Starověká Indie

Města v údolí Indu

V povodí Indu a jeho přítoků, na území dnešního Pákistánu a severozápadní Indie, stála ve 3. tisíciletí př. n. l. města s pravidelnými ulicemi, odvodňovacími stokami a domy z pálených cihel. Tzv. harappská civilizace, pojmenovaná podle naleziště Harappa, vrcholila asi v letech 2600–1900 př. n. l. Největšími známými městy byly Mohendžodaro a Harappa, v dnešním Gudžarátu Dholávíra. Obchodovala až s Mezopotámií, kde se našly i pečeti s jejími znaky.

Význam nalezišť rozpoznal Archeologický průzkum Indie teprve ve 20. letech 20. století. Harappu zkoumal Dajá Rám Sáhní, vysoké stáří Mohendžodara odhadl R. D. Banerdží v letech 1922–1923 a ředitel průzkumu John Marshall ohlásil objev dosud neznámé civilizace v září 1924 v časopise Illustrated London News.

Nápisy, které nikdo nepřečetl

Z harappské civilizace se dochovalo asi čtyři až pět tisíc předmětů se znaky. Většinou jsou to malé čtvercové pečeti o straně 2–3 cm se zvířetem, nejčastěji tzv. jednorožcem (patrně býkem kresleným z profilu), a krátkým nápisem nad ním. Rozlišuje se asi 400 znaků (podle soupisu od necelých 400 do přes 600), na hláskové písmo příliš mnoho; proto se obvykle soudí, že šlo o písmo logosylabické, se znaky pro slova i pro slabiky. Nápisy se většinou četly zprava doleva. Nejnápadnější pochází z Dholávíry: deset velkých znaků ze sádrovce vsazených do dřevěné desky asi 3 m dlouhé, která ležela v postranní místnosti u severní brány.

Rozluštění brání tři okolnosti. Nápisy jsou velmi krátké, v průměru asi pět znaků. Neznáme jazyk, v němž jsou psány: nejčastěji se uvažuje o raném drávidském jazyce (Asko Parpola, Iravatham Mahadevan, sovětská skupina Jurije Knorozova), doložit se to však nepodařilo. A chybí dvojjazyčný nápis, jaký pomohl u egyptských hieroglyfů. Roku 2004 Steve Farmer, Richard Sproat a Michael Witzel dokonce tvrdili, že znaky nezaznamenávají jazyk vůbec a jsou jen soustavou symbolů. Parpola a další jejich argumenty odmítli, spor ale není rozhodnut. Písmo Indu v Unicode není, proto ho ukazujeme jen na fotografiích.

Védy: posvátné texty bez písma

Nejstarší podobou indoárijských jazyků je védský sanskrt. Jeho hlavní památkou je Rgvéd, sbírka 1 028 hymnů v deseti knihách (mandalách) o zhruba 10 600 verších. Vznik hymnů se obvykle klade do let asi 1500–1000 př. n. l.; přesnější datace není možná. Nejstarší písemné doklady indoárijských slov nepocházejí z Indie, ale z Předního východu, z říše Mitanni (asi 1450–1350 př. n. l.): jména jejích králů, odborné výrazy chovu koní a ve smlouvě chetitského krále s mitannským vládcem ze 14. století př. n. l. bohové Mitra, Varuna, Indra a Násatjové jako svědkové.

Védské texty se po staletí předávaly ústně, od učitele k žákovi. Učili se je nazpaměť několika způsoby zároveň: vedle souvislého přednesu (samhitápátha) také slovo po slově (padapátha) a v dalších obměnách, takže se chyba v jednom podání dala odhalit porovnáním s jiným. Zachoval se tak nejen text, ale i tónový přízvuk, který jazyk sám dávno ztratil. Kdy byl Rgvéd poprvé zapsán, není jasné; nejstarší známé rukopisy jsou podle Michaela Witzela z Nepálu z doby kolem roku 1040. Třicet rukopisů Rgvédu z Bhandárkarova orientálního výzkumného ústavu v Puné zapsalo UNESCO roku 2007 do registru Paměť světa.

