na Sinaji: gruzínský badatel Zaza Aleksidze roku 1996 rozpoznal pod gruzínským textem palimpsestů spodní vrstvu psanou albánským písmem (ohlášeno 1997). Jde o zlomky lekcionáře a evangelia podle Jana, které Aleksidze, Jost Gippert a další vydali roku 2008; teprve díky nim lze jazyk z velké části číst. Abeceda má 52 písmen a podle Gipperta závisí svou stavbou na arménské, podobně jako arménská na řecké. Za posledního potomka kavkazské albánštiny se pokládá udijština, kterou mluví asi 8 000 lidí.