Elam a Urartu

Mimo velké rodiny

Většina jazyků starověkého Předního východu, které známe z písemných pramenů, patří do dvou velkých rodin: semitské (akkadština, aramejština, hebrejština) a indoevropské (chetitština, staroperština). Vedle nich se ale mluvilo i jazyky, které do žádné z nich nepatří. Nejznámější z nich je sumerština (viz stránka o Mezopotámii), další dva jsou na této stránce: elamština z jihozápadního Íránu a urartština z Arménské vysočiny. Navzájem příbuzné nejsou a oba známe hlavně díky tomu, že jejich mluvčí převzali mezopotámské klínové písmo.

Elam ležel v dnešních íránských provinciích Chúzistán a Fárs, v nížině kolem Sús a v horách kolem Anšanu. Elamské texty sahají od 3. tisíciletí př. n. l. do konce perské říše Achaimenovců ve 4. století př. n. l. Urartu bylo království doby železné kolem jezera Van, na území dnešního východního Turecka, Arménie a severozápadního Íránu; jeho nápisy pocházejí z 9. až 7. století př. n. l.

Elam: nížina a hory

Súsy patří k nejstarším městům regionu; osídlení tam podle radiokarbonových dat vzniklo kolem roku 4200 př. n. l. Samo jméno Elam je mezopotámské (sumersky elam, akkadsky elamtu), Elamité svou zemi nazývali Haltamti, v lineárním písmu Hatamti. Dějiny Elamu známe z velké části z mezopotámských pramenů a dělí se na staroelamské, středoelamské a novoelamské období. Elam vznikl ze spojení menších horských států (Awan, Šimaški, Anšan) s nížinou kolem Sús, která střídavě patřila Elamu a mezopotámským říším.

Elamští králové opakovaně zasahovali do dějin Mezopotámie. Kolem roku 2004 př. n. l. dobyli Ur a odvedli jeho posledního krále Ibbi-Sína do zajetí. Ve 12. století př. n. l. vyplenil Šutruk-Nahhunte I. babylonská města a do Sús odvezl mimo jiné Chammurapiho stélu se zákoníkem; tam ji roku 1901 našli francouzští archeologové. Asyrský král Aššurbanipal Súsy kolem roku 646 př. n. l. vyplenil a v nápise se chlubil, že elamskou zemi posypal solí. Elamská knížectví přežila, ale v polovině 6. století př. n. l. se Súsy staly součástí perské říše.

Protoelamské písmo

Nejstarší písmo Íránu se nazývá protoelamské. Používalo se jen krátce, asi v letech 3100–2900 př. n. l., tedy zhruba v době nejstarších protoklínových tabulek z mezopotámského Uruku, s nimiž má mnoho společného: stejně tvarované hliněné tabulky, stejný způsob zápisu i účetní účel. Znaky jsou však jiné. Známe asi 1 600 tabulek; naprostá většina pochází ze Sús, další z Anšanu (Tall-e Maljan), Tepe Jahjá, Tepe Sialku a několika dalších míst až na východě Íránu.

Písmo zůstává nerozluštěné. Čísla se číst dají, protože se podobají číslům mezopotámských tabulek, a obsah mnoha textů je proto znám: jsou to účty, například soupisy koz a ovcí. Vedle šedesátkové soustavy používali písaři i desítkovou. Ostatních znaků je přes tisíc a většina z nich patrně stála za celá slova. Zda písaři mluvili elamsky, nevíme, protože takové záznamy o jazyce téměř nic neprozradí. Jacob Dahl z Oxfordské univerzity od roku 2012 zveřejňuje fotografie tabulek na internetu, aby se na luštění mohli podílet i další badatelé. Roku 2022 navrhl François Desset číst část protoelamských znaků podle hodnot, které přisoudil lineárnímu elamskému písmu; většina odborníků, mimo jiné Dahlův tým, tento návrh nepřijala.

Lineární elamské písmo

O několik století mladší je lineární elamské písmo, známé z nevelkého počtu nápisů na kameni, hlíně a stříbrných pohárech; podle soupisu z roku 2021 jde o 51 textů a zlomků. Nejznámější pocházejí z doby krále Puzur-Inšušinaka (jeho jméno se dříve četlo Kutik-Inšušinak), který v Súsách vládl koncem 22. století př. n. l. Písmo se používalo souběžně s klínovým a zapisovalo elamštinu. Zda se vyvinulo z protoelamského, je sporné.

