Korea: čínské znaky a hangul

Čínské písmo na poloostrově

Na Korejský poloostrov přišlo písmo z Číny. Nejstarší archeologické doklady čínských nápisů v Koreji pocházejí ze 3. století př. n. l., z doby, kdy sem před válkami v severní Číně přicházeli čínští přistěhovalci; v Pchjongjangu se našel meč s čínským nápisem z roku 222 př. n. l. V letech 108 př. n. l. až 313 n. l. ovládala sever poloostrova čínská správa dynastie Chan a jejích nástupců. Korejština přitom zůstala mluveným jazykem, čínsky se jen psalo.

V době Tří království, Kogurjŏ na severu, Päkče na jihozápadě a Silla na jihovýchodě, se klasická čínština stala jazykem písemnictví a státní správy. Kronika Samguk sagi z roku 1145 klade počátky písemných záznamů v Päkče do roku 375 a v Silla do roku 545. Se čtením se šířil i buddhismus, podle tradice přijatý v Kogurjŏ roku 372, v Päkče 384 a v Silla 527. Učenci z Päkče byli ceněnými učiteli čínského písma v Japonsku.

Nejstarší přesně datovanou památkou s korejským textem v klasické čínštině (hanmun) je stéla krále Kwanggätcha Velikého (vládl 391–413) z roku 414. Dal ji vztyčit jeho syn, král Čangsu, u hrobky otce poblíž tehdejšího hlavního města Kogurjŏ, dnes u města Ťi-an v Číně. Nápis o 1 775 znacích vypráví o původu rodu a o válečných taženích zemřelého krále. Stéla byla znovu objevena koncem 19. století a část nápisu je dnes nečitelná.

Čínské znaky se korejsky nazývají hanča, „znaky Chan“. Klasická čínština byla v Koreji jazykem učenců až do konce 19. století: od roku 958 do roku 1894 se v ní skládaly státní úřednické zkoušky (kwagŏ) a v klasické čínštině jsou psány i korejské kroniky a úřední letopisy dynastie Čosŏn.

Korejsky čínskými znaky

Klasická čínština se od korejštiny zásadně liší. Čínská slova jsou krátká a neohebná a slovosled je podmět – přísudek – předmět; korejština je aglutinační, ke kmeni připojuje řetězy přípon pro pád, čas i zdvořilost a sloveso stojí na konci věty. Chtěli-li Korejci psát vlastním jazykem, museli čínské znaky použít jinak: buď pro jejich význam, přičemž je četli korejským slovem, nebo jen pro jejich zvuk.

Nejstarší z těchto soustav se nazývá idu (吏讀, „úřednické čtení“). Text měl korejský slovosled, plnovýznamová slova se psala čínsky a korejské koncovky a částice znaky vybranými podle zvuku či korejského čtení. Tak se například dvojice 不冬, doslova „ne-zima“, nečetla čínsky, ale korejsky jako andʌl (psáno se zaniklou samohláskou ㆍ), „ne(dělá)“; dnes tomu odpovídá 않는다 annŭnda. Tradice připisuje idu učenci Sŏl Čchongovi ze 7. století, podobné zápisy jsou ale doložené už dříve. Idu sloužilo hlavně úředníkům a písařům pro správní listiny; úředně bylo zrušeno až roku 1894.

Pro poezii se používal hjangčchal (鄕札, „místní zápis“), v němž se celé korejské verše psaly čínskými znaky zčásti podle významu a zčásti podle zvuku. Takto zapsaných písní hjangga se dochovalo 25: čtrnáct v kronice Samguk jusa, kterou ve 13. století sestavil mnich Irjŏn, a jedenáct v životopise mnicha Kjunjŏ (923–973) z roku 1075. V písni Sŏdongjo se například jméno princezny zapisuje 善化公主主隱: první čtyři znaky se čtou sinokorejsky Sŏnhwa kongdžu, „princezna Sŏnhwa“, kdežto 主 („pán“) se tu čte korejským slovem stejného významu jako uctivá přípona -nim a 隱 je použit jen pro svůj zvuk jako tematická částice -ŭn.

