Jazyky starověku · přehled
Slovníček pojmů
Druhy písem, znaky, směr psaní a obory, které je zkoumají
Abdžad, abugida, determinativ, bústrofédon, palimpsest: stránky o písmech starověku se neobejdou bez odborných pojmů. Tento slovníček je vysvětluje na příkladech, převážně z nápisů a rukopisů, o nichž píšeme u jednotlivých civilizací.
Jak písmo zapisuje jazyk
Všechna písma stojí na několika málo principech. Znak může zastupovat celé slovo, může zapisovat zvuk (slabiku, souhlásku nebo jednotlivou hlásku), anebo se nečte vůbec a jen napovídá, jak číst znaky okolo. Starověká písma tyto principy většinou kombinovala a o typu písma rozhoduje, který z nich převládá.
Třídění písem v tomto slovníčku vychází z typologie amerického lingvisty Petera T. Danielse, která se v jazykovědě ujala nejvíc. Není jediná: jiní autoři, například Florian Coulmas, některé kategorie vymezují jinak, a hranice mezi typy jsou neostré. Pojmy jsou seřazené podle témat, ne podle abecedy.
Druhy písem
Písma se třídí podle toho, jakou jednotku jazyka zapisuje jejich základní znak.
- Logografické písmo
- Písmo, jehož znaky (logogramy) zapisují slova, přesněji morfémy, nejmenší jednotky s vlastním významem. Čistě logografické písmo neexistuje: bez znaků pro zvuk by nešlo zapsat jména ani mluvnické tvary, a každé písmo tohoto typu proto nějakou zvukovou složku má.Za logografické se obvykle pokládá čínské písmo: 人 rén „člověk“, 木 mù „strom“. Většinu čínských znaků však tvoří fonetickosémantické složeniny s významovou a zvukovou částí.
- Logosylabické písmo
- Písmo, které kombinuje logogramy se znaky pro slabiky (sylabogramy) a často i s determinativy. Sem patří klínové písmo, mayské písmo a anatolské (luvijské) hieroglyfy. Egyptské hieroglyfy mají místo slabičných znaků znaky pro souhlásky, a proto se přesněji nazývají logokonsonantické. Někteří lingvisté sem řadí i čínské písmo, protože každý jeho znak odpovídá jedné slabice (morfosylabické písmo).Mayské slovo bʼalam „jaguár“ je doloženo jako logogram BʼALAM, jako slabiky bʼa-la-ma i jako kombinace obojího.
- Slabičné písmo (sylabické písmo)
- Písmo, v němž znak zapisuje slabiku, obvykle souhlásku se samohláskou nebo samotnou samohlásku; soubor jeho znaků se nazývá sylabář. Znaky pro slabiky se stejnou souhláskou si na rozdíl od abugidy tvarem nepodobají. Na pomezí stojí staroperské klínové písmo: většina jeho znaků zapisuje souhlásku se samohláskou a, ale může stát i za samotnou souhlásku.Lineární písmo B: 𐀒𐀜𐀰 ko-no-so = Knóssos. Skupina kn- dostala pomocnou samohlásku a koncové -s se nepsalo; souhláskové skupiny činí slabičným písmům potíže. Slabičné je i kyperské písmo nebo japonské kany.
- Abdžad (souhláskové písmo)
- Písmo, jehož základní znaky zapisují jen souhlásky; samohlásky si čtenář doplní ze znalosti jazyka, případně je naznačí pomocná písmena (matres lectionis) nebo nepovinná znaménka. Jako odborný termín ho roku 1990 zavedl Peter T. Daniels; arabské slovo abdžad je název starého semitského pořadí písmen, utvořený z jeho prvních čtyř písmen (alif, bá, džím, dál). Patří sem fénické, aramejské, hebrejské i arabské písmo.Fénické 𐤌𐤋𐤊 𐤂𐤁𐤋 mlk gbl na Ahiramově sarkofágu znamená „král Byblu“; jaké samohlásky slova měla, písmo neříká.
