Starověká Čína

Poslední sídlo Šangů

Nejstarší rozsáhlé doklady čínského písma pocházejí z doby dynastie Šang (商), která podle obvyklé novodobé datace vládla asi v letech 1600–1046 př. n. l. v povodí Žluté řeky. Jejím posledním sídlem bylo město, jehož rozvaliny se dnes nazývají Jin-sü (殷墟, „rozvaliny Jin“), u města An-jang v provincii Che-nan. Samy šangské nápisy nazývají stát Šang a hlavní město „Velké sídlo Šang“ (大邑商); jméno Jin se pro ně ujalo až za následující dynastie Čou.

Hlavním městem bylo v pozdním šangském období (asi 1250–1046 př. n. l.), tedy za vlády dvanácti králů; nejpozději za krále Wu Tinga už jím bylo nesporně. Na ploše asi 30 km² archeologové odkryli základy paláců a svatyní, královské hrobky, dílny na bronz a kost, pohřby válečných vozů a přes sto tisíc věštebných kostí. Hrobka Fu Chao, manželky Wu Tinga a vojevůdkyně, objevená roku 1976, jako jediná dosud nalezená hrobka šangské královské rodiny unikla vykradení. Po pádu Šangů, obvykle kladeném do roku 1046 př. n. l., město zpustlo. Od roku 2006 je Jin-sü na seznamu světového dědictví UNESCO.

Věštění ohněm

Věštebné kosti (čínsky ťia-ku 甲骨, „krunýře a kosti“) jsou převážně břišní štíty (plastrony) želv a lopatky skotu, které šangští věštci používali k pyromancii, věštění pomocí ohně. Do vyhlazené kosti nebo štítu vyvrtali či vydlabali řadu jamek a do nich přikládali silný zdroj žáru, až kost na lícní straně praskla, zhruba do tvaru znaku 卜 „věštit“ (dnes bǔ). Ten je patrně obrázkem takové praskliny; jeho staročínská výslovnost, podle Baxtera a Sagarta *pˤok, možná napodobovala zvuk praskání.

Věštci se tázali předků a božstev na počasí, úrodu, válečné výpravy, stavbu sídel, porody a nemoci v královské rodině či na obětiny. Otázku do kosti vyryli, někdy i s královou předpovědí, a výjimečně i se skutečným výsledkem. Úplný záznam je vzácný: většina nápisů obsahuje jen datum, jméno věštce a předmět věštby. Dny se počítaly šedesátidenním cyklem, složeným z deseti „nebeských kmenů“ a dvanácti „pozemských větví“. Použité kosti se ukládaly do jam, někdy po stovkách i tisících; jáma odkrytá roku 1936 obsahovala přes 17 000 kusů.

Údaje o celkovém počtu se liší: uvádí se nejméně 160 000 kusů, podle nedávného sčítání je ve sbírkách v Číně a asi čtrnácti dalších zemích kolem 13 000 kostí s celkem přes 130 000 nápisy. Nejstarší nápisy patří do vlády krále Wu Tinga. Délka jeho vlády je sporná, radiouhlíkové datování 26 kostí z jeho doby však dává léta 1254–1197 př. n. l. Za počátek souvislých čínských textů se proto obvykle udává doba kolem roku 1250 až 1200 př. n. l.

Od léku k dějinám

Poptávka sběratelů vyvolala vlny nepovolených výkopů a z okolí An-jangu se vyvezly desetitisíce kusů. Zdroj „dračích kostí“ se podařilo vystopovat do vesnice Siao-tchun u An-jangu a roku 1910 určil učenec Luo Čen-jü, že tu stávalo poslední šangské hlavní město; k témuž závěru došel i kanadský misionář James Menzies. Roku 1917 sestavil Wang Kuo-wej z věštebných nápisů jména šangských králů a ukázal, že se jejich pořadí shoduje se seznamem v Historických zápiscích (Š'-ťi) S'-ma Čchiena. Dynastie Šang, o jejíž historičnosti tehdy část badatelů pochybovala, se tak stala doloženými dějinami.

