Inkové: kečuánština a kipu

Říše čtyř částí

Inkové byli původně jedním z mnoha andských národů. Jejich malý stát s centrem v Cuzcu na jihu dnešního Peru se podle tradičního datování začal rozpínat roku 1438, kdy vládu převzal Pachacútec (kečuánsky Pachakutiy, „obrat světa“). On a jeho syn Túpac Yupanqui podrobili během několika desetiletí většinu dnešního Peru a jejich nástupci pokračovali dál. Na počátku 16. století sahala říše od jižního cípu dnešní Kolumbie přes Ekvádor, Peru a Bolívii po severozápad Argentiny a střední Chile. Byla to největší říše předkolumbovské Ameriky.

Sami Inkové svou říši nazývali Tawantinsuyu. Kečuánské tawa znamená „čtyři“ a přípona -ntin označuje skupinu, která patří k sobě; jméno tedy znamená přibližně „čtyři části dohromady“. Čtyři oblasti (suyu), Chinchaysuyu na severozápadě, Antisuyu na severovýchodě, Kuntisuyu na jihozápadě a Qullasuyu na jihovýchodě, se stýkaly v Cuzcu. Kolik lidí v říši žilo, nevíme; odhady se většinou pohybují mezi 6 a 14 miliony. Slovo inka označovalo panovníka (Sapa Inka) a příslušníky vládnoucí šlechty, které bylo podle odhadů jen 15 až 40 tisíc. Dnes se jím obvykle nazývají všichni obyvatelé říše.

Runa simi: jazyk, nebo rodina?

Kečuánština (španělsky quechua) není jeden jazyk, ale jazyková rodina. Její variety se od sebe liší zhruba tolik jako slovanské jazyky a mluvčí vzdálených oblastí si nerozumějí. Jazykovědci ji od prací Garyho Parkera a Alfreda Torera z 60. let dělí na dvě hlavní větve: kečuánštinu I (centrální) ve vysočině středního Peru a kečuánštinu II (periferní), k níž patří severní variety v Ekvádoru a Kolumbii i jižní variety od Ayacucha přes Cuzco po Bolívii a severozápad Argentiny. Nejrozrůzněnější je centrální větev, a proto se pravlast celé rodiny hledá ve středním Peru.

Kečuánština se šířila dávno před Inky. V době jejich vzestupu jí mluvila řada národů a už tehdy se členila na regionální variety; Inkové byli jen jedním z těchto národů. Říše ji však rozšířila dál. Jako úřední jazyk a lingua franca, tedy dorozumívací jazyk lidí různých mateřštin, ji správci a přesídlení kolonisté (mitmaqkuna) přinesli i tam, kde se dřív nemluvila, například do dnešního Ekvádoru a jižní Bolívie. Mnohé podrobené národy se ji naučily a zároveň si podržely vlastní jazyk.

Která kečuánština byla jazykem incké správy, je sporné. Dlouho se předpokládalo, že řeč Cuzca. Dnes je rozšířenější názor, že se správa opírala o pobřežní varietu ze středojižního pobřeží Peru, kde ležela bohatá a lidnatá území Chincha a Pachacamac; tato varieta po dobytí zanikla. Stopy po ní se zřejmě zachovaly v nejstarších přejímkách do španělštiny: vyslovovalo se inga místo inka a kundur místo kuntur, odtud španělské cóndor. Jméno quichua použil pro jazyk poprvé roku 1560 Domingo de Santo Tomás; jak ho nazývali mluvčí před dobytím, nevíme. Dnešní vlastní název runa simi, „lidská řeč“, se zřejmě objevil až v koloniální době.

Jazyky říše a jazyk Inků

Tawantinsuyu bylo jazykově pestré. Na náhorní plošině Altiplano v Qullasuyu převládala ajmarština, na jižním pobřeží se mluvilo puquinou, na severním pobřeží mochikou (hlavně v Lambayeque) a quingnamem a na okrajích říše desítkami dalších jazyků, z nichž mnohé zanikly. Ajmarština sdílí s kečuánštinou velkou část slovní zásoby i nápadné rysy stavby, a proto se obě rodiny někdy spojovaly do jedné, kečumaránské. Většina odborníků tuto hypotézu odmítá a shody vysvětluje dlouhým sousedstvím a vzájemným přejímáním. Ajmarského původu jsou patrně i ejektivní a přídechové souhlásky, které má kečuánština z Cuzca, ale nemá je například kečuánština z Ayacucha.