První kroky k rozluštění umožnila dvojjazyčná „Lví deska“ (Table au lion) v Louvru s akkadským a lineárním elamským nápisem. Ferdinand Bork (1905) a Carl Frank (1912) v ní podle akkadského znění našli jména boha Inšušinaka a krále Puzur-Inšušinaka a určili tak s přijatelnou jistotou devět znaků. Potom se dlouho nepokročilo.

Průlom ohlásil francouzský archeolog François Desset. Na stříbrných pohárech ze soukromé sbírky, které se staly známými teprve nedávno, rozpoznal opakované skupiny znaků jako jména králů Šilhahy a Ebarata a boha Napiriši, podobně jako kdysi Grotefend u staroperského písma. Roku 2020 oznámil, že s mezinárodním týmem přečetl všechny známé nápisy, a roku 2022 tým rozluštění publikoval. Podle autorů jde o hláskové písmo, které znaky pro celá slova používalo nejvýš ojediněle. Příznivě ho přijali například asyrologové Manfred Krebernik, Matthew Stolper a Piotr Steinkeller. Jiní, například lingvista Michael Mäder, jsou zdrženlivější, pokládají asi třetinu znaků za znaky pro slova a čekají na podrobné překlady textů. Rozluštění je tedy přijímané jen zčásti.

Elamský klínopis a elamština

Vedle vlastních písem převzali Elamité z Mezopotámie klínové písmo. Nejstarší známý elamský text psaný klínovým písmem je smlouva akkadského krále Narám-Sína s elamským vládcem z doby kolem roku 2250 př. n. l.: „Nepřítel Narám-Sínův je můj nepřítel, přítel Narám-Sínův je můj přítel.“ Elamští písaři soustavu výrazně zjednodušili. V každém období používali jen asi 130 znaků a za celé dějiny písma je jich doloženo 206; převažují znaky pro slabiky, znaků pro celá slova postupně přibývalo. Samohlásky písmo často nerozlišovalo a znaky typu tir nebo tar sloužily hlavně k zápisu dvou souhlásek.

Elamština je aglutinační jazyk, slova skládá z kořene a řady přípon. Zvláštností jsou přípony, které u podstatných jmen rozlišují osobu: sunki-k znamená „já, král“, sunki-r „(on,) král“, sunki-p „králové“. Tytéž přípony se přenášejí i na přívlastky, takže „já, král Elamu“ zní u sunki-k Hatamti-k. Sloveso stojí obvykle na konci věty. Za klasické období se považuje středoelamské (asi 1500–1000 př. n. l.), nejlépe je však doložena achaimenovská elamština z doby perských králů.

Podle převládajícího názoru je elamština izolovaný jazyk bez prokazatelných příbuzných. Nejznámější pokus o spojení, hypotézu elamo-drávidské rodiny, která by elamštinu spojila s drávidskými jazyky Indie a s jazykem bráhúí v Pákistánu, rozpracoval od 70. let 20. století americký lingvista David McAlpin. Většina lingvistů ji nepřijímá; podrobný rozbor z roku 2023 dospěl k závěru, že navržené shody slov jsou buď významově nejisté, nebo tak krátké, že mohou být náhodné. Neprosadily se ani návrhy na příbuznost se semitskými jazyky.

Čoga Zanbíl

Asi 30 km jihovýchodně od Sús dal král Untaš-Napiriša postavit nové posvátné město. Elamsky se jmenovalo Al Untaš-Napiriša, později, v asyrských pramenech, Dur Untaš, „Untašovo město“; dnešní perský název Čoga Zanbíl se obvykle překládá jako „košíkový pahorek“. Datace jeho vlády je nejistá, stavba spadá do 14. nebo 13. století př. n. l.; obvykle se uvádí rok 1250 př. n. l. Uprostřed trojího opevnění stojí zikkurat zasvěcený hlavně bohu Inšušinakovi, jeden z mála zikkuratů mimo Mezopotámii a podle UNESCO nejzachovalejší stupňovitá stavba svého druhu. Měl základnu asi 105 × 105 m a původně asi 53 m výšky, dnes měří necelých 25 m.

