Keltové

Kdo byli Keltové

Keltové jsou pro jazykovědu především mluvčí keltských jazyků. Řekové je znali jako Keltoi (zmínky jsou už ve zlomcích Hekataia z Mílétu kolem roku 500 př. n. l. a u Hérodota v 5. století př. n. l.), Římané jako Celtae nebo Galli a ty, kteří se usadili v Malé Asii, jako Galatae. Jeden stát nikdy nevytvořili: šlo o mnoho kmenů a kmenových svazů, které spojovaly příbuzné jazyky, náboženské představy a podobná hmotná kultura.

Archeologové spojují Kelty se starší dobou železnou, halštatskou kulturou (asi 800–450 př. n. l.), a hlavně s mladší laténskou kulturou (asi od 450 př. n. l. do římského dobytí), pojmenovanou podle naleziště La Tène u Neuchâtelského jezera ve Švýcarsku. Ztotožnění archeologické kultury s jazykem je však vždy jen výklad; kde a kdy keltské jazyky vznikly, je dodnes sporné.

Kolem roku 400 př. n. l. přešly Alpy do severní Itálie galské kmeny (podle tradičního výkladu i Bójové, kteří se usadili u Bononie), ve 3. století pronikli Keltové na Balkán a v letech 278/277 př. n. l. přešli do vnitrozemí Malé Asie, do krajiny kolem dnešní Ankary, která se po nich jmenovala Galatie. Ještě ve 4. století n. l. napsal církevní otec Jeroným, že Galaté mají vlastní jazyk skoro stejný jako jazyk Trevírů od řeky Mosely. Na Pyrenejském poloostrově žili Keltiberové, na Britských ostrovech a v Irsku předkové dnešních ostrovních Keltů.

Keltské jazyky

Keltské jazyky tvoří jednu z větví indoevropské rodiny, vedle italických (latina), germánských nebo slovanských. Starověké pevninské jazyky, tedy galština, lepontština, keltiberština a galatština, jsou doloženy jen nápisy, jmény a slovy u antických autorů a všechny vymřely. Ostrovní jazyky se dělí na gojdelské (irština, skotská gaelština, manština) a britonské (velština, kornština, bretonština).

Typickým keltským rysem je ztráta indoevropského p: keltská předpona ro- odpovídá latinskému pro-. Podle osudu indoevropského kʷ se keltské jazyky tradičně dělí na „q-keltské“, které ho uchovaly (keltiberština, irština), a „p-keltské“, v nichž se změnilo v p (galština, velština). Proto „syn“ zní irsky mac, ale velšsky mab, starší map; keltiberská spojka -kue „a“ odpovídá latinskému -que. Zda toto dělení odráží i rodokmen, je sporné: jiní badatelé zdůrazňují společné novinky irštiny a velštiny a řadí je do jedné ostrovní větve.

Vlastní písmo si Keltové na pevnině nevytvořili. Když začali psát, přejali písmo sousedů: v Alpách etruské, ve Španělsku iberské, v Galii řecké a později latinku. V Irsku vzniklo v prvních staletích našeho letopočtu zvláštní písmo ogam.

Nejstarší nápisy: lepontština

Nejstarší doklady keltského jazyka pocházejí z okolí Lugana a jezer Como a Maggiore. Tamní lepontština je známa z asi 140 nápisů psaných abecedou z Lugana, jednou ze severoitalských abeced odvozených z etruského písma. Nejstarší nápisy z Castelletta Ticino se datují do 6. století př. n. l., některé ze Sesto Calende snad už do 7. století. Jejich autoři se spojují s golaseckou kulturou.

Abeceda z Lugana nerozlišovala znělé a neznělé souhlásky: P platilo pro p i b, T pro t i d, K pro k i g. Většina nápisů jsou jména na náhrobcích a nádobách, často se slovem pala, „(náhrobní) kámen“. Nejdelší je kamenný blok z Prestina u Coma z let asi 480–450 př. n. l., psaný zprava doleva: uvamokozis plialeθu uvltiauiopos ariuonepos sitis tetu. Jde o věnování: začíná jménem dárce Uvamokozis a končí slovesem tetu, „dal“; sitis se vykládá jako „sídla“ (srov. latinské sedes). Význam ostatních slov je sporný, stejně jako otázka, zda je lepontština samostatný jazyk, nebo raná podoba galštiny.

