Hebrejci a Aramejci

Dva sousední jazyky

Hebrejština a aramejština patří k severozápadním semitským jazykům. Hebrejština je jazykem kanaánské větve, blízce příbuzným féničtině a moábštině. Mluvilo se jí v době železné (asi 1200–586 př. n. l.), později v izraelském a judském království. Aramejština tvoří samostatnou větev. Mluvili jí Aramejci, kteří kolem roku 1000 př. n. l. vládli řadě malých království v dnešní Sýrii a na okraji Mezopotámie, mimo jiné v Damašku, Chamátu a Arpadu.

Oba jazyky se potkávají v hebrejské Bibli: většina je psána hebrejsky, části knih Daniel a Ezdráš aramejsky. Po dobytí Jeruzaléma Babylóňany roku 586 př. n. l. a v perské době pronikala aramejština do každodenního života Židů; jak rychle vytlačovala hebrejštinu, se dodnes diskutuje. Hebrejsky se v některých kruzích mluvilo ještě v římské době. Jako běžná řeč zanikla nejspíš mezi lety 200 a 400 n. l., po nezdařeném povstání Bar Kochby (132–135), ale zůstala jazykem modliteb, učenosti a literatury.

Nejstarší hebrejské nápisy

Za jeden z nejstarších hebrejských textů se pokládá Gezerský kalendář, destička z měkkého vápence, kterou roku 1908 nalezl irský archeolog R. A. Stewart Macalister v Gezeru západně od Jeruzaléma. Obvykle se datuje do 10. století př. n. l., datace je však nejistá, protože vykopávka nebyla vedena po vrstvách. Sporný je i jazyk: jedni v něm vidí severní nářečí hebrejštiny, jiní féničtinu. Nejde o skutečný kalendář, ale o výčet zemědělských prací po měsících a dvojicích měsíců: sklizeň, setba, sklizeň ječmene, řez révy, letní ovoce.

Šíloašský nápis byl vytesán do skály v tunelu, který v Jeruzalémě přivádí vodu z pramene Gíchon do rybníka Šíloach. Roku 1880 ho objevil šestnáctiletý žák architekta Conrada Schicka. Šest řádků líčí, jak kameníci razili tunel ze dvou stran: když zbývaly tři lokte, zaslechli hlas druhé skupiny, pak se setkali „sekera proti sekeře“ a voda poté tekla 1 200 loket. Podle tvaru písma se nápis datuje kolem roku 700 př. n. l. Tunel se obvykle spojuje s judským králem Chizkijášem, jméno panovníka ale nápis neuvádí. Roku 1890 byl nápis vylomen ze skály a rozpadl se na několik kusů; dnes je v Archeologických muzeích v Istanbulu.

Kameny králů: Méša a Tel Dan

Stéla moábského krále Méši z doby kolem 840 př. n. l. je nejdelší nápis doby železné nalezený v jižní Levantě: 34 řádků na čedičovém bloku asi metr vysokém. Je psána moábsky, jazykem velmi blízkým hebrejštině, písmem blízkým paleohebrejskému. Méša v ní vypráví, jak izraelský král Omrí a jeho syn dlouho utiskovali Moáb, dokud mu bůh Kemóš nepomohl jejich nadvládu setřást; zmiňuje i nádoby Hospodinovy (YHWH). Stélu nalezl roku 1868 v Díbónu (dnes Dhíbán v Jordánsku) misionář Frederick Klein. Následujícího roku ji místní beduíni rozbili; archeolog Charles Clermont-Ganneau ji pak podle papírového otisku, sňatého těsně předtím, sestavil z úlomků. Od roku 1873 je v Louvru.

V letech 1993 a 1994 našel tým Avrahama Birana v Tel Danu na severu Izraele tři úlomky čedičové stély se staroaramejským nápisem, psaným písmem fénického typu. Nejspíš ji dal vztyčit damašský král Chazael koncem 9. století př. n. l. Vítěz se v ní chlubí vítězstvím nad králem Izraele a králem „domu Davidova“, bytdwd (𐤁𐤉𐤕𐤃𐤅𐤃). Většina badatelů toto čtení přijímá a pokládá nápis za nejstarší obecně uznávanou zmínku o Davidově rodu mimo Bibli; menšina je zpochybňuje, protože mezi byt „dům“ a dwd chybí oddělovač slov.

Po nálezu z Tel Danu navrhl francouzský epigrafik André Lemaire roku 1994 číst „dům Davidův“ i v poškozeném 31. řádku stély Méšiny. Toto čtení je sporné: podle výkladu z roku 2019 tam stojí spíše jméno Balak.