Třetí soustava, kugjŏl (口訣), usnadňovala čtení čínských textů: mezi úseky klasického textu se vpisovaly korejské gramatické koncovky, často zjednodušenými tvary znaků. Například 爲尼 se nečetlo čínsky, ale korejsky hani, „dělá, a tak“: první znak podle svého korejského významu „dělat“, druhý podle zvuku. Kugjŏl připomíná japonské čtení čínských textů (kanbun) a užívalo se až do počátku 20. století. Všechny tři soustavy však vyžadovaly dobrou znalost čínských znaků, a zůstaly tak výsadou vzdělanců.

Osmdesát tisíc desek a kovové litery

Korea patřila k průkopníkům knihtisku. Za dynastie Korjŏ (918–1392) vznikla Tripitaka Koreana, korejsky Palman tädžanggjŏng, „Tripitaka o osmdesáti tisících deskách“: soubor buddhistického kánonu v čínštině, vyřezaný zrcadlově do dřevěných tiskových desek. Když první vydání kánonu zničili Mongolové, dal dvůr ve 13. století za mongolských vpádů vyřezat nové, podle běžně uváděné datace v letech 1237–1248. Od roku 1398 se desky, kterých je 81 258, uchovávají v horském chrámu Häinsa. Jejich knihovní budovy jsou zapsány na seznamu světového dědictví UNESCO a samy desky v rejstříku Paměť světa.

Ještě pozoruhodnější je tisk pohyblivými kovovými literami. Podle pramenů se jimi v Koreji tisklo už v první polovině 13. století, tyto tisky se však nedochovaly. Nejstarší dochovanou knihou tištěnou pohyblivými kovovými literami je Čikči, celým jménem Pägun hwasang čchorok puldžo čikči simčche jodžŏl, výbor z výroků buddhistických mistrů zenu (korejsky sŏn), který sestavil mnich Pägun. Podle tiráže ho roku 1377 vytiskli jeho žáci v chrámu Hŭngdŏksa u města Čchŏngdžu, zhruba o tři čtvrtě století dříve, než Johannes Gutenberg dotiskl svou bibli.

Z původně dvou svazků se dochoval jen druhý, a to bez prvního listu. Koncem 19. století ho z Koreje odvezl francouzský diplomat Victor Collin de Plancy a dnes patří Národní knihovně Francie v Paříži; roku 2001 byl zapsán do rejstříku Paměť světa. Na rozdíl od Evropy se ale kovové litery v Koreji nestaly základem masového tisku: čínské písmo vyžadovalo tisíce různých liter a tisklo se hlavně pro dvůr a kláštery.

Král Sedžong

Sedžong (1397–1450), čtvrtý král dynastie Čosŏn, vládl v letech 1418–1450 a v Koreji je dodnes pokládán za největšího panovníka jejích dějin. Roku 1420 obnovil Síň vzdělanců (Čiphjŏndžŏn), královskou učenou instituci, kterou dnešní historici přirovnávají k výzkumnému ústavu. Za jeho vlády vznikl první vlastní korejský kalendář, rozsáhlé lékařské a zemědělské příručky i nové astronomické přístroje.

Kdy práce na novém písmu začala, prameny neříkají. Ve 12. měsíci roku 1443 podle korejského kalendáře (tedy mezi koncem prosince 1443 a koncem ledna 1444) bylo písmo, patrně už téměř hotové, představeno dvoru. Většina badatelů soudí, že se na jeho vytvoření Sedžong osobně a podstatně podílel; zda byl jediným autorem, jak tvrdí dobové záznamy, je sporné. Sám král se o jazyky zajímal, učil se mluvenou čínštinu a sledoval práci Úřadu tlumočníků.