Jakým jazykem mluvili mezi sebou sami Inkové, je otevřená otázka. Inca Garcilaso de la Vega na počátku 17. století napsal, že Inkové měli vlastní zvláštní jazyk, kterým mluvili jen mezi sebou a který se ostatní nesměli učit. Doklady jsou skrovné: několik slov a vlastních jmen v koloniálních pramenech. Podle jedné hypotézy, kterou prosazuje zejména peruánský lingvista Rodolfo Cerrón-Palomino, šlo o jazyk blízký puquině, podle jiných o ajmarštinu nebo o puquinu ovlivněnou ajmarštinou. Žádná z těchto hypotéz není prokázána. Většina badatelů se však shoduje, že kečuánština původním jazykem Inků nebyla, i když se jí dnes často říká „jazyk Inků“.

Kipu: záznam z uzlů

Písmo v užším smyslu, tedy znaky, které zapisují mluvenou řeč, Inkové podle všeho neznali. Správa jejich říše se přesto opírala o záznamy: kipu (kečuánsky khipu nebo kipu, „uzel“). Kipu tvoří hlavní šňůra, z níž visí další šňůry, na některých kipu jen několik, na největších několik tisíc; i k visícím šňůrám mohou být připevněny další, vedlejší. Šňůry se spřádaly z bavlny nebo z vlny lam, alpak a dalších velbloudovitých. Informaci nese druh a poloha uzlů, ale také barva šňůr, jejich pořadí, směr zákrutu a způsob připevnění.

Kipu jsou starší než Inkové. Za nejstarší nesporné doklady se pokládají kipu z let asi 600–1000 n. l., připisovaná říši Wari. Jsou menší než incká kipu, jejich šňůry jsou pestře ovinuté a jejich soustavě uzlů zatím nerozumíme. Starší nálezy z Caralu (asi 3000–1800 př. n. l.) a z pozdně paracaského období jsou jako předchůdci kipu sporné. Inkové na kipu evidovali sčítání lidu, daně a pracovní povinnost (mit'a), zásoby ve skladech, vojsko i kalendář.

Kipu vázali a vykládali kipukamajokové (khipu kamayuq, „znalec kipu“). Synové šlechty se je podle koloniálních kronik učili číst ve třetím roce školy zvané yachay wasi, „dům učení“. Když roku 1533 táhl Hernando Pizarro po královské cestě z hor k pobřeží, zaznamenal, jak kipukamajokové rozvazovali uzly v jedné části kipu a vázali je v jiné, patrně když Španělům vydávali zásoby. Je to patrně nejstarší evropská zmínka o kipu. Guaman Poma de Ayala o kipukamajocích později napsal, že kipu dokázali „číst“ i se zavřenýma očima.

Zapisovala kipu řeč?

Že kipu nesou čísla, ukázal roku 1912 Američan Leslie Leland Locke, který popsal desítkovou poziční soustavu jejich uzlů. Marcia Ascherová a Robert Ascher od konce 60. let rozebrali několik set kipu a doložili, že většina uzlů zapisuje čísla, která se dají soustavně vykládat: hodnota jedné šňůry je často součtem několika dalších, někdy dokonce součtem součtů. Některé skupiny číslic ale zřejmě neudávají množství a slouží jako kód, podobně jako dnešní poštovní směrovací čísla; Ascherovi je nazvali číselnými štítky.

Zda kipu uchovávala i jazyk, tedy jména, vyprávění nebo dějiny, nevíme. Podle koloniálních pramenů poskytovali kipukamajokové Španělům údaje o sčítání, dávkách, obřadech, kalendáři i rodokmenech a incké dějepravce při vyprávění o minulosti říše provázela kipu; zda příběh nesly uzly, nebo jen paměť vypravěče, z pramenů poznat nelze. Gary Urton pokládá kipu za soustavu binárně kódovaných znaků, která mohla nést i jazykové údaje. Roku 2005 s Carrie Brezinovou navrhl, že trojice osmičkových uzlů na začátku kipu z Puruchuca u Limy může označovat jméno tohoto místa, případně pisatele nebo předmět záznamu. Roku 2011 byla popsána možná shoda mezi šesti koloniálními kipu z údolí Santa a španělským soupisem z téže oblasti.

