Slované a Velká Morava

Jeden jazyk, mnoho nářečí

Slovanské jazyky tvoří jednu z větví indoevropské rodiny. Nejblíže mají k jazykům baltským (litevštině a lotyštině), s nimiž sdílejí společného předka, baltoslovanštinu. Společný předek všech slovanských jazyků, praslovanština, není písemně doložen: jeho podobu jazykovědci odvozují srovnáním pozdějších jazyků, a rekonstruovaná slova proto označují hvězdičkou. Praslovanština se rozpadala na jednotlivé jazyky ve druhé polovině 1. tisíciletí n. l., kdy se Slované rozšířili po velké části východní a střední Evropy a na Balkán.

Ještě v 9. století byly rozdíly mezi slovanskými nářečími malé, a proto mohl jeden spisovný jazyk sloužit Slovanům na Moravě, v Bulharsku i na Rusi. Dnes se slovanské jazyky dělí na západní (mezi nimi čeština, slovenština a polština), východní (ruština, ukrajinština, běloruština) a jižní (slovinština, srbština, chorvatština, bulharština, makedonština a další). Na přelomu 20. a 21. století jimi podle odhadu mluvilo asi 315 milionů lidí.

Velká Morava

V 9. století vznikl v povodí řeky Moravy slovanský stát, kterému byzantský císař Konstantin VII. Porfyrogennétos v následujícím století říkal „Velká Morava“. Za knížete Mojmíra I. se podle tradičního výkladu kolem roku 833 k Moravě připojilo Nitransko; největšího rozsahu dosáhla říše za Svatopluka (vládl 870–894). Jádro leželo na dnešní jižní a východní Moravě a na západním Slovensku. Křesťanství sem přinášeli nejprve kněží z východofranské říše a z Itálie a Dalmácie. Stát zanikl mezi lety 902 a 907 pod útoky Maďarů; přesné datum není známo.

Nejlépe prozkoumaným hradištěm jsou Mikulčice-Valy u Hodonína. Akropole o rozloze šesti hektarů stála na ostrově v řece Moravě a chránila ji hradba s kamennou čelní zdí; archeologové tu odkryli palác a dvanáct kostelů, nejstarší kamenné podle různých datací z doby kolem roku 800 až z 1. poloviny 9. století; mezi nimi trojlodní baziliku o vnitřních rozměrech 35 × 9 m. Dalším střediskem byla aglomerace Staré Město – Uherské Hradiště. Kde leželo hlavní sídlo, pozdější tradicí nazývané Veligrad, se neví: kandidáty jsou právě Mikulčice a Staré Město.

Misie ze Soluně

Kníže Rostislav požádal roku 862 byzantského císaře Michala III. o „učitele“, který by jeho lidu vykládal víru v jeho vlastním jazyce; podle převládajícího výkladu předtím neuspěl v Římě. Císař a patriarcha Fótios vyslali dva bratry ze Soluně, kde se mluvilo i slovansky: učence a diplomata Konstantina (narozen asi 827), který už předtím vedl poselstvo k Chazarům, a staršího Metoděje (narozen asi 815). Roku 863 přišli na Moravu s již připravenými překlady.

Roku 867 se bratři vydali přes Panonii, kde je přijal kníže Kocel, do Říma. Papež Hadrián II. roku 868 schválil slovanskou bohoslužbu a dal vysvětit jejich žáky. Konstantin v Římě vstoupil do kláštera, přijal jméno Cyril a zemřel tam 14. února 869. Metoděj se stal arcibiskupem s pravomocí nad Moravou a Panonií. Po několikaletém věznění bavorskými biskupy (870–873) se na Moravu vrátil; roku 880 mu papež Jan VIII. bulou Industriae tuae znovu potvrdil slovanskou bohoslužbu. Podle jeho životopisu přeložil s pomocníky téměř celou Bibli. Zemřel 6. dubna 885.

Hlaholice

Pro slovanské překlady vytvořil Konstantin nové písmo, dnes nazývané hlaholice (podle staroslověnského glagolъ, „slovo“, a glagolati, „mluvit“). Nebylo pouhou úpravou existující abecedy, ale mělo vlastní tvary. Asi 24 ze 41 známých písmen je podle převládajícího výkladu odvozeno z řecké minuskule, kurzivního písma tehdejších byzantských rukopisů, a ozdobně přetvořeno; původ ostatních je nejistý a uvažuje se o vlivu hebrejského a samaritánského písma nebo o křesťanských symbolech kříže, kruhu a trojúhelníku.

