Japonsko: čínské znaky a kana

Písmo z pevniny

Japonsko se s čínským písmem setkalo dřív, než ho začalo používat. Podle čínských letopisů udělil roku 57 n. l. chanský císař Kuang-wu poslovi z japonské země Na zlatou pečeť. Předměty s čínskými znaky se na ostrovech objevují od 1. století, ale soustavně psát se tu podle převládajícího názoru začalo až v 5. století. Kodžiki i Nihon šoki shodně uvádějí, že písmo a čínské knihy přinesli učenci z korejského království Päkče; přímé doklady chybějí, badatelé to však obvykle přijímají.

Nejstarší nápisy vzniklé v Japonsku jsou čínské texty, které patrně psali přistěhovalí písaři. Nejznámější je meč z mohyly Inarijama, vykopaný roku 1968: rentgen v roce 1978 odhalil zlatem vykládaný nápis o nejméně 115 znacích. Je datován rokem šinkai, podle převládajícího výkladu rokem 471, a japonská osobní jména v něm jsou zapsána foneticky, tedy znaky použitými jen pro svůj zvuk. Podobné nápisy nesou meč z Eta Funajamy a zrcadlo ze svatyně Suda Hačiman.

Rozhodující podnět přinesl buddhismus, který do Japonska přišel z Koreje v 6. století. S ním se šířily posvátné texty (sútry) psané čínsky, chrámy se staly středisky vzdělanosti a čínština se stala jazykem úřadů, náboženství i učenosti, podobně jako latina ve středověké Evropě. Čínsky psané texty se v Japonsku nazývají kanbun a dochovalo se jich velké množství.

Číst čínsky, rozumět japonsky

Japonština se od čínštiny liší stavbou. Čínské slovo je obvykle jednoslabičné a neohýbá se, věta má pořadí podmět – přísudek – předmět. Japonská slova mají často více slabik, slovesa se časují pomocí přípon, mluvnické vztahy nesou záložky kladené za slovo (částice) a sloveso stojí na konci věty. Japonci se proto naučili číst čínský text rovnou japonsky. Tomuto postupu se říká kanbun kundoku. Čtenář přeskupil slova do japonského pořadí, přidal japonské koncovky a částice a znaky četl japonskými slovy stejného významu.

K tomu sloužily drobné značky vpisované k textu (kunten): tečky na okrajích znaků, značky návratu (kaeriten), které udávají, v jakém pořadí se znaky čtou, a později i malé slabičné znaky s koncovkami. Nejstarší bezpečně datované japonské doklady značek návratu jsou z let 783 a 788; starší z nich možná přejímá glosy z korejského království Silla. Tento způsob čtení se udržel dodnes: japonské střední školy učí kanbun jako součást výuky jazyka a jednotná pravidla značek platí od roku 1912.

Ze stejného důvodu má většina znaků v japonštině dvojí čtení. Čtení on (on'jomi) napodobuje čínskou výslovnost znaku v době, kdy se znak se slovem převzal, a užívá se hlavně ve slovech čínského původu. Čtení kun (kun'jomi) je domácí japonské slovo, které znaku významově odpovídá. Znak 人 „člověk“ se čte japonsky hito, ale v čínských složeninách džin nebo nin (jin, nin). Znak 行 má ve slově iku „jít“ čtení i-, ve slově okonau „provádět“ čtení okona-, ve slově gjórecu „řada“ čtení gjó, ve slově ginkó „banka“ čtení kó a ve slově andon „lucerna“ čtení an. Protože se čínská slova přejímala v různých dobách a z různých oblastí, má jeden znak někdy několik čtení on.

Znaky pro zvuky: man'jógana

Jména, básně a japonské koncovky se čínsky zapsat nedaly. Písaři proto začali používat čínské znaky jen pro jejich zvuk, bez ohledu na význam, jak to dříve dělali Číňané a Korejci se jmény cizích míst a lidí. Z toho se v Japonsku vyvinulo úplné slabičné písmo zvané man'jógana. Znaky se četly buď podle čínské výslovnosti (například 波 pro ha), nebo podle japonského slova (znak 女 „žena“ pro slabiku me). Pevná pravidla neexistovala: koncem 8. století se pro zhruba 90 slabik japonštiny používalo 970 různých znaků a jen slabiku ka bylo možné psát například znaky 加, 可, 何, 架, 香 nebo 迦.