Od fénických tvarů ke čtvercovému písmu

Izraelci a Judejci psali v 10.–6. století př. n. l. paleohebrejským písmem, místní podobou fénické abecedy o 22 souhláskových písmenech. V 6. a 5. století př. n. l., v době babylonského exilu a perské vlády, je u Judejců postupně vystřídalo aramejské písmo, jímž psaly perské úřady. Z něj se asi do 3. století př. n. l. vyvinulo hebrejské čtvercové písmo, kterým se hebrejština píše dodnes. Talmud (Sanh. 21b–22a) ho nazývá ktav ašuri, „asyrské písmo“, a podle tradice v něm zaznamenané bylo přineseno z Asýrie.

Paleohebrejské písmo se přesto docela nevytratilo. Mezi svitky od Mrtvého moře jsou jím psány některé knihy Tóry, například svitek Leviticus z 11. jeskyně, a povstalci Bar Kochby razili mince s nápisy tímto písmem. Samaritáni z něj vyvinuli samařské písmo, které používají dodnes. Na dnešní izraelské minci v hodnotě jednoho šekelu stojí paleohebrejsky 𐤉𐤄𐤃, Jehud (Judsko), podle vzoru mincí z perské doby.

Aramejština, jazyk říší

Aramejština se rozšířila daleko za hranice aramejských států. Novoasyrská říše, která je v 9. a 8. století př. n. l. podrobila, ji převzala do správy, a tak se z jazyka poražených stal jazyk styku celé říše. Po ní ji užívala Novobabylonská říše a Achaimenovci s ní úřadovali od Egypta po Baktrii, jak ukazuje stránka o Persii. Tuto jednotnou úřední podobu jazyka nazývají odborníci říšská aramejština.

Jak se aramejština stávala jazykem diplomacie, ukazuje biblické vyprávění o asyrském obléhání Jeruzaléma roku 701 př. n. l.: judští hodnostáři žádají asyrského vyslance, aby s nimi mluvil aramejsky, protože tomu rozumějí, a ne judsky, aby to neslyšel lid na hradbách (2 Kr 18,26). Obyčejní obyvatelé Jeruzaléma tehdy podle tohoto vyprávění aramejsky nerozuměli.

V době Ježíšově mluvila většina Židů v Judsku a Galileji aramejsky; hebrejština byla jazykem bohoslužby a učení a v některých kruzích se jí ještě mluvilo. Ježíš podle převládajícího názoru mluvil galilejským nářečím aramejštiny. Řecky psaná evangelia zachovala několik jeho aramejských slov, například talitha kum, „děvčátko, vstaň“ (Mk 5,41); zda a jak často užíval i hebrejštinu nebo řečtinu, je předmětem diskuse. Aramejsky jsou psány i velké části Talmudu a targumy, aramejské překlady Bible.

Aramejština nevymřela. Novoaramejskými jazyky dodnes mluví křesťanští Asyřané, část iráckých Židů a Mandejci; v syrské Maalúle a dvou sousedních vesnicích i muslimové a křesťané. Dva největší, suret (asyrská novoaramejština) a turojo (surajt), mají každý kolem čtvrt milionu mluvčích. Všechny novoaramejské jazyky jsou ohrožené.

Svitky od Mrtvého moře

Mezi listopadem 1946 a únorem 1947 našli beduínští pastevci, mezi nimi Muhammad ad-Díb, v jeskyni u Kumránu na severozápadním pobřeží Mrtvého moře džbány se svitky. Do roku 1956 prozkoumali beduíni i archeologové v okolí jedenáct jeskyní se zbytky 981 různých rukopisů. Většinou jde o drobné útržky; téměř úplných svitků je necelý tucet.

Svitky vznikly mezi 3. stoletím př. n. l. a 1. stoletím n. l. Asi 40 % tvoří opisy knih pozdější hebrejské Bible, asi 30 % jiné židovské spisy té doby a zbytek texty určité náboženské skupiny, podle převládajícího výkladu esejců. Většina je psána hebrejsky čtvercovým písmem, část aramejsky (například Apokryf Genesis) a několik řecky. Téměř všechny jsou dnes ve Svatyni knihy Izraelského muzea v Jeruzalémě; několik, mimo jiné Měděný svitek, má Jordánské muzeum v Ammánu.

Velký svitek Izaiášův

Nejznámějším svitkem je Velký svitek Izaiášův (1QIsaᵃ) z 1. jeskyně: 17 listů pergamenu sešitých do pásu dlouhého asi 7,34 m, s 54 sloupci textu. Obsahuje celou knihu Izaiáš, jen s drobnými poškozeními, a podle písma vznikl asi v letech 125–100 př. n. l. Je tak zhruba o tisíc let starší než hebrejské rukopisy Izaiáše známé před objevem.

Jeho text se v zásadě shoduje s pozdějším masoretským, liší se od něj ale ve více než 2 600 místech. Většinou jde o drobnosti: pravopis, pořadí slov, jednotné a množné číslo. Písař častěji než masoretský text naznačoval samohlásky písmeny vav a jod. Svitek roku 1954 koupil pro Izrael archeolog Jigael Jadin.

