Aksum

Říše na obchodní cestě

Aksumský stát vznikl na náhorní plošině Tigraje a v dnešní Eritreji; podle archeologických nálezů někdy mezi rokem 150 př. n. l. a 150 n. l. Hlavním městem byl Aksum, s mořem ho spojoval přístav Adulis. První písemná zmínka pochází z Plavby po Erythrejském moři (Periplus), obchodní příručky z poloviny 1. století, která uvádí Aksum a Adulis a jako hlavní vývozní zboží slonovinu a želvovinu.

Přes Rudé moře vedla cesta mezi římským Egyptem a Indií a Aksum z ní bohatl. Prorok Mani, zakladatel manicheismu, ve 3. století počítal Aksum mezi čtyři velké říše světa vedle Říma, Persie a říše Silis, v níž se obvykle vidí Čína. Ve 20. letech 6. století dobyl král Kaleb Himjar v jižní Arábii. Od 7. století říše upadala: arabská expanze ji odřízla od středomořského obchodu a mince se přestaly razit. Stát zanikl za nejasných okolností kolem roku 960.

Jihoarabští předchůdci

Už před Aksumem existovalo na témže území království nazývané podle nápisů Dʿmt (Daʿamat) s centrem patrně v Jehě. Tamní chrám v sabejském slohu, datovaný srovnáním s jihoarabskými stavbami asi do 7. století př. n. l., je považován za nejstarší stojící stavbu v Etiopii. Nápisy z poloviny 1. tisíciletí př. n. l. jsou psány sabejsky, jazykem jihoarabského království Sáby v dnešním Jemenu, a jihoarabským písmem.

Starší představa, že etiopskou civilizaci založili sabejští přistěhovalci, je dnes opuštěná; semitsky mluvící obyvatelstvo žilo v oblasti už dříve a sabejský vliv se považuje za omezený. Trvalou stopu však zanechal v písmu. Jihoarabské písmo (arabsky musnad) je souhláskové, samohlásky nezapisuje, píše se obvykle zprava doleva, někdy i bústrofédon, a slova odděluje svislou čárkou. Z něj se vyvinulo písmo etiopské.

Jazyk geʽez

Geʽez, v odborné literatuře též klasická etiopština, je semitský jazyk. Řadí se k etiosemitským jazykům, a to k jejich severní větvi spolu s tigrajštinou a tigrejštinou; amharština patří k jižní větvi. Ze sabejštiny se nevyvinul. Podle převládajícího názoru však ani není společným předkem dnešních etiosemitských jazyků, ale oddělil se od nedoloženého společného prajazyka brzy.

Jako jiné semitské jazyky stojí geʽez na souhláskových kořenech a zná vnitřní plurál, který mění samohlásky uvnitř slova: bet „dům“ – ʾabyāt „domy“, faras „kůň“ – ʾafrās, kokab „hvězda“ – kawākəbt. Obvyklý slovosled je sloveso – podmět – předmět a předmět má koncovku -a: takala bəʾsi ʿəḍa „muž zasadil strom“. Přivlastnění se vyjadřuje vazbou (status constructus) jako v hebrejštině: walda nəguś „syn krále“. Pro etiosemitské jazyky jsou typické ejektivní souhlásky, vyslovované s uzavřenými hlasivkami, a labializované zadopatrové souhlásky (kʷ, gʷ).

Samohlásky připojené k souhláskám

Nejstarší zápisy jazyka geʽez používaly písmo bez samohlásek, se znaky téměř shodnými se základními tvary pozdějšího písma. Za nejstarší známý doklad se často pokládá stéla Hawulti v Mataře v Eritreji, její datace je však nejistá. Aksumští králové dávali tesat nápisy tímto písmem i písmem jihoarabským. Ve 4. století, v době krále Ezany, se objevují první nápisy s úplně vyznačenými samohláskami. Samohláska se připojila ke znaku souhlásky malou úpravou tvaru: přidanou čárkou, kroužkem nebo zalomením. Z abecedy se tak stala abugida, písmo, v němž každý znak vyjadřuje souhlásku s určitou samohláskou.

Každá souhláska má sedm tvarů, takzvaných řádů. Základní, první řád se čte se samohláskou a, další s u, i, ā, e, ə a o. Šestý řád slouží i pro souhlásku bez samohlásky, takže jméno jazyka ግዕዝ, Gəʿəz, se píše třemi znaky šestého řádu. Proč a pod čím vlivem samohláskové značky vznikly, se neví. Uvažuje se o vlivu indických písem, která pracují podobně a která mohli Aksumité znát z obchodu s Indií; etiopská tradice vynález připisuje Frumentiovi. Na rozdíl od jihoarabské předlohy se etiopské písmo píše zleva doprava.