Soustavné vykopávky v Jin-sü zahájil roku 1928 Ústav dějin a filologie Akademie Sinica; od roku 1929 do 1937 je vedl archeolog Li Ťi a od roku 1950 v nich pokračuje Archeologický ústav Čínské akademie společenských věd. Tung Cuo-pin rozdělil nápisy podle věštců do pěti období, a umožnil je tak datovat. Americký misionář Frank H. Chalfant roku 1906 razil anglický výraz pro „nápisy na kostech a želvích krunýřích“; jeho čínský překlad, zkracovaný na ťia-ku-wen (甲骨文), se stal běžným názvem písma.

Znaky, které přežily tři tisíciletí

Podle legendy vymyslel písmo Cchang Ťie, dějepisec mytického Žlutého císaře; měl mít čtyři oči, a když znaky vytvořil, bohové a duchové prý plakali a z nebe pršelo proso. Doložené dějiny písma začínají věštebnými kostmi. Jejich písmo je už plně vyvinuté, zapisuje souvislý jazyk, a musí tedy mít za sebou delší vývoj, snad několik staletí. Starší doklady se však nenašly: značky na neolitické keramice a kostech se zpravidla neřadí do vět a jejich vztah k šangskému písmu se nepodařilo prokázat.

Čínské písmo je logografické: znak zapisuje slovo, přesněji morfém, který měl ve staré čínštině obvykle podobu jedné slabiky. Už na kostech se vedle obrázkových znaků (piktogramů) objevují výpůjčky znaků pro podobně znějící slova i složeniny s významovou a zvukovou částí. Podle jednoho rozboru je mezi znaky věštebného písma asi 23 % piktogramů, 32 % významových složenin, 11 % výpůjček a 27 % fonetickosémantických složenin. Písmo ještě nebylo ustálené: tentýž znak mohl být obrácený, otočený o 90° nebo psaný s různými součástmi.

Na kostech se rozlišuje asi 4 000 až 5 000 různých znaků. Přečtena je podle různých odhadů asi čtvrtina až třetina, zhruba 1 000–1 500 znaků, o několika stovkách dalších se diskutuje. Přečtené znaky však pokrývají velkou část základní slovní zásoby dnešní čínštiny: písmo, které se z nich vyvinulo, se používá nepřetržitě dodnes. Šangové psali i štětcem a inkoustem, patrně hlavně na svazky bambusových proužků, jak naznačují znaky 冊 „svazek proužků“ a 聿 „ruka se štětcem“; takové svazky se ale z té doby nedochovaly. Odtud je patrně i sloupcové psaní shora dolů.

Nápisy na bronzu

Vedle kostí zanechali Šangové a po nich Čouové písmo na obřadních bronzových nádobách: kotlích ting, zvonech a dalších. Nápisy na bronzu (ťin-wen 金文, „písmo na kovu“) se nejprve vyrývaly do hliněné formy a odlévaly spolu s nádobou, později se také rytly do hotového bronzu. Z dochovaných bronzů jich nese nápis asi 12 000. Šangské nápisy jsou krátké, od jednoho do šesti znaků, nejdelší asi čtyřicet, a často jen uvádějí jméno rodu a předka, jemuž je nádoba zasvěcena. Za dynastie Západní Čou (asi 1046–771 př. n. l.) mají běžně sto znaků i více: zaznamenávají jmenování do úřadů, dary od krále a vojenská tažení. Tvary znaků jsou obrázkovější než na kostech, protože do měkké hlíny se psalo snáz než do tvrdé kosti.

Nejdelší známý nápis nese kotel Mao-kung ting (毛公鼎) z doby krále Süana: podle Národního palácového muzea 500 znaků ve 32 svislých řádcích (Čchiou Si-kuej jich napočítal 498). Král v něm vyzývá vévodu z Mao k věrné službě, připomíná, jak zakladatelé dynastie Wen a Wu získali nebeský mandát, a vypočítává bohaté dary; vévoda na závěr děkuje a odkazuje kotel potomkům. Kotel byl nalezen roku 1843 v okrese Čchi-šan v provincii Šen-si, vystřídal řadu majitelů, roku 1949 byl převezen na Tchaj-wan a dnes je v Národním palácovém muzeu v Tchaj-peji.