Kolik písmen měla hlaholice původně, není známo. Mnich Chrabr píše o 38; mezi 41 dnes známými písmeny jsou i spřežky přidané až ve 12. století. Písmena měla jména podle slovanských slov a sloužila i jako číslice, a to v abecedním pořadí: hlaholské ⰲ (v) znamená 3, kdežto cyrilské в znamená 2, protože cyrilice převzala číselné hodnoty z řecké abecedy (β = 2). Nejstarší hlaholice je oblá; v Chorvatsku se později vyvinula hranatá podoba.

Staroslověnština

Jazyk, do něhož bratři překládali, vycházel podle převládajícího názoru z nářečí Slovanů v okolí Soluně, tedy z jihoslovanské oblasti; na Moravě do něj pronikly západoslovanské prvky. Staroslověnština je nejstarší písemně doložený slovanský jazyk, a je proto hlavním svědkem praslovanštiny. Uchovává nosové samohlásky ę a ǫ, velmi krátké samohlásky ъ a ь (jery), dvojné číslo a minulé časy aorist a imperfektum.

Z doby moravské misie se nedochoval žádný rukopis. Jazykovědci proto vycházejí ze souboru nejstarších opisů z 10. a 11. století, takzvaného kánonu; asi dvě třetiny z nich jsou psány hlaholicí. Za nejstarší se obvykle pokládají Kyjevské listy: sedm pergamenových listů malého formátu (asi 14,5 × 10,5 cm) s částí mešních textů římského obřadu, psaných nejpozději ve 2. polovině 10. století (první strana je mladší, asi z doby kolem roku 1100). Mají západoslovanské rysy a vznikly pravděpodobně v Čechách nebo na Moravě; předloha textu snad sahá do velkomoravské doby. V 19. století je v Jeruzalémě získal archimandrita Antonin (Kapustin). Chorvatský slavista Josip Hamm je roku 1979 prohlásil za padělek českých vlastenců 19. století; převládající názor je však pokládá za pravé.

Z Moravy do Bulharska

Po Metodějově smrti prosadil jeho protivník, nitranský biskup Wiching, u papeže Štěpána V. zákaz slovanské bohoslužby a roku 886 byli Metodějovi žáci z Moravy vyhnáni; některé prodali do otroctví. Kliment, Naum a Angelár našli útočiště v Bulharsku u knížete Borise I., který přijal křest roku 864/865 a chtěl mít bohoslužbu ve slovanském jazyce, nezávislou na byzantském duchovenstvu. Kliment podle svého životopisu vyučil v Ochridu za sedm let (886–893) asi 3 500 žáků; ochridská škola se hlaholice držela ještě ve 12. století. Naum působil v Plisce a v Preslavi, kam kníže Simeon I. roku 893 přenesl hlavní město.

V Preslavi se rozvinulo písmo, které dnes nese Cyrilovo jméno: cyrilice. Většina badatelů soudí, že ji vytvořili žáci Konstantina a Metoděje koncem 9. nebo začátkem 10. století z řecké majuskule (uncialy) a že pro hlásky, které řečtina neznala, převzali písmena z hlaholice. Tradice ji připisuje Klimentu Ochridskému; to je však nejisté. Cyrilské nápisy se nejdříve objevují v okolí Preslavi; odtud pochází i nejstarší datovaný cyrilský nápis (Krepča, 921). Z Bulharska se staroslověnské písemnictví šířilo k Srbům a na Kyjevskou Rus. Od vstupu Bulharska do Evropské unie roku 2007 je cyrilice třetím úředním písmem Unie vedle latinky a řecké abecedy.

Čechy: Sázava a Emauzy

Slovanská bohoslužba se v 10. a 11. století udržela i v Čechách; podle legend pokřtil Metoděj českého knížete Bořivoje. Českou redakci staroslověnštiny s rysy tehdejší češtiny dokládají Pražské hlaholské zlomky, legendy a glosy. Jejím posledním střediskem byl klášter na Sázavě, který kolem roku 1032 vznikl z poustevny sv. Prokopa. Kníže Spytihněv II. roku 1056 slovanské mnichy vyhnal, Vratislav II. je roku 1061 povolal zpět; definitivně je koncem roku 1096 vyhnal Břetislav II. (tradičně se uvádí 1097). Slovanské knihy kláštera pak byly zničeny.