Nejstarší japonské knihy vznikly na počátku 8. století na císařském dvoře v Naře. Kodžiki („Záznamy dávných událostí“), dokončené roku 712, vypráví o stvoření světa, bozích a prvních císařích; próza je psána čínskými znaky s japonsky upravenou stavbou, 112 písní v něm je zapsáno foneticky. Nihon šoki („Letopisy Japonska“) z roku 720 je psáno čínsky podle vzoru čínských dějepisných děl, ale 128 písní v něm je rovněž v man'jógana.

Písmo dostalo jméno podle sbírky Man'jóšú („Sbírka deseti tisíc listů“), nejstarší dochované antologie japonské poezie. Má 20 knih a přes 4500 básní, mezi nimi 4207 krátkých (tanka) a 265 dlouhých (čóka); poslední datovatelná báseň je z roku 759. Jejím posledním sestavovatelem byl podle převládajícího názoru básník Ótomo no Jakamoči. Básně psali císařové a dvořané, ale i pohraniční vojáci a lidé z východních provincií, takže sbírka zachycuje i východní nářečí. Man'jóšú kombinuje znaky použité pro zvuk se znaky použitými pro význam, a proto se dodnes čte obtížně.

O psaní mimo dvůr vypovídají mokkan, dřevěné štítky a destičky. Úředníci na ně psali poznámky, dopisy a soupisy a upevňovali je k zásilkám dávek. Z konce 7. a počátku 8. století jich bylo vykopáno přes 150 000. Jejich jazyk je hovorovější než jazyk básní a svědčí o tom, že psát v té době umělo už poměrně mnoho úředníků. Na třech štítcích jsou zapsány básně, které se objevují i v Man'jóšú.

Stará japonština

Jazyk období Nara (710–794) se nazývá stará japonština. Byl aglutinační jako dnešní japonština: k základu slova se přidávaly přípony a částice, sloveso stálo na konci věty a přívlastek před podstatným jménem. Slabiky byly jednoduché, obvykle souhláska a samohláska, a slovo nemohlo začínat na r ani na znělou souhlásku. Dnešní h znělo původně jako p (slabika ha, psaná znakem 波, zněla pa); zda se v době Nara ještě vyslovovalo jako p, nebo už jako obouretné f, je sporné.

Pečlivý rozbor man'jógana ukazuje, že písaři nejstarších textů rozlišovali 88 slabik, víc než pozdější japonština. U slabik ki, hi, mi, ke, he, me, ko, so, to, no, jo, ro (a v Kodžiki i mo) užívali pro určitá slova vždy jednu skupinu znaků a pro jiná slova druhou. Tento jev se nazývá džódai tokušu kanazukai a obě řady se označují kó (甲, A) a ocu (乙, B), prvními dvěma znaky čínského cyklu deseti nebeských kmenů, tedy zhruba „první“ a „druhá“. Soustavně ho roku 1917 popsal jazykovědec Šinkiči Hašimoto; během období Heian rozlišení zaniklo.

Co přesně rozdíl znamenal, je předmětem sporu a shoda nepanuje. Podle tradičního výkladu, s nímž roku 1938 přišel Kjósuke Kindaiči, měla stará japonština osm samohlásek místo dnešních pěti: vedle i, e a o ještě tři další, vyslovované více uprostřed úst. Jiní badatelé, zejména od práce Rolanda Langeho z roku 1968, vykládají rozdíl jako dvojhlásky nebo polosamohlásky j a w před samohláskou či za ní. Pro starší, předliterární stadium jazyka ukazuje vnitřní rekonstrukce naopak méně samohlásek.

Většina textů zachycuje jazyk dvora v Naře, tedy západní starou japonštinu. Básně z východních provincií v 14. a 20. knize Man'jóšú ukazují východní nářečí s odlišnými tvary; podle některých badatelů (Alexander Vovin a další) obsahuje i výpůjčky z ainštiny. Některé jeho rysy dodnes zachovává jazyk hačidžó, jímž se mluví na ostrovech Hačidžódžima a Aogašima jižně od Tokia.