Už ve 2. měsíci 1444 podala skupina učenců Síně vzdělanců v čele s Čchö Mal-lim králi ostrý protest. Nové písmo podle nich odvádělo Koreu od čínské vzdělanosti, k níž měla podle konfuciánských zásad vzhlížet, a vlastní hláskové písmo podle nich měli jen barbaři. Historici k tomu dodávají i obavy o společenské postavení: znalost čínských znaků byla výsadou a odznakem elity. Sedžong námitky odmítl s tím, že písmo vzniklo z péče o poddané, a tedy v duchu konfuciánství, a Čchö Mal-liho i další signatáře dal na den uvěznit.

V 9. měsíci roku 1446 bylo písmo slavnostně vyhlášeno spisem Hunmin čŏngŭm (訓民正音), „Správné hlásky k poučení lidu“. Tak se zprvu jmenovalo i písmo samo. Krátký základní text sepsal podle tradice sám Sedžong; rozsáhlý výklad (härje) s vysvětlením tvaru písmen a pravidel jejich užití připojila skupina učenců vedená Čŏng In-džim. Vydání s výkladem se později ztratilo a znovu se objevilo až roku 1940; dnes je jihokorejským národním pokladem a od roku 1997 je zapsáno v rejstříku Paměť světa.

Mluvidla, nebe, země a člověk

Hunmin čŏngŭm härje podrobně vysvětluje, jak tvary písmen vznikly. Pět základních souhlásek kreslí mluvidla při vyslovování dané hlásky: ㄱ kořen jazyka, který uzavírá cestu v hrdle, ㄴ jazyk přiložený k hornímu patru, ㅁ ústa, ㅅ zub a ㅇ hrdlo. Ostatní souhlásky se od nich odvozují přidáním čárky pro „silnější“ hlásku: z ㄱ k vzniká přídechové ㅋ kch, z ㄴ n postupně ㄷ t a ㅌ tch, z ㅁ m ㅂ p a ㅍ pch, z ㅅ s ㅈ č a ㅊ čch. Hlásky vyslovované na stejném místě tak mají i podobný tvar písma.

Samohlásky vycházejí ze tří prvků čínské kosmologie: tečka ㆍ je kulatá jako nebe, vodorovná čára ㅡ plochá jako země a svislá ㅣ stojí jako člověk. Ostatní samohlásky se z nich skládají: ㅏ a je ㅣ s tečkou vpravo, ㅓ ŏ s tečkou vlevo, ㅗ o je ㅡ s tečkou nahoře, ㅜ u s tečkou dole. Dělení samohlásek na „jasné“ a „temné“ přitom odpovídá samohláskové harmonii tehdejší korejštiny. Dalším filozofickým výkladům, například spojení hlásek s pěti živly, dnešní badatelé přikládají malou váhu.

Písmena se neřadí za sebou jako v latince, ale skládají se do slabičných bloků, které mají přibližně čtvercový tvar jako čínské znaky: počáteční souhláska, samohláska vpravo od ní nebo pod ní, případně koncová souhláska dole. Začíná-li slabika samohláskou, píše se na místě souhlásky němé ㅇ. Z dnešních 19 počátečních souhlásek, 21 samohlásek a 27 koncových souhlásek lze sestavit 11 172 slabik, z nichž se ale v korejštině běžně užívají asi dva tisíce. Ve střední korejštině se navíc tečkami vlevo od slabiky značila výška tónu: bez tečky nízký, jedna tečka vysoký, dvě tečky stoupavý tón. Toto značení zaniklo v 16. století.

Britský lingvista Geoffrey Sampson roku 1985 označil hangul za písmo rysové (featural script), jehož tvary soustavně vyjadřují fonologické rysy; hangul je nejznámějším příkladem této kategorie. Jiní badatelé namítají, že takto stavěná je jen část písmen a že čtenáři tvarovou logiku při čtení nevyužívají. Zda Sedžongovy učence inspirovalo i jiné písmo, je sporné; nejvíce pozornosti vzbudila hypotéza Gariho Ledyarda o vlivu mongolského úředního písma ʼPhags-pa. Že tvar slabičných bloků ovlivnily čínské znaky, je pravděpodobné.