Karel IV. založil roku 1347 na Novém Městě pražském klášter Na Slovanech (Emauzy) a povolal do něj benediktiny z Chorvatska, kteří užívali hranatou hlaholici. Zde byla roku 1395 dopsána hlaholská část Remešského evangeliáře; cyrilskou část připisuje přípisek v rukopisu sv. Prokopovi. Kniha se pravděpodobně za husitských válek ztratila z Prahy, objevila se v Cařihradu a roku 1574 ji kardinál Karel Lotrinský daroval remešské katedrále, kde na ni francouzští králové při korunovačních slavnostech skládali přísahu. Poslední hlaholský rukopis z Emauz pochází z let 1450–1452. Na staroslověnský text mše složil Leoš Janáček roku 1926 Glagolskou mši.

Chorvatská hlaholice

Nejdéle se hlaholice udržela v Chorvatsku, hlavně na pobřeží a ostrovech Kvarneru a Dalmácie. Nejznámější památkou je Bašćanská deska z doby kolem roku 1100, nalezená 15. září 1851 v podlaze kostela sv. Lucie v Jurandvoru na ostrově Krk. Byla součástí oltářní přepážky a její nápis zaznamenává dar krále Zvonimira benediktinskému opatství; poprvé v domácí podobě uvádí jméno Chorvatů. Písmo stojí na přechodu od oblé hlaholice k hranaté a mísí se v něm několik písmen latinky a cyrilice.

Chorvatští kněží tvrdili, že hlaholici vytvořil sv. Jeroným; tato legenda, známá papeži Inocenci IV. roku 1248, pomohla obhájit slovanskou bohoslužbu v církvi římského obřadu. Roku 1483 vyšel první tištěný hlaholský misál. Na Krku psali notáři hlaholicí ještě na počátku 19. století a v bohoslužbě se místy užívala i ve 20. století.

Na Rusi: Ostromir a březová kůra

Na Kyjevskou Rus se staroslověnské knihy dostaly po jejím pokřtění koncem 10. století, převážně už psané cyrilicí. Nejstarší datovanou knihou Rusi je Ostromirův evangeliář, který v letech 1056–1057 napsal jáhen Řehoř pro novgorodského posadnika Ostromira. Má 294 pergamenových listů a píše se v něm místní podobou církevní slovanštiny: písař například už nerozlišoval nosovou samohlásku ǫ a u, jak to odpovídalo jeho mluvě.

Jak se na Rusi skutečně mluvilo, ukazují až dopisy na březové kůře. První z nich objevila v Novgorodu 26. července 1951 Nina Akulovová; do roku 2018 jich bylo nalezeno přes 1 200, z toho 1 113 v Novgorodu, kde je vlhká půda bez přístupu vzduchu uchránila před rozkladem. Písmena se do kůry vyrývala hrotem. Většinou jde o obyčejné soukromé a obchodní zprávy ve staronovgorodském nářečí 11.–15. století; mezi nejznámější patří školní cvičení a kresby chlapce Onfima z 13. století.

Čeština latinkou

Hlavním psaným jazykem v Čechách byla i předtím latina a po konci slovanské bohoslužby na Sázavě zůstala jediným; čeština se zapisovala latinkou, podobně jako už kolem roku 1000 Frizinské zlomky v jazyce blízkém slovinštině. Nejdříve se objevují jednotlivá česká slova, hlavně jména osob a míst, v latinských listinách. Za nejstarší dochovanou českou větu se obvykle pokládá přípisek ze začátku 13. století v zakládací listině litoměřické kapituly (listina je datovaná k roku 1057; sama obsahuje už jednotlivá česká slova, hlavně místní jména).

Latinka neměla znaky pro mnoho českých hlásek, a písaři si proto pomáhali spřežkami, skupinami písmen, které navíc užívali nejednotně. Traktát De orthographia Bohemica z počátku 15. století, tradičně připisovaný Janu Husovi (autorství není jisté), navrhl psát měkké souhlásky s tečkou nad písmenem a dlouhé samohlásky s čárkou; z tečky se později vyvinul háček. Diakritiku podle českého vzoru převzaly mimo jiné chorvatská a slovinská latinka i litevština. Na Slovensku se dlouho psalo latinsky a česky; spisovná slovenština byla kodifikována až Antonem Bernolákem koncem 18. století a Ľudovítem Štúrem ve 40. letech 19. století.

Cyrilometodějské dědictví zůstalo součástí české tradice. Svátek Cyrila a Metoděje 5. července je v Česku státním svátkem a Velehrad je jejich hlavním poutním místem.