Etruskové

Dvanáct měst Etrurie

Etruskové žili ve střední Itálii mezi řekami Arnem a Tiberou, v kraji, kterému Římané říkali Etrurie a jehož dnešní jméno Toskánsko pochází z latinského Tusci, „Etruskové“. Jejich civilizace vyrostla na témže území ze starší villanovské kultury (asi od 900 př. n. l.). Archeologové a genetici dnes Etrusky většinou pokládají za místní obyvatelstvo, ne za přistěhovalce z Malé Asie, jak tvrdil Hérodotos. Bohatství jim přinášela těžba a obchod s kovy, hlavně s mědí a železem, a etruská sídla se rozšířila i do Pádské nížiny a do Kampánie.

Jednotný stát Etruskové nevytvořili. Podle antické tradice se dvanáct měst sdružovalo do volného svazu a jednou do roka se scházelo u svatyně Fanum Voltumnae u Volsinií; obvykle se k nim počítají Tarquinie, Caere (dnešní Cerveteri), Veje, Vulci, Volterra, Perugia, Cortona, Chiusi a Arezzo. Podle římské tradice vládli Římu v 6. století př. n. l. (podle tradičního data 616–509 př. n. l.) králové etruského původu; posledního z nich, Tarquinia Pyšného, Římané vyhnali. Od 5. století př. n. l. etruská moc slábla: roku 474 př. n. l. porazil Etrusky u Kýmé syrakuský tyran Hierón, roku 396 př. n. l. Římané dobyli a zničili Veje a ve 3. století př. n. l. si podmanili celou Etrurii.

Jazyk bez indoevropských příbuzných

Etruština nepatří k indoevropským jazykům, na rozdíl od latiny, oskičtiny nebo umberštiny, kterými se mluvilo v sousedství. Dlouho se pokládala za izolovaný jazyk. Od práce německého lingvisty Helmuta Rixe z roku 1998 převládá názor, že spolu s rétštinou, doloženou nápisy z východních Alp, a lémnoštinou z ostrova Lémnos v Egejském moři tvoří malou rodinu tyrsénských (tyrhénských) jazyků. Shody jsou hlavně v tvarosloví: lémnoština a etruština mají například stejné pádové přípony -si a -ale a lémnoské aviś odpovídá etruskému avils, 2. pádu od avil „rok“. Navrhované příbuznosti s maďarštinou, albánštinou, arménštinou, semitskými, kavkazskými nebo anatolskými jazyky se neprokázaly.

Podle řeckého historika Dionýsia z Halikarnássu se Etruskové sami nazývali Rasenna. V nápisech se objevuje tvar rasna, podle obvyklého výkladu „lid, obec“, například ve spojení tular rasnal, „hranice lidu“. Etruských nápisů je dnes známo asi 13 000, z doby od asi 700 př. n. l. do počátku 1. století n. l., většinou z Itálie, ale i z Korsiky, Sardinie, jižní Galie a Kartága. Převážně jsou krátké: náhrobní nápisy, jména majitelů, věnování bohům. Delších textů je jen několik.

Abeceda od řeckých osadníků

Písmo převzali Etruskové od Řeků z ostrova Euboia, kteří v 8. století př. n. l. založili první osady v Itálii, Pithékússai na ostrově Ischia a Kýmé v Kampánii. Nejstarší známá etruská abeceda je vyryta na rámu malé slonovinové tabulky na vosk z Marsiliany d'Albegna u Grosseta z doby kolem roku 700 př. n. l. Má 26 písmen v řeckém pořadí, včetně digammy, san a koppy; obsahuje i písmena, která Etruskové nepotřebovali, například B, D a O.

Etruština neměla znělé souhlásky b, d, g ani samohlásku o. Písmena B, D a O proto vypadla z užívání, řecké gama (C) začalo znamenat k a vytlačilo K a Q. Pro hlásku f se v letech asi 600–550 př. n. l. objevilo nové písmeno ve tvaru osmičky; podle jednoho raného sabelského nápisu je Etruskové nejspíš převzali od sousedů mluvících sabelskými jazyky. Kolem roku 400 př. n. l. se v celé Etrurii psalo klasickou abecedou o 20 písmenech. Psalo se zprava doleva, v nejstarších nápisech výjimečně i střídavě (bústrofédon). Nejstarší nápisy slova neoddělují, od 6. století př. n. l. je dělí tečka nebo dvojtečka.

Silný přízvuk na první slabice způsoboval, že se samohlásky v dalších slabikách oslabovaly a nezapisovaly: řecký Alexandros je etrusky Alcsntre, Héraklés Hercle. Odtud pocházejí shluky souhlásek, které v etruských slovech působí nezvykle.