Keltiberština a slabiky z Iberie

Keltiberové žili ve vnitrozemí dnešního Španělska mezi horním Duerem, Tajem a Ebrem. Jejich jazyk je doložen téměř 200 nápisy a asi 300 kratšími záznamy z 2. století př. n. l. až 1. století n. l., většinou keltiberským písmem, které Keltiberové odvodili ze severovýchodního iberského písma, zčásti i latinkou.

Iberské písmo je polosylabické (semisylabické): samohlásky a souhlásky jako l, n, r, s mají vlastní písmena, závěrové souhlásky se však píší jen slabičnými znaky – jedna řada znaků pro ba, be, bi, bo, bu, druhá pro ta, te, ti, to, tu atd. Keltiberské shluky souhlásek se do takového písma vkládaly jen obtížně.

Nejdelší keltiberské texty jsou na bronzových deskách z Botorrity u Zaragozy, starověké Contrebie Belaisky, z počátku 1. století př. n. l. Tři z nich (Botorrita I, III a IV) jsou keltiberské, deska Botorrita II je latinská. Časté jsou i malé bronzové destičky pohostinství (tessera hospitalis), jimiž se stvrzovalo přátelství mezi lidmi nebo obcemi. Poslední keltiberské texty, například skalní nápisy latinkou ve svatyni Peñalba de Villastar, pocházejí z 1. století n. l.; kolem roku 200 jazyk patrně zanikl.

Galové píší řecky

Galština je nejlépe doloženým starověkým keltským jazykem. Známe ji z asi 800 často zlomkovitých nápisů (věnování bohům, náhrobky, nápisy na keramice a mincích), z vlastních a místních jmen a ze slov, která zaznamenali antičtí autoři. Na jihu Galie ji Galové začali psát řeckou abecedou, kterou poznali od Řeků z Massalie (dnešní Marseille, založené kolem roku 600 př. n. l.). Galská jména v řeckém písmu jsou známa od 3. století př. n. l., skutečné nápisy od 2. století. Podle souborného vydání Recueil des inscriptions gauloises jsou téměř tři čtvrtiny galských nápisů (bez mincí) psány řeckou abecedou.

Řecké písmo se dostalo daleko na sever. Caesar v Zápiscích o válce galské (I, 29) píše, že se roku 58 př. n. l. v táboře Helvétiů našly tabulky psané řeckým písmem se soupisem všech, kdo se vydali na cestu: 368 000 lidí, z toho 32 000 Bójů. Na galských mincích převládaly řecké nápisy až do poloviny 1. století př. n. l. Po římském dobytí Galie (58–50 př. n. l.) přešli Galové na latinku a doplnili ji o přeškrtnuté D, zvané tau gallicum, pro hlásku podobnou ts.

Galština ustupovala latině a zanikla patrně v 6. století. Ve francouzštině po ní zůstalo asi 150–180 slov, většinou z venkovského života, s nářečními slovy až kolem 400.

Kalendář z Coligny

Nejznámější galský text je kalendář nalezený roku 1897 v Coligny v departementu Ain, asi 80 km severovýchodně od Lyonu, spolu se zlomky bronzové sochy, patrně boha Marta. Bronzová deska, původně 134,8 × 78 cm, se zachovala v 73 zlomcích, zhruba ze 40 %. Pochází nejspíš z konce 2. století n. l., chyby v opisu však ukazují, že kalendář sám je starší. Je psán galsky latinskými kapitálami s římskými číslicemi.

Kalendář je lunisolární: pětiletý cyklus má 62 měsíců, 60 běžných a dva vložené, které vyrovnávají rozdíl mezi měsíčním a slunečním rokem. Měsíce mají 30 nebo 29 dní a nesou označení MAT nebo ANM(AT). Podle středověkého velšského mad, „dobrý“, se vykládají jako „příznivý“ a „nepříznivý“, mohou ale znamenat i jen „úplný“ a „neúplný“. Uprostřed měsíce stojí slovo ATENOVX, snad „obnova“, a u každého dne je otvor pro kolíček.