Masoreti a tečky samohlásek

Hebrejské písmo zapisovalo jen souhlásky a samohlásky nanejvýš naznačovalo písmeny alef, he, vav a jod. Dokud byla hebrejština živou řečí, stačilo to. Když přestala být mateřským jazykem, bylo potřeba správné čtení posvátného textu zajistit jinak. Postarali se o to masoreti, učenci a písaři, kteří mezi 7. a 11. stoletím působili v Tiberiadě, Jeruzalémě a v Mezopotámii. Zavedli tečky a čárky nad písmeny a pod nimi (nikud) a přízvuková znaménka, která text nemění, jen ho doplňují, a na okraje připisovali poznámky o pravopisu, zvané masora. Z několika soustav se prosadila tiberiadská.

Vzorem tiberiadské tradice je Aleppský kodex. Kolem roku 920 do něj písař Šelomo ben Buja'a opsal souhláskový text a Aaron ben Moše ben Ašer, nejvýznamnější z tiberiadských masoretů, doplnil tečky, přízvuky a masoru. Za přesný ho uznal i Maimonides. Kodex byl téměř šest set let uložen v hlavní synagoze v Aleppu. Při protižidovských nepokojích roku 1947 synagoga vyhořela, a když se kodex roku 1958 dostal do Izraele, zbylo z odhadovaných 487 listů jen 294; chyběla i většina Tóry. Co se s chybějícími listy stalo, není jasné. Nejstarším úplným rukopisem hebrejské Bible je proto Leningradský kodex z počátku 11. století.

Dcery aramejského písma

Aramejské písmo se šířilo spolu s aramejštinou a z jeho místních podob vznikla celá rodina písem. Nabatejci, jejichž hlavním městem byla Petra, psali od 2. století př. n. l. aramejsky vlastní podobou písma; jejich mluvenou řečí byla podle převládajícího názoru arabština. Z kurzivní nabatejské podoby se od 4. století n. l. vyvinulo arabské písmo. V Palmýře v syrské poušti se psalo palmýrským písmem; známe přes 3 000 nápisů z let 44 př. n. l. až 274 n. l.

Nejvlivnějším potomkem se stalo písmo syrské. Syrština, aramejské nářečí města Edessy (dnes Şanlıurfa v Turecku), se tímto písmem píše od 1. století n. l. a stala se jazykem velké části východního křesťanstva; jejím základním textem je překlad Bible zvaný Pešitta, „prostá“. Křesťané syrské tradice ji přinesli až do Indie a Číny. Syrské písmo má tři hlavní podoby (estrangelo, západní serto a východní) a samohlásky značí tečkami, nebo na západě malými řeckými písmeny.

Z aramejského písma vycházejí i písmo mandejské a přes sogdské písmo také staroujgurské a mongolské. Íránské pahlavské písmo a indické kharóšthí navazují na aramejské písmo perských úřadů, jak ukazují stránky o Persii a Indii; zda z něj vzešlo i indické bráhmí, je sporné.

Hebrejština znovu mluvená

Jako mateřský jazyk hebrejština zanikla v pozdní antice, psát se ale nepřestala. Židé v ní po staletí psali modlitby a náboženské básně, právní a filozofická díla i dopisy a sloužila jim k dorozumění mezi obcemi s různými mateřskými jazyky. V 18. a 19. století na ni navázalo židovské osvícenství (haskala): jeho autoři chtěli psát moderní literaturu v biblické hebrejštině, naráželi však na nedostatek slov pro současný svět.

S obnovou hebrejštiny jako mluveného jazyka se spojuje Eliezer Ben Jehuda (1858–1922). Podle tradice vedl ještě v Paříži s přáteli první moderní rozhovor v hebrejštině a roku 1881 se přestěhoval do Jeruzaléma. V rodině mluvil jen hebrejsky; jeho syn Itamar Ben Avi (narozen 1882) bývá označován za prvního rodilého mluvčího novohebrejštiny. Ben Jehuda vydával hebrejské noviny, tvořil nová slova a začal sestavovat velký slovník hebrejštiny.

Představa jednoho muže, který jazyk vzkřísil sám, je ale zjednodušená. Podle Ben Jehudových vlastních slov mluvily po deseti letech v Jeruzalémě výhradně hebrejsky jen čtyři rodiny. Rozhodující byly školy v zemědělských osadách přistěhovalců, kde se od 80. let 19. století vyučovalo hebrejsky a kde děti hebrejštinu přijaly za vlastní řeč. Roku 1913 vyvrcholil „jazykový spor“ o to, zda se na budoucí technice v Haifě bude učit německy, nebo hebrejsky, a roku 1922 se hebrejština stala jedním ze tří úředních jazyků britské mandátní Palestiny. Výslovnost se opřela o sefardskou tradici. Dnes je hebrejština úředním jazykem Izraele a mluví jí asi devět milionů lidí, z toho kolem pěti milionů jako mateřským jazykem.