Číst ano, rozumět jen zčásti

Etruské písmo nebylo třeba luštit: hláskovou hodnotu písmen známe z jejich řeckého původu, a texty proto umíme přibližně vyslovit. Chybí ale klíč k významu. Etruština nemá žádné dobře známé příbuzné, kteří by pomohli, a dochované texty jsou krátké a jednotvárné. Badatelé proto postupují tzv. kombinační metodou: sledují, v jakých souvislostech se slovo opakuje, a z pravidelností odvozují jeho funkci a význam. Tak se podařilo určit slovní druhy, pádové a slovesné koncovky a význam častých slov. S rozumnou jistotou dnes známe význam jen několika set slov.

Pomáhají i dvojjazyčné nápisy s latinou, řečtinou nebo féničtinou, obrazy na zrcadlech a vázách, u nichž jsou postavy řeckých mýtů pojmenované etrusky (Hercle, Menrva, Aplu), a zmínky antických autorů. Nejcennějším dvojjazyčným textem jsou zlaté destičky z Pyrgi, přístavu města Caere, nalezené roku 1964 při vykopávkách Massima Pallottina. Z doby kolem roku 500 př. n. l. zaznamenávají věnování svatyně bohyni, kterou fénický text nazývá Aštart a etruský Uni. Fénický a delší etruský text si obsahem odpovídají, doslovným překladem však nejsou. Jediné nové slovo, které se z nich podařilo určit, je ci „tři“: dárce, vládce Caere Thefarie Velianas, věnoval svatyni ve třetím roce vlády.

Mluvící předměty a náhrobky

Mnoho etruských nápisů mluví za předmět v první osobě: mi … „já (jsem) …“. Na nádobách stojí jméno majitele nebo dárce. Nápis na číši (kylix) z 5. století př. n. l. dokonce varuje zloděje: mi χuliχna cupes alθrnas … ei minipi capi, „já (jsem) číše (kylix) Cupeho Althrny … nekraď mě“.

Nejvíc nápisů pochází z hrobů. Etruská pohřebiště v Cerveteri a Tarquinii jsou na seznamu světového dědictví UNESCO: na pohřebišti Banditaccia v Cerveteri je přes tisíc mohyl, v Tarquinii asi 6 000 hrobů a asi 200 hrobek s nástěnnými malbami, v nichž jsou postavy často popsány etruskými jmény. Náhrobní nápisy mají ustálené formule: jméno, jméno otce (clan „syn“, seχ „dcera“), zastávané úřady a věk, například lupu avils … „zemřel ve věku … let“. Díky těmto formulím patří slova pro příbuzenství, úřady a čísla k nejlépe známým.

Etruština je aglutinační jazyk: gramatické významy vyjadřuje řetězením přípon. Syn se řekne clan, synové clenar a „synům“ clenaraśi. Podstatná jména mají podle běžného popisu pět pádů a dvě čísla, 1. a 4. pád mají stejný tvar. Minulý čas se tvoří příponou -ce, která neoznačuje osobu: tur „dává“, turce „dal, dala, dali“. Sloveso stojí obvykle na konci věty.

Počítání

Etruské číslovky známe z náhrobních nápisů s věkem zesnulých a ze dvou kostek z Tuscanie, na nichž jsou čísla napsána slovy. Shoda panuje o slovech θu 1, zal 2, ci 3 a maχ 5; śa a huθ jsou 4 a 6, o jejich pořadí se vede spor; dnes převládá výklad śa 4, huθ 6 (viz rámeček). Desítky se tvoří příponou -alχ (cealχ 30, muvalχ 50), dvacet je zaθrum. Čísla 17 až 19 se vyjadřovala odečtením od dvaceti: ciem zaθrum, „tři od dvaceti“, je 17. Podobně tvořili Římané duodeviginti a undeviginti (18 a 19), což se připisuje etruskému vlivu.

Etruské číselné znaky 𐌠 (1), 𐌡 (5), 𐌢 (10) a 𐌣 (50) jsou podle obvyklého výkladu předchůdci římských číslic. Čísla se psala sčítáním od vyšších hodnot k nižším, 87 tedy jako 𐌣𐌢𐌢𐌢𐌡𐌠𐌠 (na nápisech obvykle zprava doleva). Jen 17 až 19 psali i číslicemi odečtením, 17 jako 𐌠𐌠𐌠𐌢𐌢 („tři od dvaceti“). Čtyřku ale Etruskové psali 𐌠𐌠𐌠𐌠, ne odečtením jako pozdější římské IV.

Lněná kniha ze Záhřebu

Etruskové měli podle římských autorů bohatou náboženskou literaturu, souhrnně nazývanou Etrusca disciplina: knihy o věštění z vnitřností obětních zvířat, z blesků a o obřadech. Nedochovala se z ní žádná. Jedinou etruskou knihou, která přetrvala, je Liber linteus („lněná kniha“), a to jen náhodou: plátno, na němž byla napsána, posloužilo v ptolemaiovském Egyptě jako obinadla mumie.