Kana: písmo z kurzivy a z úlomků

Psát japonštinu desítkami složitých znaků bylo zdlouhavé, a tak se znaky používané pro zvuk během 9. století zjednodušily. Vznikla dvě slabičná písma, souhrnně nazývaná kana. Hiragana („obyčejná kana“) vyrostla z man'jógana psaných velmi plynulou kurzivou (sósho): každý znak hiragany je zjednodušený celý čínský znak, například あ z 安. Katakana („částečná kana“) vznikla tak, že se z pravidelně psaného znaku ponechala jen jeho část, obvykle několik prvních nebo posledních tahů: カ je levá polovina znaku 加.

Katakanu vytvořili buddhističtí mniši v Naře. Vpisovali ji drobně mezi řádky čínsky psaných súter, aby naznačili japonské čtení a koncovky; katakana tedy vznikla jako pomůcka ke čtení. Podobné zkratky části znaků používali i Korejci (písmo kugjŏl), s nímž mají některé znaky katakany podobný tvar. Obě kany někdy vycházejí ze stejného znaku (か i カ z 加), jindy z různých (る z 留, ル z 流).

Tradice připisuje vynález kany buddhistickému mnichu Kúkaiovi (774–835), zakladateli školy šingon, který se roku 806 vrátil z Číny se znalostí indického písma siddhám. Doložit se to nedá; kana vznikala postupně a z mnoha rukou. Indická nauka o hláskách ale podle převládajícího názoru ovlivnila pořadí slabik v tabulce godžúon („padesát zvuků“): samohlásky a, i, u, e, o a souhlásky k, s, t, n, h, m, j, r, w jdou za sebou podobně jako v sanskrtské abecedě. Nejstarší tabulky tohoto druhu pocházejí z 11. století; dnešní pořadí se ustálilo až později.

Každá slabika měla dlouho několik možných znaků. Jednotnou podobu dostala hiragana až školní reformou roku 1900, která z mnoha variant vybrala pro každou slabiku jedinou; ostatní se dnes nazývají hentaigana („pozměněná kana“) a objevují se hlavně v kaligrafii a na vývěsních štítech.

Písmo dvorních dam

V období Heian (794–1185), pojmenovaném podle nového hlavního města Heian-kjó, dnešního Kjóta, zůstávala úředním písmem mužů čínština a pravidelné písmo znaků, zvané otokode („mužská ruka“). Hiragana se naproti tomu ujala v soukromých dopisech a v poezii, a protože jí nejvíc psaly ženy, jimž se čínského vzdělání obvykle nedostávalo, říkalo se jí onnade, „ženská ruka“. Díky ní mohly dvorní dámy psát tak, jak se mluvilo, a vytvořily vrcholná díla japonské prózy.

Hiragana však nebyla jen ženská. Roku 905 vydal císař Daigo příkaz k sestavení sbírky Kokinšú („Sbírka dávných i nových básní“), první antologie japonských básní (waka) sestavené z císařského pověření. Jeden z jejích sestavovatelů, básník Ki no Curajuki, k ní napsal japonskou předmluvu psanou kanou (kanadžo); čínskou předmluvu (manadžo) připojil Ki no Jošimoči. Tentýž Curajuki kolem roku 935 napsal Deník z Tosy, v němž popisuje cestu z provincie Tosa, kde byl místodržitelem, zpět do hlavního města. Deník psal hiraganou a jako by ho psala žena z jeho doprovodu.

Vrcholem heianské prózy je Příběh prince Gendžiho (Gendži monogatari) od dvorní dámy, kterou známe jen pod přezdívkou Murasaki Šikibu. Román o 54 kapitolách, psaný na počátku 11. století převážně hiraganou, vypráví o životě a láskách císařova syna Gendžiho a jeho potomků a bývá označován za jeden z prvních románů světové literatury. Přibližně ze stejné doby jsou Důvěrné sešity (Makura no sóši, doslova „zápisky pod polštářem“) dvorní dámy Sei Šónagon. Obě autorky čínské písmo znaly, psát jím ale nemusely.

Báseň iroha

Pořadí slabik se dlouho neučilo podle tabulky, ale podle básně iroha, pojmenované podle svých prvních tří slabik. Báseň je panagram: každá z tehdejších 47 slabik v ní stojí právě jednou, včetně slabik wi (ゐ) a we (ゑ), které z běžného pravopisu zmizely až roku 1946. Slabika n (ん) v ní chybí, protože tehdy ještě neměla vlastní znak a psala se stejně jako mu.