Jména měsíců mají protějšky v ostrovních jazycích. První měsíc Samonios souvisí se staroirským samain, svátkem 1. listopadu, z něhož je dnešní irské Samhain; sedmý měsíc Giamonios se slovem giamos, „zima“.

Kletby na olověných destičkách

Nejdelší galský text je na olověné destičce z L'Hospitalet-du-Larzac na jihu Francie, nalezené roku 1983 v hrobě a datované kolem roku 100 n. l. Text psaný římskou kurzívou má přes 1 000 písmen, asi 160 slov, a jeho konec se nedochoval. Přesně ho přeložit nelze, jde však zřejmě o kletbu, kterou jedna skupina žen sesílá na jinou, vedenou jistou Severou Tertionicnou; její jméno spojuje římská jména Severa a Tertio s galskou příponou -ikno-, která tvoří jména podle otce. Destička je v muzeu v Millau.

Třetí nejdelší je destička z Chamalières, nalezená roku 1971 u léčivého pramene a datovaná mezi roky 50 př. n. l. a 50 n. l. Je velká jen asi 6 × 4 cm a nese 396 písmen ve 47 slovech. Vzývá boha Mapona a končí třikrát opakovanou formulí luge dessumiis, kterou část badatelů spojuje s bohem Lugem. Zda jde o kletbu, nebo o prosbu o uzdravení, je sporné.

Galština se objevuje i v drobných textech: na přeslenech, které patrně dostávaly dívky od nápadníků, na zlatém prstenu z Thiaucourtu nebo v účtech hrnčířů z La Graufesenque, z nichž známe galské řadové číslovky od cintus, „první“, po decametos, „desátý“.

Bójové a jméno Čech

Latinský název Čech Bohemia i německé Böhmen pocházejí ze jména Boiohaemum. Poprvé ho na přelomu letopočtu zapsal řecky Strabón (Βουίαιμον), dále Velleius Paterculus a Tacitus, který je jako jediný antický autor výslovně spojuje s kmenem Bójů a poznamenává, že jméno přetrvalo, i když se obyvatelé vyměnili. Obvykle se vykládá jako keltsko-germánské složené slovo „domov Bójů“: keltské Boio- a germánské *haima-, „domov, sídlo“. Ve středověké němčině zní Bêheim.

Že Bójové sídlili právě v dnešních Čechách, je tradiční, ale ne nesporný výklad. Někteří badatelé (Miklós Szabó) kladou bójskou vlast spíše na jihozápadní Slovensko, jiní (Vladimír Salač) považují Boiohaemum za germánské pojmenování, které o původní vlasti Bójů nic nedokazuje, i když je sám klade do české kotliny. Jiné skupiny Bójů jsou doloženy v severní Itálii u Bononie (Boloně) a v Podunají. Roku 58 př. n. l. táhli Bójové s Helvétii do Galie a Caesar je po jejich porážce usadil u Haeduů.

Oppida, mince a kamenná hlava

Od druhé čtvrtiny 2. století př. n. l. vznikala v Čechách a na Moravě oppida, opevněná sídliště o rozloze desítek hektarů s dílnami a obchodem. K hlavním patřily Závist na ostrohu nad Vltavou naproti ústí Berounky, Stradonice u Nižboru, Hrazany u Sedlčan, Nevězice, Třísov a České Lhotice, na Moravě Staré Hradisko u Prostějova a Hostýn. Jejich hospodářství stálo na zlatě a grafitu a na dálkovém obchodu, mimo jiné s jantarem. Keltský původ se předpokládá i u některých jmen českých řek, například Jizery; takové výklady jsou ale nejisté.

V oppidech se razily mince. Nejstarší zlaté ražby napodobovaly makedonské statéry, později převládly miskovité zlaté mince, lidově duhovky (podle lidové víry se nacházely tam, kde se duha dotkla země), a takzvané statéry s mušlí. Že je razili právě Bójové, je konvence, která vychází ze ztotožnění Boiohaema s Čechami. Písmo se na mincích střední Evropy objevuje až v 1. století př. n. l.: velké stříbrné mince z Bratislavy nesou latinkou psaná jména, nejznámější z nich je BIATEC.