Ezana, Frumentius a kříž

Ezana vládl od 20. let 4. století asi do roku 360 a patří k nejlépe doloženým aksumským králům. Podle církevního historika Rufina se chlapci Frumentius a Edesius z Tyru dostali jako otroci na aksumský dvůr: jejich loď zastavila v jednom z přístavů Rudého moře a místní obyvatelé posádku pobili. Bratři vychovávali mladého následníka a podporovali křesťanství. Frumentius pak v Alexandrii požádal patriarchu Athanasia o biskupa pro Aksum a byl vysvěcen sám, podle tradice roku 328, podle jiných v letech 340–346. Stal se prvním biskupem Etiopie.

Ezanovy nápisy změnu víry zachycují. Starší se dovolávají boha Mahrema, v řecké verzi Area, pozdější „Pána nebes“; řecká verze jednoho z pozdních nápisů nazývá krále služebníkem Kristovým. Kolem roku 340 nahradil na Ezanových mincích srpek s kotoučem kříž. Z let 356/357 je znám dopis římského císaře Konstantia II. adresovaný Ezanovi a jeho bratrovi Sazanovi, v němž císař žádal, aby Frumentia vystřídal ariánský biskup; neuspěl.

Ezanův kámen, dnes chráněný v Aksumu, nese nápis o tažení proti Bedžům třikrát: řecky a v jazyce geʽez zapsaném etiopským i jihoarabským písmem. Podle převládajícího výkladu je i jihoarabská verze v jazyce geʽez, jen napodobuje sabejskou podobu.

Zlato s řeckým opisem

Aksum začal razit vlastní mince kolem roku 270, za krále Endybise, jako jediný stát subsaharské Afriky své doby. Razil zlaté, stříbrné a bronzové mince. Zlaté mince, určené i pro zahraniční obchod, mají téměř vždy řecké opisy, například „král Aksumitů“; na stříbrných a bronzových řečtinu postupně nahrazoval geʽez. Aksumské mince se našly až v Caesareji v Palestině a v jižní Indii.

Na mincích se objevilo i krátké heslo, řecky τοῦτο ἀρέσῃ τῇ χώρᾳ, „kéž se to líbí zemi“, později i v jazyce geʽez. Ezanovy mince s křížem patří podle převládajícího názoru k vůbec prvním mincím s křesťanským křížem. Ražba skončila nejspíš v 7. století.

Bible v jazyce geʽez

S křesťanstvím začala doba překladů. Většina textů z aksumské doby jsou křesťanské překlady z řečtiny: evangelia, celá Bible a sbírky církevních předpisů a spisů. Etiopská Bible má 81 knih a obsahuje i spisy, které jiné církve nepřijaly, například Knihu jubileí a Knihu Henochovu. Henochova kniha se úplně zachovala jen v jazyce geʽez.

Nejstaršími známými rukopisy v jazyce geʽez jsou dva evangeliáře z kláštera Abba Garima v Tigraji. Tradice je připisuje svatému Garimovi, jednomu z takzvaných Devíti svatých, který podle tradice přišel do Etiopie roku 494. Evropští badatelé je kdysi datovali až kolem roku 1100, radiokarbonové datování je však posunulo do let 390–570 (Garima 2) a 530–660 (Garima 1). Garima 2 se tak řadí k nejstarším dochovaným iluminovaným evangeliářům na světě.

Mrtvý jazyk, živá liturgie

Kdy geʽez přestal být jazykem běžné řeči, není jisté; odhady se pohybují zhruba mezi 10. a 14. stoletím. Na jihu ho nahradila amharština, na severu tigrajština a tigrejština. Písemným jazykem říše i církve ale zůstal až do 19. století, podobně jako latina ve středověké Evropě. Ve 14. a 15. století, kdy už se jím nemluvilo, zažila literatura v jazyce geʽez rozkvět: vznikaly překlady z arabštiny, životy svatých a královské kroniky.

Ve 14. století sestavil aksumský církevní hodnostář Jeshak (Yeshaq) Kebra nagast, „Slávu králů“, vyprávění o královně ze Sáby, králi Šalamounovi a jejich synu Menelikovi, od něhož odvozovala svůj původ etiopská šalamounovská dynastie. Kolem roku 1450 byl do jazyka geʽez přeložen zákoník Fetha nagast, který platil až do ústavy z roku 1931.

Dnes je geʽez liturgickým jazykem etiopské a eritrejské pravoslavné církve, obou katolických církví východního obřadu v těchto zemích a etiopských Židů (Beta Israel). Etiopským písmem, v amharštině a tigrajštině nazývaným fidal (v obvyklém odborném přepisu amharštiny fidäl), se píše amharština, tigrajština v Eritreji i Etiopii, tigrejština a řada dalších jazyků, včetně několika nesemitských.