Tradice připisuje báseň Kúkaiovi, ale tato atribuce se dnes nepřijímá. Báseň už nerozlišuje samohlásku e od slabiky je, kterou starší japonština ještě znala, a proto se klade nejčastěji do 10. nebo 11. století. Nejstarší dochovaný zápis pochází z roku 1079. Obsah je buddhistický: podle obvyklého výkladu parafrázuje verš o pomíjivosti všech věcí z Nirvánasútry.

Podle básně iroha se slabiky řadily ve slovnících až do novověku a dodnes se jí někdy číslují body výčtu. V hudbě označují slabiky i, ro, ha, ni, ho, he, to (katakanou イロハニホヘト) postupně tóny A, H, C, D, E, F, G; ハ長調, ha čóčó, je tedy C dur. Běžné pořadí slabik je však dnes godžúon.

Tři písma v jedné větě

Dnešní japonský text míchá tři písma. Znaky kandži zapisují kořeny slov, hiragana koncovky, částice a slova bez běžného znaku, katakana přejatá slova, cizí jména, citoslovce a názvy živočichů a rostlin. Ve větě 私はビールを飲みます (wataši wa bíru o nomimasu, „piji pivo“) jsou znaky 私 „já“ a 飲 „pít“, hiraganou psané částice は, を a koncovka みます a katakanou slovo ビール „pivo“, převzaté z nizozemštiny. Katakanou se píší i česká jména: プラハ Puraha je Praha, ヴァーツラフ広場 Vácurafu hiroba Václavské náměstí.

Po roce 1945 prošlo písmo velkou reformou. Roku 1946 se pravopis kany přizpůsobil skutečné výslovnosti (gendai kanazukai) a vláda omezila počet znaků pro běžné užití na 1850 (tóyó kandži); řada znaků dostala zjednodušený tvar (šindžitai). Od roku 1981 platí místo závazného omezení doporučený seznam džójó kandži, rozšířený roku 2010 na 2136 znaků; žáci se jich do konce šesté třídy naučí 1026. Největší slovníky znaků jich uvádějí přes 50 000, desítky tisíc z nich se však vyskytují jen ve starých textech.

Latinku (rómadži) poznali Japonci v 16. století od portugalských obchodníků a misionářů; první přepis japonštiny podle portugalského pravopisu vytvořil kolem roku 1548 japonský křesťan Andžiró. Dnes se nejčastěji používá Hepburnův přepis, pojmenovaný po americkém misionáři Jamesi Curtisi Hepburnovi a přizpůsobený angličtině (shi, chi, tsu, ji), vedle něhož existuje úřední systém kunrei (si, ti, tu, zi). Čeština má vlastní transkripci podle české výslovnosti: ši, či, cu, dži, ja, jo. Proto se česky píše Murasaki Šikibu a Kodžiki, anglicky Murasaki Shikibu a Kojiki.

Japonské jazyky

Japonština patří do japonské rodiny. Vedle japonštiny s jejími nářečími k ní patří jazyk hačidžó a rjúkjúské jazyky na souostroví Rjúkjú mezi Kjúšú a Tchaj-wanem, například okinawština, mijako, jaejama a jonaguni. Rjúkjúské jazyky zachovávají některé rysy starší, než jaké má stará japonština z Nary. S japonštinou nejsou vzájemně srozumitelné, v Japonsku se však tradičně pokládaly za její nářečí. Většina z nich je dnes vážně ohrožena.

Příbuznost japonských jazyků s jinou rodinou se prokázat nepodařilo. Nejčastěji se zkoumala příbuznost s korejštinou a s takzvanými altajskými jazyky nebo vliv austronéských jazyků. Moderní japonština a korejština mají velmi podobnou stavbu věty, chybí však dost společných slov s pravidelnými hláskovými shodami, a většina badatelů proto společný původ nepovažuje za prokázaný.

Nepříbuzná je i ainština, jazyk původních obyvatel Hokkaida, Sachalinu a Kuril, která s vymřelou sachalinskou a kurilskou ainštinou tvoří malou rodinu bez prokázaných příbuzných; v atlasu má vlastní kartu. Stará východní japonština z ní podle některých badatelů (Alexander Vovin a další) přejala řadu slov. Ainština se dnes často zapisuje katakanou rozšířenou o malé znaky pro souhlásky na konci slabiky.