Z laténských Čech pochází i jedno z nejznámějších keltských děl, kamenná hlava z Mšeckých Žehrovic na Rakovnicku, nalezená roku 1943. Muž s nákrčníkem, knírem a stočeným obočím bývá vykládán jako druid, hrdina nebo uctívaný předek; jisté to není.

Ogam: písmo z čárek

V Irsku, kam římská vláda nikdy nedosáhla, vzniklo vlastní písmo, ogam. Nejstarší nápisy pocházejí asi ze 4. století n. l., většina z 5. a 6. století. Je jich asi 380–400, hlavně v jihozápadní irské provincii Munster (v hrabstvích Cork a Kerry je 60 % irských kamenů), další ve Walesu, na ostrově Man, v Cornwallu, Devonu a ve Skotsku. Jazykem je praírština, nejstarší doložená podoba irštiny, ve Skotsku patrně i piktština.

Písmena tvoří jedna až pět čárek nebo zářezů u středové linie, kterou na kameni tvoří jeho hrana. Dvacet základních písmen je rozděleno do čtyř skupin (aicme) po pěti: čárky na jedné straně linie, čárky na druhé straně, šikmé čárky přes linii a zářezy pro samohlásky. Čte se zdola nahoru po hraně, u delších nápisů přes vrchol a dolů. Nápisy jsou téměř vždy jen jména v ustáleném vzorci X MAQI Y, „(kámen) X, syna Y“, často s MUCOI, „z rodu“.

Většina badatelů soudí, že ogam vznikl po vzoru latinské abecedy, snad díky stykům s římskou Británií. Některá písmena označují hlásky, které se v 5. století už nevyslovovaly, takže písmo je patrně starší než dochované kameny a zpočátku se asi psalo na dřevo. Ogam se učil i po přijetí latinky a v rukopisech se objevuje až do 16. století.

Středověké irské příručky, například Auraicept na n-Éces, vykládají jména písmen jako jména stromů, odtud novodobé označení „stromová abeceda“. Podle Damiana McManuse jde o pozdější výklad: skutečnými jmény stromů je nanejvýš osm z dvaceti, jistě beith (bříza), fern (olše), sail (vrba), dair (dub), coll (líska) a onn (jasan). Představu druidského stromového kalendáře rozšířil až Robert Graves v knize Bílá bohyně (1948) a odborně neobstojí.

Ostrovní jazyky do dneška

Irština se začala psát latinkou s příchodem křesťanství. Stará irština (asi 600–900) se dochovala hlavně v glosách, poznámkách na okrajích a mezi řádky latinských rukopisů, které irští mniši přinesli do klášterů na pevnině; nejznámější jsou würzburské glosy k listům apoštola Pavla a glosy milánské, obě z 8.–9. století. Irská literatura je bohatá, velké ságy jako Táin Bó Cúailnge („Krádež dobytka z Cúailnge“) se však dochovaly až v rukopisech z 12. století a pozdějších.

Ze staré irštiny pochází irština, skotská gaelština a manština, z britonštiny velština, kornština a bretonština. Bretonština podle převládajícího názoru nevznikla z galštiny: do Armoriky, dnešní Bretaně, ji na počátku středověku přinesli přistěhovalci z Británie. Kornština a manština vymřely jako mateřské jazyky (za poslední rodilé mluvčí se uvádějí roky 1777 a 1974) a dnes se obnovují.

Velšsky podle sčítání z roku 2021 umělo mluvit 538 000 obyvatel Walesu (17,8 %). V Irské republice uvedlo při sčítání 2022 znalost irštiny 1,87 milionu lidí, z toho asi 790 000 podle vlastních slov velmi dobrou nebo dobrou. Bretonštinou podle průzkumu z roku 2024 mluví asi 107 000 lidí (roku 2018 ještě kolem 200 000), skotskou gaelštinou podle sčítání 2022 asi 70 000.