Pánini a „uhlazený“ jazyk

Klasickou podobu sanskrtu ustálila gramatika Aštádhjájí („Osm kapitol“), jejímž autorem je Pánini. Podle tradice pocházel ze Šalátury v Gandháře na severozápadě subkontinentu. Kdy žil, je sporné: odhady sahají od 6. do 4. století př. n. l. a řada badatelů se podle zmínek o mincích přiklání k polovině 4. století. Ve 3 959 stručných pravidlech (sútrách) popisuje hláskosloví, tvarosloví i tvoření slov tak soustavně, že se jeho dílo pokládá za jeden z vrcholů jazykovědy vůbec; jeho postupy výslovně ocenil a využil Leonard Bloomfield; jak silně ovlivnil Ferdinanda de Saussura, je sporné.

Slovo sanskrt, संस्कृत saṃskṛta, znamená „upravený, uhlazený“, na rozdíl od प्राकृत prākṛta, „přirozený, obyčejný“, jak se říkalo lidové řeči. Sanskrt pak po dvě tisíciletí sloužil jako jazyk náboženství, učenosti a literatury, podobně jako latina v Evropě.

Roku 1786 prohlásil soudce a orientalista William Jones v Asijské společnosti v Kalkatě, že sanskrt je řečtině a latině příbuzný tak těsně, že všechny tři musely vzejít „z nějakého společného zdroje, který snad již neexistuje“. Podobnosti si všimli už jiní před ním, jeho výrok se však stal nejznámějším a dal podnět ke vzniku srovnávací jazykovědy a k popisu indoevropské jazykové rodiny.

Prákrty: řeč všedního dne

Vedle sanskrtu se mluvilo středoindickými jazyky, souhrnně zvanými prákrty. Od sanskrtu se liší pravidelnými hláskovými změnami: skupiny souhlásek se zjednodušily nebo změnily ve zdvojené souhlásky, takže ze sanskrtského dharma („řád, zákon, nauka“) je dhamma, z karma kamma a ze sútra sutta.

Nejstarší doklady středoindických jazyků jsou Ašókovy nápisy ze 3. století př. n. l. a nejstarší vrstva páli, jazyka kánonu théravádového buddhismu, který se jako posvátný jazyk dodnes používá na Srí Lance a v jihovýchodní Asii. V ardhamágadhí jsou nejstarší texty džinismu, v maháráštrí prákrtu vznikla lyrická poezie, například sbírka Gáhá sattasaí, a v sanskrtském divadle mluví prákrty zpravidla ženy a postavy nižšího postavení. Na severozápadě se psala gándhárí. Z prákrtů se přes pozdní stadium zvané apabhranša vyvinuly novoindické jazyky, mezi nimi hindština a urdština, bengálština, pandžábština, maráthština a gudžarátština; indoárijskými jazyky dnes mluví asi 800 milionů lidí.

Ašókovy nápisy

Nejstarší bezpečně datované písemné památky Indie, nepočítáme-li znaky z údolí Indu, dal vytesat Ašóka z dynastie Maurjů, který vládl většině subkontinentu asi v letech 268–232 př. n. l. Po krvavém dobytí Kalingy se podle vlastních slov obrátil k dhammě a buddhismu a po celé říši dal tesat do skal a na kamenné sloupy přes třicet nápisů. Sám je nazýval dhaṃma lipi, „nápisy dhammy“. Vyzývají k mravnému jednání, snášenlivosti mezi náboženstvími a šetrnosti ke zvířatům a král se v nich nazývá Dévánampija Pijadasi, „Milý bohům, laskavě hledící“.