Zikkurat je z nepálených cihel obložených pálenými a každá jedenáctá řada cihel nese nápis. Archeologové našli 5 257 popsaných cihel, většinou elamských a 67 akkadských. Jeden z nápisů zní: „Já, Untaš-Napiriša, syn Humbanumeny, král Anšanu a Sús, … chrám z pálených cihel a svatyni z glazovaných cihel jsem postavil, dal jsem je Inšušinakovi … a vztyčil jsem chrámovou věž.“ Město podle převládajícího názoru zničil Aššurbanipal kolem roku 645 př. n. l., podle některých badatelů však bylo opuštěno už koncem 12. století. Roku 1979 se Čoga Zanbíl stal první íránskou památkou na seznamu světového dědictví UNESCO.

Jazyk perských úředníků

Když Súsy a Anšan připadly Peršanům, elamština nezanikla. Achaimenovští králové ji zařadili mezi tři jazyky svých nápisů, vedle staroperštiny a babylonštiny; na skále v Behistunu má elamské znění Dáreiova nápisu 260 řádků v osmi sloupcích. Trojjazyčný nápis dal Xerxés vytesat i na hradní skálu ve Vanu, v samém srdci bývalého Urartu. V perském jádru říše psali úředníci elamsky: pevnostní archiv v Persepoli z let 509–493 př. n. l. obsahuje přes 15 000 elamských záznamů o dodávkách a přídělech (podrobněji na stránce o Persii).

Elamské znění Behistunu se luštilo obtížně. Staroperské znění sice poskytlo klíč, ale elamština se nepodobala žádnému známému jazyku a lepší porozumění přinesla až 40. a 50. léta 19. století. Henry Rawlinson svěřil elamské znění Edwinu Norrisovi, který ho vydal roku 1855; jazyk se tehdy pokládal za skythský nebo médský. Název elamština podle obvyklého výkladu poprvé použil Archibald Henry Sayce roku 1874, první mluvnici vydal roku 1879 Julius Oppert. Starší elamské nápisy ze Sús zveřejňoval v prvních desetiletích 20. století dominikán Vincent Scheil.

Urartu: království u jezera Van

Jméno Urartu je asyrské. V Bibli se táž země nazývá Ararat; odtud „hory araratské“, na nichž podle knihy Genesis přistála Noemova archa. Sami Urartejci svou zemi od doby krále Išpuiniho nazývali Biainili. Asyrské nápisy zmiňují Uruatri už ve 13. století př. n. l. a podle novějšího výkladu šlo o jeden z krajů země Nairi; jednotné království vzniklo v polovině 9. století př. n. l. Sarduri I. (asi 832–820 př. n. l.) přenesl sídlo do Tušpy na břehu jezera Van, kde u dnešního města Van stojí skalní hrad.

V 8. století př. n. l. patřilo Urartu k nejmocnějším státům Předního východu a soupeřilo s Asýrií. Vrcholu moci dosáhlo za Argištiho I. a jeho syna Sarduriho II.; Argišti rozšířil říši až k řece Araxu a jezeru Sevan. Roku 714 př. n. l. vyplenil asyrský král Sargon II. posvátné město Musasir s hlavním chrámem boha Chaldiho. Po nájezdech Kimmeriů a Skythů říše slábla a počátkem 6. století př. n. l. zanikla, podle častějšího výkladu po dobytí Médy kolem roku 590 př. n. l.; podle jiných badatelů přežila až do poloviny století.

Urartština a její písmo

Urartština patří spolu s churrijštinou, jazykem říše Mitanni a mnoha textů z chetitské Chattuše, do malé churrijsko-urartské rodiny. Oba jazyky se od sebe oddělily asi na počátku 2. tisíciletí př. n. l.; urartština má nejblíže ke staré churrijštině, známé z churrijsko-chetitských dvojjazyčných textů. Příbuznost s dalšími rodinami, například se severovýchodokavkazskými jazyky, se navrhuje, obecně přijata však není. Urartština je ergativní jazyk: podmět přechodného slovesa má zvláštní pád. Příklad z nápisu: Ḫaldi-ə ewri-ə inə É Argište-šə Menuaḫini-šə šidišt-u-nə, „Chaldimu, pánovi, tento chrám Argišti, syn Menuův, postavil“. Přípona -šə značí ergativ a přívlastek „syn Menuův“ ji přebírá od jména, k němuž patří.