Ŏnmun: písmo žen a mnichů

Sedžong se snažil nové písmo prosadit do úřadů, zkoušek i škol, ale opatrně a s omezeným úspěchem. Jako první rozsáhlé dílo v hangulu vznikla Jongbi ŏčchŏnga (Písně draků letících k nebi), sto dvacet pět zpěvů oslavujících předky vládnoucí dynastie, vytištěná roku 1447. Následovaly buddhistické texty, mezi nimi hymny, které podle tradice složil sám Sedžong. Po králově smrti byl hangul z mnoha oblastí opět vytlačen.

Vzdělanci psali dál klasickou čínštinou a nové písmo nazývali ŏnmun (諺文), „lidové písmo“, což dostalo pohrdavý nádech. V 15. století se hangul užíval hlavně v Soulu v okolí dvora, mimo hlavní město se rozšířil až v 16. století. Mezi jeho první uživatele patřily ženy, kterým se konfuciánského vzdělání nedostávalo a které se písmo často učily doma, a buddhistické kláštery. Roku 1504 dal krutovládce Jŏnsangun po zjištění, že kritika jeho vlády koluje v hangulu, užívání písma pronásledovat.

Přesto hangul přežil. Ve 16. století se jím zabývali učenci Úřadu tlumočníků, v 17. století rozkvetla lidová literatura v hangulu včetně veršů sidžo a románu Hong Kiltong-džŏn, tradičně připisovaného Hŏ Kjunovi (autorství je sporné). Zároveň se měnil pravopis: některá písmena, například ㅿ a ㆆ, vyšla koncem 16. století z užívání, ㅇ a ㆁ splynula a značení tónů zaniklo. Hangul se tak stal písmem soukromých dopisů, lidové četby a žen, zatímco úřední a učená Korea psala čínsky.

Národní písmo

Obrat přinesl konec 19. století. Když se Korea v 70. letech otevřela cizině, začal být hangul vnímán jako symbol národa a nazýval se i kungmun (國文), „národní písmo“. Skotský misionář John Ross ve své učebnici z roku 1877 poprvé oddělil slova mezerami a psal vodorovně. Dne 21. listopadu 1894, v rámci reforem Kabo, vláda prohlásila hangul za přednostní písmo úředních listin; ve stejném roce skončily úřednické zkoušky v klasické čínštině i úřední užívání idu. Roku 1896 začaly vycházet noviny Tongnip sinmun, psané jen hangulem.

Jméno hangul, „písmo Han“, se ujalo kolem roku 1910, podle převládajícího výkladu z podnětu jazykovědce Ču Si-gjŏnga. Za japonské nadvlády (1910–1945) byl korejský jazyk a písmo různě potlačován. Společnost pro výzkum korejského jazyka roku 1926 zavedla Den hangulu; pod novým jménem Společnost pro korejský jazyk pak roku 1933 vydala jednotný pravopis, z něhož vycházejí pravopisy obou dnešních korejských států; mimo jiné v něm skončila samohláska ㆍ. Roku 1942 byli její členové hromadně zatčeni a mučeni.

Roku 1940 se našel exemplář Hunmin čŏngŭm s výkladem, dlouho pokládaný za ztracený; dnes se podle sběratele nazývá Kansongův exemplář. Po osvobození a rozdělení země roku 1945 prosadily oba státy všeobecnou gramotnost v hangulu. V KLDR se písmo od roku 1949 nazývá čosŏngŭl, „korejské písmo“, podle severokorejského jména Koreje Čosŏn; Jižní Korea užívá jméno hangul. Obě varianty mají stejná písmena, liší se hlavně pořadím v abecedě a některými pravopisnými pravidly.