Nápisy jsou v prákrtu a na většině území v písmu bráhmí. Písaři přizpůsobovali text místní řeči: ve východních zněních je například l místo r (lājā místo rājā, „král“). Na severozápadě, v Šáhbázgarhí a Mánsehře v dnešním Pákistánu, jsou tytéž edikty psány písmem kharóšthí a v Kandaháru v dnešním Afghánistánu dal Ašóka vytesat nápisy řecky a aramejsky. Že „Milý bohům“ je skutečně Ašóka, potvrdil až roku 1915 nápis z Másky v jižní Indii, kde stojí i jeho jméno.

Bráhmí: souhláska s vlastním a

Bráhmí se psalo zleva doprava a patří k abugidám, písmům, v nichž každý znak souhlásky obsahuje i samohlásku a: 𑀓 se čte ka. Jinou samohlásku písař naznačí čárkou nebo háčkem připojeným k souhlásce (𑀓𑀺 ki, 𑀓𑀼 ku); samostatné znaky samohlásek stojí jen na začátku slova nebo po jiné samohlásce. Původ písma je sporný. Většina badatelů soudí, že vzniklo podle vzoru semitského písma, nejspíš aramejského, jiní hájí vznik v Indii samé; souvislost s písmem Indu, kterou někteří navrhovali, prokázána nebyla. Nejstarší bezpečně datované nápisy v bráhmí jsou Ašókovy; střepy s několika znaky bráhmí z Anurádhapury na Srí Lance, datované do 6.–4. století př. n. l., jsou předmětem sporu.

Z bráhmí se během následujících staletí vyvinula převážná většina písem jižní a jihovýchodní Asie. Severní větev vedla přes guptovské písmo k nágarí, doloženému od 7. století, a z ní k dévanágarí, běžné od 8. století, jíž se dnes píše hindština, maráthština, nepálština i sanskrt. Z jižní větve pocházejí mimo jiné tamilské, telugské a kannadské písmo a s obchodníky a mnichy se rozšířila do jihovýchodní Asie, kde z ní vzešla písma khmerské, thajské, laoské, barmské nebo jávské. Z indických písem je odvozeno i písmo tibetské. Všechna si v zásadě zachovala princip bráhmí: souhláska nese samohlásku a, jiné samohlásky se připojují znaménky.

Kharóšthí: zprava doleva

Na severozápadě subkontinentu, v Gandháře (dnešní severní Pákistán a východní Afghánistán), se psalo jiným písmem, kharóšthí. Vychází z aramejského písma, které se tam užívalo za vlády perské achaimenovské říše, a stejně jako ono se psalo zprava doleva. Princip vlastní samohlásky a a samohláskových znamének má však společný s bráhmí. Ašókovy edikty v Šáhbázgarhí a Mánsehře jsou v kharóšthí a v prvním skalním ediktu stojí 𐨢𐨿𐨪𐨨 𐨡𐨁𐨤𐨁 (dhrama dipi) místo východního dhaṃma lipi. Slovo dipi, „nápis“, je totéž jako staroperské dipi z Dareiova nápisu v Behistunu; podle rozšířeného výkladu je z perštiny přejaté i indické lipi.

Kharóšthím a jazykem gándhárí jsou psány nejstarší známé buddhistické rukopisy, zároveň nejstarší dochované rukopisy jižní Asie vůbec: svitky z březové kůry z 1. století př. n. l. až 3. století n. l. Soubor asi osmdesáti zlomků, který roku 1994 získala Britská knihovna, pochází z první poloviny 1. století n. l.; svitky byly uložené v hliněných džbánech a pocházejí patrně z okolí Haddy ve východním Afghánistánu. V Indii se kharóšthí přestalo užívat asi ve 3. století n. l., v oázách Tarimské pánve, jako byly Nija a Chotan, přežilo déle.