Mumii ženy koupil roku 1848 v Alexandrii chorvatský úředník Mihajlo Barić a od roku 1867 je i s obinadly v Záhřebu, dnes v Archeologickém muzeu. Egyptolog Heinrich Brugsch si nápisů všiml, považoval je však za egyptské. Teprve roku 1892 rozpoznal Jakob Krall ve Vídni, že jde o etruštinu, a pruhy znovu složil do původního pořadí.

Kniha měla dvanáct sloupců psaných zprava doleva, černým inkoustem s červenými linkami. Dochovalo se asi 230 řádků s asi 1 300 čitelnými slovy, ale jen asi 500 různých slov nebo kořenů; zachovalo se asi 60 % původního textu. Podle písma pochází z doby kolem roku 250 př. n. l., radiokarbonové datování ukazuje na starší plátno. Obsahem je nejspíše náboženský kalendář s daty, jmény bohů a předpisy obětí, například vacl, podle převládajícího výkladu „úlitba“. Podle jmen místních bohů vznikl text v okolí Trasimenského jezera, na pomezí dnešního Toskánska a Umbrie (Perugia, Chiusi, Cortona, Arezzo).

Kalendář, smlouvy a hraniční kameny

Druhým nejdelším etruským textem je Tabula Capuana, hliněná deska o rozměrech asi 60 × 50 cm, nalezená roku 1898 v Santa Maria Capua Vetere v Kampánii a uložená v berlínském Altes Museum. Pochází z doby kolem roku 470 př. n. l. a na 62 řádcích nese přes 300 čitelných slov. Vodorovné čáry ji dělí na deset oddílů, patrně podle měsíců od března do prosince; i tento text je obřadní kalendář. Řádky se v něm střídají zleva doprava a zprava doleva.

Světské texty jsou hlavně právní. Cippus Perusinus, kamenný blok nalezený roku 1822 na kopci San Marco u Perugie, nese 46 řádků a asi 130 slov ze 3. nebo 2. století př. n. l. Podle obvyklého výkladu zaznamenává dohodu rodů Velthina z Perugie a Afuna z Chiusi o pozemku, na němž stála hrobka. Bronzovou Tabulu Cortonensis přinesl roku 1992 na policii v Cortoně nálezce, který o místu nálezu nemluvil pravdu. Má asi 200 slov a týká se patrně prodeje nebo rozdělení pozemků u Trasimenského jezera; přinesla pravděpodobné slovo tisś „jezero“.

Játra z Piacenzy

Etruští kněží haruspikové vykládali vůli bohů z jater obětovaných zvířat a z blesků. Římané si jejich umění cenili a císař Claudius v 1. století n. l. jejich sbor znovu podpořil. Podle obvyklého výkladu ukazují, jak Etruskové rozdělovali nebe mezi bohy, bronzová játra nalezená 26. září 1877 na poli u Gossolenga v provincii Piacenza. Model ovčích jater ve skutečné velikosti (126 × 76 × 60 mm) pochází z konce 2. století př. n. l. a je rozdělen na políčka se jmény bohů; okraj má 16 oddílů.

Jména jsou zkrácená a čtení mnohých je sporné. Mezi čitelnými jsou například tin (Tinia, obdoba Jupitera), uni (Juno), neθ(uns) (Neptun) a fufluns (Bakchus); na spodní straně stojí usils, 2. pád od usil „slunce“.

Zánik jazyka a co po něm zůstalo

S římskou nadvládou etruština postupně ustupovala latině, na jihu Etrurie dříve než na severu. Veje se latinizovaly po zničení roku 396 př. n. l., Caere koncem 2. století př. n. l. V Chiusi, Perugii, Arezzu a Volterře vznikaly etruské a dvojjazyčné nápisy ještě v 1. století př. n. l.; poslední datovaný (dvojjazyčný) nápis pochází z Volterry z let asi 10–20 n. l. Jazyk podle většiny badatelů zanikl koncem 1. století př. n. l. nebo začátkem 1. století n. l.; omezená znalost se mohla déle udržet v náboženských obřadech.

Císař Claudius (vládl 41–54 n. l.), jehož první manželka Plautia Urgulanilla měla etruský původ, napsal dvacet knih etruských dějin, nazvaných Tyrrhenika. Dílo se ztratilo a není jisté, zda Claudius etrusky ještě četl.

Po Etruscích zůstala hlavně abeceda. Podle převládajícího výkladu z ní vzešla latinka a také abecedy dalších jazyků Itálie, například oskičtiny, umberštiny a venetštiny. Latinka nese stopu etruského předávání v písmenu C: Římané jím zpočátku psali k i g, dokud nezavedli zvláštní písmeno G. Do latiny přešlo i několik desítek etruských slov a jmen. Za pravděpodobný se pokládá původ slova persona „maska“ z etruského phersu; u dalších, například satelles „tělesný strážce“ nebo populus „lid“, je etruský původ možný, ale sporný.