Den hangulu

Přesné datum vyhlášení písma není známo. Doslov k výkladu Hunmin čŏngŭm je datován „prvními deseti dny“ 9. měsíce roku 1446; bere-li se za datum desátý den, odpovídá mu 9. říjen. Den hangulu se poprvé slavil 4. listopadu 1926, datum se pak měnilo a na 9. říjen se ustálilo roku 1945, kdy se mohlo opřít o nalezený härje. V Jižní Koreji je Den hangulu (Hangŭllal) státním svátkem; v letech 1991–2012 jím nebyl a jeho obnovení se slavilo v prosinci 2012. V KLDR se Den korejského písma připomíná 15. ledna, s odkazem na představení písma dvoru na přelomu let 1443 a 1444. Na Den hangulu roku 2009 byla na soulském náměstí Kwanghwamun odhalena bronzová socha krále Sedžonga; náměstí se od té doby stalo hlavním místem oslav.

Hanča dnes

Hangul nahradil čínské znaky až ve 20. století. Dlouho se psalo smíšeným písmem: sinokorejská slova, tedy slova přejatá z čínštiny nebo z čínských kořenů utvořená, znaky, korejské kmeny a koncovky hangulem. Sinokorejská slova tvoří podle většiny odhadů přes polovinu hesel slovníků (podle Ho-min Sohna 50–65 %); lexikografické odhady se však liší a kritici, kteří upozorňují na mnoho neužívaných slov ve starších slovnících, uvádějí jen kolem 30 procent. Jsou mezi nimi hlavně odborné a abstraktní výrazy.

V KLDR se čínské znaky v textech od roku 1949 nepoužívají, ve školách se ale učí. Jižní Korea mezi odstraněním a zachováním znaků dlouho kolísala: roku 1968 vláda vyhlásila pětiletý plán na jejich odstranění ze škol a úředního styku, o čtyři roky později se výuka znaků vrátila jako volitelný předmět. Dnes se na středních školách v rámci volitelného předmětu učí 1 800 základních znaků. Noviny přešly na hangul převážně v 90. letech 20. století; znaky zůstaly v titulcích jako zkratky (中 Čína, 韓 Korea, 美 USA, 日 Japonsko), ve jménech osob, v úředních dokladech a ve slovnících, kde rozlišují stejně znějící slova.

Korejština a čedžuština

Korejštinou mluví asi 81 milionů lidí (Ethnologue, 2020). Je úředním jazykem obou korejských států a mluví jí i početné menšiny v Číně, kde je hangul úředním písmem Korejské autonomní prefektury Jen-pien, v Japonsku, ve Spojených státech a ve Střední Asii. Patří do malé korejské jazykové rodiny. Starší pokusy zařadit ji mezi altajské jazyky dnes většina jazykovědců odmítá a ani příbuznost s japonštinou, kterou někteří badatelé hájili, se nepodařilo prokázat. Pravlast jejích předků se obvykle hledá v Mandžusku.

Z doby Tří království a Sjednocené Silly známe starou korejštinu jen útržkovitě, ze zápisů čínskými znaky. Střední korejština se obvykle klade do let 918–1592; její raná fáze je známa také jen útržkovitě, pozdní fáze od roku 1446 je však díky hangulu doložena podrobně. Měla tónový přízvuk, který Sedžongovo písmo zachycovalo tečkami. Dnešní korejština je aglutinační jazyk se slovosledem podmět – předmět – přísudek a propracovanou soustavou zdvořilostních rovin, v níž koncovka slovesa vyjadřuje vztah mluvčího k posluchači. Obě spisovné normy se v některých rysech rozcházejí: na severu se například zachovává počáteční r v sinokorejských slovech, takže „práce“ je na severu 로동 rodong, na jihu 노동 nodong.

Na ostrově Čedžu u jižního pobřeží se mluví čedžuštinou. Je korejštině blízce příbuzná, ale mluvčí obou jazyků si navzájem nerozumějí, a Glottolog ji proto vede jako samostatný jazyk korejské rodiny. Jako jediná zachovává zvláštní hlásku pro zaniklou samohlásku ㆍ. Mluví jí hlavně starší generace a UNESCO ji od roku 2010 řadí mezi kriticky ohrožené jazyky.