Turkuti a orchonské písmo

Říše na mongolské stepi

Turkuti (turkicky Türk, čínsky 突厥 Tchu-ťüe, v angličtině Göktürks) byli kočovný lid Vnitřní Asie, jemuž vládl rod Ašina. Pod vedením Bumin kagana (zemřel 552) a jeho synů se vymanili z nadvlády Žuan-žuanů a založili první turkutský kaganát, stepní říši, jejíž vládce nesl titul kagan. Na vrcholu moci koncem 6. století sahala od Mandžuska k Černému moři, brzy se však rozpadla na východní a západní část.

Roku 630 porazila čínská dynastie Tchang východní Turkuty a zajala jejich kagana; na půl století se ocitli pod čínskou vládou. Roku 682 se vzbouřili Ilteriš kagan a jeho rádce Tonjukuk a obnovili říši, dnes zvanou druhý turkutský kaganát. Za Ilterišových synů, Bilge kagana (683–734) a jeho bratra, vojevůdce Kültegina (684–731), dosáhla nového rozmachu. Po Bilgeho smrti ale slábla a roku 744 ji porazili Ujgurové, spojenci Tchangů. Z doby druhého kaganátu pocházejí nejstarší souvislé texty v turkickém jazyce.

Staroturkičtina

Jazyk runových nápisů se nazývá staroturkičtina. Je to nejstarší doložený turkický jazyk; starší zmínky o Turcích a jejich slovech známe jen z cizích, hlavně čínských pramenů. Turkickými jazyky dnes mluví asi 200 milionů lidí, nejvíce turecky, dále uzbecky, ázerbájdžánsky, kazašsky, ujgursky, turkmensky, tatarsky, kyrgyzsky a v řadě dalších jazyků od Balkánu po Sibiř.

Staroturkičtina má rysy, které jsou v celé rodině téměř všeobecné: vokálovou harmonii (samohlásky v jednom slově jsou buď všechny přední, nebo všechny zadní), aglutinaci (gramatické významy vyjadřují přípony řazené za sebou), slovosled podmět – předmět – sloveso a žádný mluvnický rod. Patří do velké skupiny obecně turkických jazyků; stranou stojí oghurská větev, z níž dnes žije jen čuvaština (staroturkické toquz „devět“ proti čuvašskému tăχăr).

Jazyk nápisů z Mongolska a Jeniseje se jen málo liší od jazyka pozdějších ujgurských rukopisů z Východního Turkestánu (Sin-ťiangu), jde však podle Marcela Erdala o odlišná nářečí. V nápisech jsou i slova neturkického původu, například tituly převzaté z íránských jazyků.

Runy psané zprava doleva

Staroturkické písmo se kvůli hranatým tvarům znaků, vhodným pro tesání do kamene, nazývá také turkické runy. S germánskými runami nemá nic společného; jde o abecedu. Píše se zprava doleva, na stélách ve svislých řádcích. Slova se oddělují dvojtečkou (v Unicode ⁚, TWO DOT PUNCTUATION), jinde kroužkem.

Písmo je přizpůsobeno vokálové harmonii. Osm samohlásek zapisují jen čtyři znaky (a/ä, ı/i, o/u, ö/ü) a samohlásky se uvnitř slova často nepíšou vůbec. Mnohé souhlásky ale mají dva znaky: jeden pro slova se zadními samohláskami (a, ı, o, u), druhý pro slova s předními (ä, i, ö, ü). Z tvaru souhlásky tak čtenář pozná, jakou samohlásku má doplnit. Vilhelm Thomsen je roku 1893 označil horními indexy ¹ a ², jak se v přepisu píšou dodnes. Několik dalších znaků zapisuje celé skupiny hlásek, například nt, lt, nč, ök nebo oq.

Jméno nebeského boha täŋri se tak píše čtyřmi znaky 𐱅𐰭𐰼𐰃 (t² ŋ r² i): souhlásky z přední řady prozrazují, že chybějící samohláska je přední ä.

Odkud písmo pochází

Původ písma není jistý. Už Thomsen soudil, že vychází z některého z písem odvozených od aramejštiny, a podle převládajícího výkladu je jeho nejbližším předkem sogdské písmo, kterým psali íránští obchodníci ze Soghdiany, vlivní i na turkutském dvoře. Shoduje se s ním však jen část znaků a přímé odvození se dokázat nepodařilo, takže otázka zůstává sporná. Starší domněnka, že znaky vznikly z tamg, značek, jimiž kočovníci označovali dobytek, se pokládá za neprokazatelnou.

Také čínské prameny ze 7. století si odporují. Dějiny dynastie Čou uvádějí, že Turkuti mají písmo podobné sogdskému, podle Dějin dynastie Suej a Dějin severních dynastií písmo neměli. Samy runové nápisy pocházejí až z 8. století; o případných starších podobách písma nevíme nic jistého.

Orchonské nápisy

Roku 1889 objevila expedice Nikolaje Jadrinceva v údolí řeky Orchon ve středním Mongolsku, na lokalitě Chöšöö Cajdam, dvě velké kamenné stély s nápisy. Stály původně na kamenných želvách uvnitř zděných ohrad. Jednu dal Bilge kagan vztyčit roku 732 na památku svého bratra Kültegina, druhou nechal roku 735 zhotovit jeho syn pro Bilgeho samotného. Staroturkické texty na obou stélách sepsal podle nápisů princ Jollyg tegin, Bilgeho syn.

