Chetité

Říše na anatolské plošině

Jádrem chetitské říše byla oblast v ohybu řeky Kızılırmak, starověkého Halysu. Chetité ji nazývali zemí Chatti podle staršího obyvatelstva, Chattijců, jejichž nepříbuzný jazyk se dochoval v náboženských textech. Kolem roku 1650 př. n. l. přenesl král Labarna sídlo do Chattuše a přijal jméno Chattušili, „muž z Chattuše“.

Říše dosáhla vrcholu ve 14. a 13. století př. n. l. Ovládala většinu Anatolie i severní Sýrii a její králové si dopisovali s egyptskými faraony a babylonskými panovníky jako rovný s rovným. Město Chattuša se rozrostlo na zhruba 180 hektarů, obehnaných hradbami s branami, chrámy a královským hradem Büyükkale.

Nejstarší zapsaný indoevropský jazyk

Chetité svůj jazyk nazývali nešili, „jazyk města Neši“ (Kaneše, dnes Kültepe). Nejstarší chetitská jména a slova se objevují už ve 20. až 18. století př. n. l. v zápisech asyrských kupců z Kaneše; souvislé texty z Chattuše pocházejí ze 17. až 13. století př. n. l. Chetitština je tak o několik století starší než nejstarší řecké texty psané lineárním písmem B.

Chetitština patří do anatolské větve indoevropských jazyků spolu s luvijštinou, palajštinou a pozdějšími jazyky lýkijštinou, lýdštinou a kárijštinou. Všechny vymřely. Anatolská větev se od ostatních indoevropských jazyků oddělila nejdříve, a proto má pro srovnávací jazykovědu mimořádnou cenu.

Klínové písmo na hliněných tabulkách

Chetitští písaři převzali klínové písmo ze starobabylonské Mezopotámie, patrně přes severní Sýrii. Psali rákosovým rydlem do vlhké hlíny; tabulky pak sušili nebo vypalovali. Soubor chetitských znaků čítá asi 375 značek, značná část z nich má slabičnou hodnotu.

Písmo kombinovalo tři druhy znaků. Slabičné znaky zapisovaly chetitská slova po slabikách. Sumerogramy a akkadogramy byly slova převzatá z písma Sumerů a Akkaďanů, která se ale četla chetitsky – podobně jako čteme „&“ jako „a“. Determinativy se nečetly vůbec a jen označovaly druh slova: bůh, město, dřevo, muž.

Rozluštění: Bedřich Hrozný

Od roku 1906 odkrýval německý archeolog Hugo Winckler v Boğazköy archiv chetitských králů. Tisíce tabulek se daly přečíst, protože klínové písmo bylo známé, ale jejich jazyku nikdo nerozuměl. Norský lingvista Jørgen Alexander Knudtzon sice už roku 1902 podle dvou dopisů z egyptské Amarny usoudil, že jde o indoevropský jazyk, jeho názor však přijat nebyl a Knudtzon ho později sám odvolal.

Bedřich Hrozný, rodák z Lysé nad Labem, studoval tabulky v Istanbulu v roce 1914 a pokračoval ve Vídni. Rozluštění ohlásil 24. listopadu 1915 na přednášce v Berlíně a v článku „Die Lösung des hethitischen Problems“; roku 1917 vydal první mluvnici, Die Sprache der Hethiter. Důkaz opřel o tvarosloví a hláskové shody; proslavila se zejména jedna věta:

Hrozný po rozluštění

Hrozný se stal profesorem Univerzity Karlovy, kde založil Seminář pro klínopisné bádání a dějiny starého Orientu; v letech 1939–1940 byl jejím rektorem. V roce 1925 vedl československé vykopávky v Kültepe a nalezl na tisíc tabulek asyrských kupců – právě z Kaneše, jehož jméno nese chetitské označení jazyka.

Jak chetitština fungovala

Chetitština rozlišovala jen dva rody: společný (pro živé bytosti i věci) a střední. Ženský rod, známý z jiných indoevropských jazyků, v ní neexistoval. Sloveso mělo jen dva časy, přítomný a minulý; budoucnost se vyjadřovala přítomným časem – proto „ezzatteni“ znamená „jíte“ i „budete jíst“.

Věta měla obvykle pořadí podmět – předmět – sloveso. Na jejím začátku často stála spojka (nu, ta, šu) a za ní se řadily drobné příklonky, například zájmena a částice. Luvijská slova v chetitských textech písaři často označovali zvláštním klínem, takzvaným glosovým klínem.

Archiv osmi jazyků

Z Chattuše pochází kolem 30 000 hliněných tabulek a jejich zlomků: zákony, smlouvy, letopisy, modlitby, věštby i rituály. Vedle chetitštiny obsahují texty v luvijštině, palajštině, chattijštině a churrijštině, v akkadštině a sumerštině a také indoárijská slova. Pojednání o výcviku válečných koní, sepsané podle mitannského trenéra Kikkuliho, počítá indoárijskými číslovkami: aika „jeden“, tera „tři“, panza „pět“, satta „sedm“.

Mezinárodním jazykem diplomacie byla akkadština. Proto i chetitské znění jedné z nejstarších dochovaných mírových smluv – dohody krále Chattušiliho III. s egyptským faraonem Ramessem II. z doby kolem roku 1259 př. n. l. – je psané akkadsky. Egyptské znění je vytesané hieroglyfy na zdech chrámů v Karnaku a v Ramesseu; zvětšená kopie chetitské tabulky visí v sídle OSN v New Yorku.

Hieroglyfy pro krále a bohy

Pro pečeti a skalní nápisy užívali chetitští králové ještě jiné písmo: anatolské hieroglyfy. Zapisovala se jimi luvijština, jazyk, kterým v říši mluvilo mnoho lidí. Písmo má kolem pěti set znaků – obrázkových slov i slabik – a řádky se čtou střídavě zleva a zprava, jako když se orá pole.

Hieroglyfy přežily pád říše o pět století. K jejich rozluštění přispěl zejména dvojjazyčný nápis z Karatepe, zkoumaný od roku 1947: stejný text v něm stojí hieroglyficky luvijsky a fénickou abecedou, kterou lze přečíst. Znak 𔐀, postava ukazující na sebe, znamená „já“ – mnohé nápisy jím začínají: „Já jsem…“

Tisíc bohů země Chatti

Chetité mluvili o „tisíci bozích země Chatti“: přejímali božstva podmaněných i sousedních národů a jejich jména zapisovali v jazyce původu. Ve skalní svatyni Yazılıkaya kousek od Chattuše vytesali ve 13. století př. n. l. dlouhé průvody bohů a bohyň, které se setkávají u boha bouře Teššuba a bohyně Chebat.

Konec a dědictví

Kolem roku 1180 př. n. l., v době rozpadu řady států východního Středomoří, chetitská říše zanikla a Chattuša byla opuštěna. V severní Sýrii a jihovýchodní Anatolii však až do konce 8. století př. n. l. přetrvaly novochetitské státy, například Karkemiš, které psaly luvijskými hieroglyfy.

Na Chetity se pak na dva a půl tisíciletí zapomnělo; připomínala je jen Bible, která zná „Chetejce“. Ruiny u vesnice Boğazköy popsal francouzský cestovatel Charles Texier ve 30. letech 19. století, dlouho však nikdo nevěděl, čí město to bylo. Teprve archiv tabulek a Hrozného rozluštění vrátily Chetitům jejich dějiny i jazyk.