Sabine Hylandová tvrdí, že koloniální „dopisová“ kipu z vesnice San Juan de Collata, patrně z doby povstání proti Španělům v 18. století, zapisují jména dvou rodových skupin (ayllu) foneticky, druhem zvířecího vlákna a barvou šňůr. Protože jde o koloniální předměty, mohlo je ovlivnit evropské písmo. Frank Salomon naopak pokládá kipu za semasiografickou soustavu, která nese význam bez vazby na zvuky konkrétního jazyka, podobně jako notový zápis nebo číslice. Pravost takzvaných neapolských rukopisů, podle nichž kipu zapisovala slabiky, odborníci zpochybňují. Obecně přijaté rozluštění neexistuje, a proto se kipu obvykle nepovažují za písmo v užším smyslu.

Kolik kipu se dochovalo, přesně nevíme. Mnoho jich zničili Španělé: roku 1583 Třetí koncil v Limě nařídil pálit ta, která zaznamenávala oběti starým bohům. Gary Urton roku 2003 odhadoval počet dochovaných kipu na asi 600, soupis z roku 2021 napočítal v muzeích a soukromých sbírkách necelých 1400. V některých andských vesnicích, například v San Cristóbal de Rapaz, se kipu dodnes uchovávají jako obecní dědictví, i když je už nikdo neumí číst.

Tocapu: ozdoba, nebo znaky?

Druhou andskou soustavou, v níž se hledá písmo, jsou tocapu (kečuánsky tuqapu): drobné geometrické motivy vepsané do čtverců či obdélníků. Tkaly se do látek, nejvíc do tunik (unku) panovníků a vysoké šlechty, a malovaly se také na dřevěné desky a na obřadní poháry qiru. Na látkách se opakují jednotlivě, v pásech, třeba při dolním okraji tuniky, nebo zdánlivě bez řádu.

Protože se tytéž motivy objevují na různých předmětech a jejich výběr nepůsobí náhodně, badatelé se ptají, zda tocapu nebyla znaková soustava: erby rodů a provincií, ideogramy, nebo dokonce písmo. Kronikář Juan de Santa Cruz Pachacuti Yamqui na počátku 17. století uvádí, že už Manco Cápac zavedl zvyk, podle něhož si každá provincie a každé město zvolily znak svého původu, své paqariny (posvátného místa, odkud rod vzešel); někteří badatelé tuto zmínku vztahují k tocapu. Podle Christiane Cladosové převzali Inkové část motivů z umění starších kultur Tiwanaku a Wari. Rozluštění nikdo nepředložil a zda tocapu něco zapisovala, zůstává nejasné.

Dobytí a první knihy

V listopadu 1532 zajal Francisco Pizarro se 168 muži v Cajamarce inckého panovníka Atahualpu, který právě zvítězil v občanské válce nad svým nevlastním bratrem Huáscarem. Atahualpa za propuštění zaplatil výkupné ve zlatě a stříbře, Španělé ho přesto roku 1533 popravili. Poslední incký stát ve Vilcabambě padl roku 1572, kdy byl zajat a popraven Túpac Amaru. Kečuánština s říší nezanikla: Španělé ji převzali jako „obecný jazyk“ (lengua general) pro správu a především pro misii.

Dominikán Domingo de Santo Tomás přišel do Peru kolem roku 1540 a naučil se kečuánsky. Roku 1560 vydal ve Valladolidu mluvnici Grammatica o arte de la lengua general de los Indios de los Reynos del Perú a slovník Lexicon o Vocabulario de la lengua general del Perú. Jsou to nejstarší rozsáhlé zápisy jazyka. Zachycují patrně pobřežní varietu, podle některých badatelů blízkou jazyku incké správy, s prvky dalších nářečí. Při katedrále v Limě vznikla roku 1571 katedra kečuánštiny a koncem 70. let se znalost jazyka stala pro kněze v Peru povinnou.

Zlom přinesl Třetí koncil v Limě (1582–1583). Dal přeložit základní církevní texty do kečuánštiny a ajmarštiny a stanovil tím jednotnou psanou normu, dnes nazývanou klasická či koloniální kečuánština. Vycházela z jižní kečuánštiny, ale vyhýbala se slovům srozumitelným jen v Cuzcu. Roku 1584 vytiskl v Limě Antonio Ricardo, tiskař, který přišel z Mexika, trojjazyčnou Doctrina Christiana y catecismo, pokládanou za první knihu vytištěnou v Jižní Americe. Roku 1586 následovala anonymní mluvnice a slovník. Koncilní překlady modliteb se s nářečními úpravami používají dodnes.