Nápisy jsou dvojjazyčné. Na Külteginově stéle je vedle turkického textu i nápis čínský, podle tradice složený jménem tchangského císaře Süan-cunga; turkický text však není jeho překladem a vypráví dějiny po svém. Líčí legendární počátky Turkutů, zlatý věk jejich říše, padesát let poddanství Číně, kdy „bekové opustili svá turkická jména a přijali čínská“, a osvobození za Ilteriše. Vyzývá Turkuty, aby zůstali v posvátných horách Ötüken a nepodléhali čínskému bohatství a lstivým slovům.

Údolí Orchonu je od roku 2004 zapsáno na Seznam světového dědictví UNESCO. Külteginova stéla je dnes v Muzeu Turkutů přímo na místě.

Tonjukuk

Třetím velkým nápisem druhého kaganátu je nápis Tonjukukův na dvou stélách v Bajn Cokto u Nalajchu, nedaleko dnešního Ulánbátaru. Tonjukuk (asi 646 – asi 726) sloužil jako rádce a vojevůdce čtyřem kaganům a byl tchánem Bilge kagana. Nápis vypráví v první osobě, jak pomáhal obnovit říši: „Já, moudrý Tonjukuk, jsem se narodil (či: vyrostl) v říši Tabgač“, tedy v Číně; „turkický lid byl poddán Číně.“

Protože text mluví ústy samotného Tonjukuka, klade se jeho vznik do doby jeho života. Přesná datace je nejistá: obvykle se uvádí doba krátce po roce 716, podle jiných badatelů až kolem roku 720 nebo později. Nápis je tedy o něco starší než stély Kültegina a Bilgeho.

Nápisy od Jeniseje

Runové nápisy se našly nejen v Mongolsku, ale hlavně v povodí horního Jeniseje na jižní Sibiři, v dnešní Tuvě a Chakasku, a v menším počtu na Altaji, v údolí řeky Talas a v Sin-ťiangu. Přehled kazachstánského jazykového výboru jich uvádí 54 z oblasti Orchonu, 106 od Jeniseje, 15 z Talasu a 78 z Altaje; Marcel Erdal počítá celkem asi dvě stě nápisů.

Jenisejské nápisy jsou většinou krátké náhrobní texty, v nichž zemřelý promlouvá o své rodině, stádech a titulech. Připisují se převážně jenisejským Kyrgyzům a obvykle se kladou do 8.–10. století, datace jednotlivých kamenů je však nejistá. Znaky se v nich od orchonských místy liší. Právě od Jeniseje pochází první staroturkický nápis, který viděli Evropané: stélu Ujbat I u Abakanu našel roku 1721 badatel Daniel Gottlieb Messerschmidt.

Irk bitig, kniha věšteb

Kromě kamenů se dochovalo i několik rukopisů v runovém písmu, z Východního Turkestánu a z Tun-chuangu. Nejvýznamnější je Irk bitig, „Kniha věšteb“, jediný úplný rukopisný text v tomto písmu. Našel ho roku 1907 Aurel Stein v zazděné „knihovní jeskyni“ buddhistických jeskyní Mo-kao u Tun-chuangu a dnes je v Britské knihovně v Londýně.

Je to sešitek z 58 listů o velikosti asi 13 × 8 cm. Staroturkický text zaujímá 104 strany a je psán černým inkoustem s červenými oddělovači slov. Obsahuje 65 věšteb. Každou uvádějí tři skupiny jedné až čtyř červených teček, patrně výsledek trojího hodu podlouhlou kostkou se čtyřmi popsanými stranami (nebo hodu třemi kostkami); následuje krátký obraz ze světa kočovníků (sokol na santálovém stromě, kůň ztracený v poušti, chán vracející se z vítězné bitvy) a verdikt „vězte: je to dobré“ nebo „špatné“. Hlavní text končí slovy „Nyní, moji milí synové, vězte: tato kniha věšteb je dobrá.“

Podle tiráže vznikl opis v roce tygra v manichejském klášteře; nejčastěji se klade do 9. století, podle Louise Bazina až do let 930 nebo 942. Chyby opisovače ukazují, že jde o opis staršího textu. Prázdné listy na začátku a konci později zaplnily buddhistické verše v čínštině.

Rozluštění

Orchonské nápisy vydával Vasilij Radlov (Wilhelm Radloff, 1837–1918), německý rodák a přední ruský turkolog. Čínský text na Külteginově stéle nabízel vodítko: prozrazoval, komu byl kámen zasvěcen a kdy vznikl. Rozluštit runy se však podařilo dříve dánskému jazykovědci Vilhelmu Thomsenovi (1842–1927) z Kodaně.

Thomsen zjistil, že se písmo čte zprava doleva, a rozpoznal, že souhlásky tvoří dvě řady podle vokálové harmonie. Podle obvyklého líčení mu jako první klíče posloužila slova täŋri „nebe“, türk a jméno Kültegin, známé z čínské části nápisu. Výsledek předložil 15. prosince 1893 Královské dánské akademii věd. Radlov pak brzy vydal první překlady, Thomsen roku 1896 francouzsky svůj výklad Inscriptions de l'Orkhon déchiffrées a roku 1922 úplnější dánský překlad.

Konec runového písma

Runové písmo převzali po roce 744 i Ujgurové, kteří po Turkutech ovládli Mongolsko. Roku 840 jejich kaganát rozvrátili jenisejští Kyrgyzové a Ujgurové odešli do oáz Turfanu a do Kan-su. Tam se v turkických textech brzy prosadilo ujgurské písmo odvozené ze sogdského, s buddhismem a manicheismem i další písma, a od 10. a 11. století s islámem arabské písmo. Runy se používaly zhruba od 8. do 10. století a pak upadly v zapomnění.

Staroturkické nápisy jsou dnes chápány jako společné dědictví turkických národů. Znaky orchonského písma nese například ázerbájdžánská bankovka v hodnotě 5 manatů, vydávaná od roku 2006.