Od období Jar a podzimů (8.–5. st. př. n. l.) se písmo v jednotlivých státech vyvíjelo různě, takže se za Válčících států podoby znaků v Čchu, Čchin a na východě výrazně lišily.

Knihy z bambusu

Hlavním psacím materiálem staré Číny byly úzké proužky bambusu nebo dřeva, psané štětcem a svazované provázky. Z doby před Válčícími státy (475–221 př. n. l.) se nezachovaly; nejstarší známé pocházejí z hrobek tohoto období.

V říjnu 1993 bylo v hrobce č. 1 u vesnice Kuo-tien u Ťing-menu v provincii Chu-pej, nedaleko Jingu, hlavního města státu Čchu, nalezeno asi 800 bambusových proužků. Hrobka se klade kolem roku 300 př. n. l. Texty, psané písmem státu Čchu, obsahují nejstarší známé rukopisy částí Tao-te-ťingu a řadu dosud neznámých filozofických spisů.

V prosinci 1975 vydala hrobka č. 11 v Šuej-chu-ti v okrese Jün-meng asi 1 155 proužků, uložených kolem roku 217 př. n. l. Zapsal je čchinský písař a obsahují zákony, úřední předpisy a příručky státu Čchin. Jejich písmo je už hranatější a přímočařejší než pečetní písmo a považuje se za raný tvar kancelářského písma.

Jedna říše, jedno písmo

Roku 221 př. n. l. dobyl král státu Čchin poslední ze soupeřících států a přijal titul První císař, Čchin Š'-chuang-ti. Se svým kancléřem Li S' sjednotil zákony, míry a váhy, rozchod náprav vozů, mince i písmo. Za říšskou normu vyhlásili malé pečetní písmo (siao-čuan 小篆), které se ve státě Čchin vyvinulo z písma dynastie Čou; Li S' z něj odstranil většinu obměn znaků a zakázal místní podoby písma dobytých států. Snahy o ustálení tvarů podle některých badatelů existovaly už dříve, Li S' je dovršil. Podle čínských komentářů sestavil také učebnici znaků Cchang-ťie-pchien; v chanské podobě, sloučené s dalšími dvěma čchinskými učebnicemi, měla asi 3 300 znaků a dochovala se jen zčásti.

Od roku 213 př. n. l. dal podle tradice císař na radu Li S' spálit většinu knih, kromě spisů o astrologii, zemědělství, lékařství, věštění a dějinách Čchinu. Říše sama zanikla už roku 206 př. n. l., sjednocené písmo ji ale přežilo.

Kancelářské písmo

Vedle úředního pečetního písma se ve státě Čchin psalo i lidovějšími, hranatějšími tvary. Z nich se vyvinulo kancelářské písmo (li-šu 隸書): oblé linie se v něm rozpadly na rovné tahy a obrázkovost znaků se vytratila. Chanské prameny jeho vznik připisovaly čchinským písařům nebo vězeňskému úředníkovi Čcheng Miaovi, podle dnešního výkladu však vzniklo postupně už za Válčících států; raný tvar ukazují proužky ze Šuej-chu-ti. Za dynastie Chan (202 př. n. l. – 220 n. l.) se stalo hlavním písmem a na konci Východní Chan dozrálo ve styl pa-fen se širokými, přikrčenými znaky a vlnitými, na konci zvednutými tahy.

Z kancelářského písma se později vyvinulo polokurzivní a pravidelné písmo (kchaj-šu 楷書), které se tiskne a píše dodnes. Kancelářské písmo tak setřelo obrázkový původ znaků a jeho tvary se už blíží dnešním.

V letech 175–183 dal dvůr na žádost učence Cchaj Junga a dalších vytesat konfuciánské klasiky do 46 kamenných stél, postavených u Císařské akademie v Luo-jangu, aby se texty už nedaly měnit. Stély měly asi 200 000 znaků, každá byla asi 2,5 m vysoká a 1 m široká, a nesly sedm tehdy uznávaných klasiků, mezi nimi Knihu proměn, Knihu písní a Hovory. Po pádu dynastie Chan byly z velké části zničeny, zachovaly se jen zlomky.