Klasickou kečuánštinou se psala kázání, zpovědní příručky, dopisy, žádosti i listiny o půdě. Nejcennějším textem je Rukopis z Huarochirí (datovaný k roku 1598 nebo 1608), sepsaný domorodými pisateli pod vedením kněze Francisca de Ávily: zachycuje přímo v kečuánštině mýty a obřady andské provincie Huarochirí. Od poloviny 17. století se koloniální politika obracela k pošpanělšťování a po potlačení povstání Túpaca Amarua II. (1780–1782) úřady zakázaly kečuánské písemnictví i divadlo a zrušily katedru kečuánštiny na limské univerzitě San Marcos.

Dva kronikáři

Inca Garcilaso de la Vega (1539–1616) se narodil v Cuzcu jako syn španělského dobyvatele a incké princezny; kečuánština byla jeho mateřštinou. Roku 1560 odešel do Španělska a zůstal tam do smrti. Jeho Comentarios reales de los Incas (Královské komentáře Inků, 1609) líčí dějiny, náboženství a zvyky Inků, vysvětlují význam kečuánských slov a zmiňují i číselné záznamy na kipu. Kniha se stala nejčtenějším podáním incké minulosti; po povstání Túpaca Amarua II. ji koruna zakázala.

Felipe Guaman Poma de Ayala (asi 1535 – po 1616; rok narození je nejistý, mohl to být i rok 1550) nepocházel z Inků, ale z jiného domorodého šlechtického rodu. Mluvil několika nářečími kečuánštiny i ajmarštiny. Jako tlumočník provázel kněze Cristóbala de Albornoze při tažení proti takzvané modloslužbě a později ilustroval kroniku mercedariána Martína de Murúy. V letech 1600 až 1615 napsal a nakreslil El primer nueva corónica y buen gobierno (První nová kronika a dobrá vláda), určenou španělskému králi Filipu III.: 1189 stran, z toho 398 celostránkových kreseb. Kronika vypráví andské dějiny od doby před Inky a je nejrozsáhlejší kritikou koloniální vlády, jakou v koloniálním období napsal domorodý autor. Je psaná převážně španělsky, ale s kečuánskými slovy, rčeními i celými pasážemi, a je proto i cenným pramenem k jazyku.

Král kroniku nikdy nedostal. Rukopis je nejpozději od 60. let 17. století v Královské knihovně v Kodani, kde ho roku 1908 objevil německý badatel Richard Pietschmann. Faksimile vyšlo v Paříži roku 1936, kritické vydání Johna Murry a Roleny Adornové roku 1980 a od roku 2001 je celý rukopis přístupný na internetu.

Kečuánština dnes

Podle souhrnu sčítání lidu z let 2001–2017 mluví kečuánsky necelých sedm milionů lidí v Peru, Bolívii, Ekvádoru, Kolumbii, Argentině a Chile (Ethnologue 2022 uvádí 7,2 milionu). Sčítání mluvčí spíš podhodnocují; starší odhady z doby kolem roku 2004 uváděly 8 až 10 milionů. Je to nejrozšířenější původní jazyková rodina Ameriky. V Peru ji při sčítání roku 2017 uvedlo jako mateřský jazyk asi 3,7 milionu lidí, necelých 14 % obyvatel. Peru ji roku 1975 jako první země uznalo za úřední jazyk, v Bolívii ji mezi úřední jazyky řadí ústava z roku 2009 a v Ekvádoru, kde se jí říká kichwa, je po španělštině druhým nejrozšířenějším jazykem.

Po staletích útlaku je kečuánština hlavně jazykem venkova a mnoho rodin posílá děti do španělských škol v naději na lepší uplatnění. Peru, Bolívie a Ekvádor proto zavádějí dvojjazyčné mezikulturní vzdělávání, školí tlumočníky pro zdravotnictví a soudy a peruánský státní rozhlas vysílá kečuánsky. Roku 2019 byla na limské univerzitě San Marcos poprvé obhájena disertace napsaná kečuánsky. Kečuánština přijala stovky španělských slov (waka „kráva“ z vaca, iskwila „škola“ z escuela) a španělština Latinské Ameriky zase kečuánská: papa „brambor“, v Bolívii wawa „dítě“, v Peru soroche „horská nemoc“.