Nejstarší nápisy z Tušpy, z doby Sarduriho I., jsou ještě asyrsky; urartsky začal psát jeho syn Išpuini. Písaři převzali novoasyrské klínové písmo a zjednodušili je: každý znak měl až na výjimky jen jednu slabičnou hodnotu a samohláska se často zdůrazňovala dalším znakem (ba-a). Z asyrštiny převzali i řadu znaků pro celá slova a určujících znaků. Dochovaly se hlavně královské nápisy na skalách, stélách a stavbách o válečných výpravách, stavbě pevností a zavlažovacích kanálů, vedle nich nápisy na bronzových předmětech a několik hliněných tabulek. Vzácně se urartština psala i anatolskými hieroglyfy; zda Urartu mělo vlastní obrázkové písmo, je nejisté.

Urartské nápisy u Vanu opisoval koncem 20. let 19. století německý učenec Friedrich Eduard Schulz, který byl roku 1829 v kraji zavražděn; jeho zápisky vyšly roku 1840. Číst se daly po rozluštění asyrského klínového písma, jazyk však nepřipomínal žádný známý. Rozluštil ho roku 1882 Archibald Henry Sayce, větší pokrok ale přinesly až urartsko-asyrské dvojjazyčné nápisy, zejména stéla z průsmyku Kelišin na dnešní irácko-íránské hranici. Mluvnici urartštiny vydal roku 1963 gruzínský historik Giorgi Melikišvili a příbuznost s churrijštinou v 70. letech soustavně doložil Igor Ďakonov.

Erebuni a Jerevan

Roku 782 př. n. l. založil Argišti I. na pahorku Arin Berd nad Araratskou rovinou pevnost Erebuni. Na podzim roku 1950 tam archeologové vedení Konstantinem Hovhannisjanem našli nápis o jejím založení: „Velikostí boha Chaldiho Argišti, syn Menuův, postavil tuto mocnou pevnost a nazval ji Erebuni ke slávě Biainili a k postrachu nepřátel krále.“ Podobný nápis v Tušpě uvádí, že do nového města přesídlil 6 600 zajatců ze zemí Chate a Cupani.

Z Erebuni se vyvinul Jerevan, jehož jméno se od ní odvozuje. Město proto roku 1968 slavilo 2 750 let od založení a téhož roku se u pevnosti otevřelo muzeum Erebuni. Význam samotného jména je nejistý: jeden výklad ho spojuje s urartským slovesem „zmocnit se, uchvátit“, takže by mohlo znamenat „dobytí“ nebo „vítězství“. V pevnosti se našly i sklady obilí, vína a oleje s obřími zásobnicemi; nápis Sarduriho II. u vchodu do skladu uvádí, že dvě sýpky pojaly dohromady 24 100 měr obilí.

Bronz a dědictví Urartu

Urartejci byli zruční kovolitci. Metodou ztraceného vosku odlévali sošky, kování nábytku a ozdoby kotlů; z bronzového plechu tepali a zdobili přilby, opasky, štíty a nádoby. Šperků z drahých kovů, jimiž se Asyřané chlubili po vyplenění Musasiru, se však našlo jen málo. Urartští králové dávali budovat zavlažovací kanály; některé z doby Menuy a Argištiho I. slouží dodnes.

Po pádu Urartu se urartština přestala psát a patrně zanikla; na Arménské vysočině ji postupně nahradila arménština. Už babylonské znění Dáreiova nápisu v Behistunu nazývá Uraštu zemi, kterou staroperské znění jmenuje Armina, Arménie. Do arménštiny podle rozšířeného výkladu přešla i některá urartská slova a místní jména, například ulṭu „velbloud“ (arménsky ułt) nebo Ṭušpa (arménsky Tosp). Také jméno Van se často odvozuje od urartského Biainili; jde však jen o hypotézu.