Šest druhů znaků

Kolem roku 100 dokončil učenec Sü Šen slovník Šuo-wen ťie-c' (說文解字, podle tradičního výkladu „výklad jednoduchých a rozbor složených znaků“); dvoru ho roku 121 předal jeho syn. Podle doslovu má 9 353 hesel a 1 163 variant a každé heslo uvádí v malém pečetním písmu. Jako první slovník řadí znaky do oddílů podle společné součásti, takzvaných radikálů; Sü Šen jich určil 540, od 一 „jedna“ po 亥 (poslední z pozemských větví).

V doslovu Sü Šen jako první definoval a doložil příklady „šest principů“ (liou-šu 六書), podle nichž tradice třídí znaky: obrázky věcí (siang-sing 象形, například 日 a 月), ukazovací znaky pro abstraktní pojmy (č'-š' 指事, například číslovky čarami nebo „nahoře“ a „dole“ čarou nad a pod linkou), významové složeniny (chuej-i 會意, například 看 „dívat se“, ruka nad okem), fonetickosémantické složeniny (sing-šeng 形聲), takzvané vzájemné výklady (čuan-ču 轉注, nejméně jasná skupina) a výpůjčky (ťia-ťie 假借). Výpůjčkou je 來: obrázek pšenice se pro podobnou výslovnost začal psát pro „přijít“ a pro pšenici vznikl nový znak 麥.

Fonetickosémantické složeniny mají významovou část, jež naznačuje okruh významu, a zvukovou část, jež zněla podobně jako zapisované slovo; Sü Šen je popisuje vzorcem „z X, zvuk Y“. Tvoří většinu znaků: podle jednoho rozboru 3 500 běžných znaků dnešní čínštiny je jich asi 58 %, zatímco na věštebných kostech tvořily asi čtvrtinu. Sü Šen neznal věštebné kosti ani většinu bronzů, a mnohé jeho výklady proto novější bádání opravilo. Dodnes se nejčastěji čte v komentovaném vydání Tuan Jü-cchaje z roku 1815.

Stará čínština a klasický jazyk

Jazyk nápisů od šangské doby zhruba po dynastii Chan se nazývá stará čínština. Podle převládajícího názoru patří do sinotibetské rodiny spolu s tibetštinou, barmštinou a mnoha jazyky Himálaje a jihovýchodní Asie. Slova byla většinou jednoslabičná; William Baxter a Laurent Sagart předpokládají, že některá měla před plnou slabikou ještě krátkou předslabiku, jak je tomu dnes v khmerštině. Podle většiny novějších rekonstrukcí stará čínština neměla tóny: vznikly až později ze souhlásek na konci slabiky.

Protože znaky výslovnost přímo nezapisují, rekonstruuje se: východiskem je rýmový slovník Čchie-jün z roku 601, zachycující středověkou čínštinu, a jeho kategorie se porovnávají s rýmy Knihy písní (Š'-ťing, počátek 1. tisíciletí př. n. l.) a se zvukovými složkami znaků. Rekonstrukce se v podrobnostech liší a zůstávají hypotézou; píší se s hvězdičkou, například 來 *mə.rˤək „přijít“ a 麥 *mˤrˤək „pšenice“ podle Baxtera a Sagarta (2014).

Z jazyka textů pozdní doby Čou a Chan vyrostla klasická čínština (wen-jen 文言). Psalo se jí dva tisíce let, i když se mluvená čínština od ní stále víc vzdalovala. Od 2. století n. l. se šířila do Vietnamu, Koreje, Japonska a na ostrovy Rjúkjú, kde byla dlouho jedinou psanou řečí; její postavení se srovnává s latinou ve středověké Evropě. Každá země ji četla vlastní výslovností, Japonci například postupem kanbun. V Číně ji nahradila psaná hovorová čínština po literární revoluci spojené s Hnutím 4. května 1919. Protože mnoho kdysi odlišných slov dnes zní stejně, je klasický text při hlasitém čtení těžko srozumitelný: jazykovědec Čao Jüan-žen to ve 30. letech ukázal básní, v níž se každá slabika dnes vyslovuje shi, jen v různých tónech.