Rozluštění: dar v Sánčí

Znalost bráhmí se během středověku vytratila, protože se z něj mezitím vyvinula písma, jejichž tvary se od původních velmi lišily. V 19. století se starých nápisů ujali badatelé sdružení v Asijské společnosti Bengálska v Kalkatě. Rozhodující krok udělal roku 1837 její tajemník James Prinsep (1799–1840), úředník mincovny, který navazoval na práci Christiana Lassena, Edwina Norrise, Horace Haymana Wilsona a Alexandra Cunninghama. Všiml si, že mnoho krátkých darovacích nápisů ze stúp v Sánčí končí stejnými dvěma znaky, a odhadl, že znamenají dānaṃ, „dar“. Odtud a z dalších nápisů odvodil hodnoty znaků a přečetl Ašókovy edikty na sloupech v Dillí a Iláhábádu.

Krále, který se v nich nazývá Dévánampija Pijadasi, Prinsep nejprve pokládal za vládce Srí Lanky; s Ašókou ho spojil podle srílanských kronik v páli, o nichž ho zpravil George Turnour. Kharóšthí rozluštili nezávisle na sobě Prinsep (1835), Christian Lassen (1838) a další podle dvojjazyčných mincí indořeckých králů, které měly na líci řecký nápis a na rubu prákrtský v kharóšthí.

Řek, který psal indicky

Jak pestrý byl jazykový svět severní Indie, ukazuje sloup v Bésnagaru u Vidiše, asi 11 km od Sánčí. Asi roku 113 př. n. l. ho dal vztyčit Héliodóros, syn Díónův z Takšašily, vyslanec indořeckého krále Antialkida u krále Bhágabhadry. Nápis na sloupu není řecký, ale prákrtský a psaný bráhmí. Héliodóros se v něm nazývá ctitelem (bhágavata) boha Vásudévy, jemuž tento sloup, „Garudův prapor“, zasvětil; Garuda je božský pták, na němž jezdí Višnu. Kratší nápis pod ním jmenuje tři ctnosti vedoucí do nebe (sebeovládání, štědrost a bdělost) a odpovídá verši z Mahábháraty.

Sloup popsal Alexander Cunningham už v 70. letech 19. století, nápis ale objevila až výprava H. H. Lakea v letech 1909–1910, když sloup očistila od silné vrstvy červené barvy.

Nula a indické číslice

Z Indie pocházejí i číslice, jimiž dnes píšeme. Číslice bráhmí se objevují už v Ašókových nápisech, zpočátku však bez nuly a bez pozičního zápisu, se zvláštními znaky pro desítky a stovky. Asi od roku 600 se v nápisech začíná objevovat poziční desítková soustava s devíti číslicemi a tečkou pro prázdný řád; v 7. století popsal astronom Brahmagupta počítání s nulou jako s číslem. Nejstarší bezpečně datovaný nápis se znakem nuly v Indii samé je z chrámu Čaturbhudž v Gválijaru z roku 876; v jihovýchodní Asii jsou tečky pro nulu doložené už v nápisech z roku 683 (Kambodža, Sumatra). Od indických učenců převzali soustavu perští a arabští matematici, al-Chvárizmí o ní kolem roku 825 napsal spis o počítání s indickými číslicemi. Do Evropy ji uvedl Leonardo Fibonacci knihou Liber abaci (1202) a Evropané jí začali říkat arabské číslice.

Zvláštní místo má rukopis z Bakhšálí, matematický text na sedmdesáti listech březové kůry, který roku 1881 vykopal rolník u vesnice Bakhšálí nedaleko Mardánu v dnešním Pákistánu. Je psán ranou formou písma šáradá v jazyce blízkém sanskrtu a nulu v něm zastupuje tečka. Roku 2017 oznámila Bodleyova knihovna v Oxfordu, kde je rukopis uložen, že radiokarbonová metoda datovala jeden z listů do 3.–4. století n. l., a rukopis se začal uvádět jako nejstarší doklad nuly. Datování kritizovali historici matematiky (Plofker, Hayashi a další) a sama oxfordská laboratoř roku 2024 po novém měření pěti listů, včetně toho dříve datovaného do 3.–4. století, klade rukopis do let asi 800–1100. Starší než nápis z Gválijaru tedy zřejmě není.