- Abugida
- Písmo, v němž základní znak zapisuje souhlásku s vlastní (inherentní) samohláskou; jiné samohlásky se vyjadřují soustavnou úpravou tvaru nebo připojeným znaménkem. Patří sem bráhmí a písma z něj odvozená (dévanágarí, tibetské, tamilské, thajské) a etiopské písmo. Termín zavedl roku 1990 Peter T. Daniels podle etiopského názvu tohoto pořadí písmen, አቡጊዳ (ʾa-bu-gi-dā), utvořeného z jeho prvních čtyř znaků.Bráhmí: 𑀓 ka, 𑀓𑀺 ki, 𑀓𑀼 ku. Etiopské písmo: በ ba, ቡ bu, ቢ bi, ባ bā, ቤ be, ብ bə (nebo b bez samohlásky), ቦ bo.
- Hláskové (abecední) písmo
- Písmo, v němž souhlásky i samohlásky zapisují samostatná, rovnocenná písmena. První takové písmo vzniklo nejpozději v 8. století př. n. l., když Řekové převzali fénickou abecedu a písmena pro souhlásky, které řečtina neměla, použili pro samohlásky. Z řecké alfabety pocházejí mimo jiné etruské písmo a přes ně latinka, dále koptské písmo, gótské písmo a cyrilice. V běžné řeči se abecedou nazývá i fénické písmo; v užším odborném smyslu je to abdžad.Z fénického ʾalp 𐤀 vzniklo řecké alfa (Α), z he epsilon (Ε), z ʿain omikron (Ο).
- Rysové písmo
- Písmo, jehož tvary znaků soustavně vyjadřují fonetické rysy hlásek, například místo nebo způsob tvoření. Termín zavedl Geoffrey Sampson (1985), hlavně pro korejské písmo hangul, jeho nejznámější příklad; někteří badatelé (DeFrancis) tuto kategorii odmítají.Hangul vyhlásil roku 1446 korejský král Sedžong, jde tedy o středověké písmo, uvedené zde jen pro srovnání. Tvary základních souhláskových písmen podle dobového výkladu napodobují polohu mluvidel, přidaný tah značí ostřejší výslovnost, například přídech (ze znaku pro k se tak stane znak pro kʰ), a písmena se skládají do slabičných bloků.
Znaky
Pojmy pro jednotlivé druhy znaků a pro to, jak spolu znaky v zápisu spolupracují.
- Logogram
- Znak, který zapisuje celé slovo nebo morfém. V přepisu akkadských a chetitských klínopisných textů, anatolských hieroglyfů a mayského písma se logogramy obvykle píší velkými písmeny.Sumerogram 𒈗 LUGAL „král“ v akkadských a chetitských textech; staroperský 𐏋 pro xšāyaθiya „král“, jehož užití nebylo povinné. Logogramy jsou i dnešní číslice nebo znak &: 1 přečte každý ve svém jazyce.
- Fonogram
- Znak použitý pro svou zvukovou hodnotu bez ohledu na to, co původně zobrazoval. Může zapisovat hlásku, souhlásku, skupinu souhlásek nebo slabiku.Egyptská sova 𓅓 se čte m a vodní hladina 𓈖 n, i když slovo se sovou ani vodou nesouvisí. Egyptské fonogramy zapisují jednu, dvě nebo tři souhlásky.
- Sylabogram (slabičný znak)
- Fonogram, který zapisuje slabiku. Tvoří základ slabičných písem a vedle logogramů i písem logosylabických.Klínové 𒈠 ma, lineární B 𐀏 ka. Mayské jméno Pakal se píše pa-ka-la; samohláska posledního znaku se nečte.
- Determinativ (určovatel, klasifikátor)
- Znak, který se nečte a jen zařazuje slovo do významové skupiny: člověk, bůh, město, dřevo. Pomáhá rozlišit slova psaná stejnými fonogramy a často vyznačuje i začátek nebo konec slova.Egyptský sedící muž 𓀀 za slovy pro lidi a znak sídla 𓊖 za jmény míst; v klínovém písmu 𒀭 DINGIR před jménem boha a 𒌷 URU před jménem města: 𒌷𒄩𒀜𒌅𒊭 URU Ḫa-at-tu-ša, „(město) Chattuša“.
- Fonetický komplement
- Fonogram připsaný k logogramu jako nápověda ke čtení. Nepřidává žádnou hlásku navíc, jen opakuje část výslovnosti a ukazuje, které z více možných čtení logogramu platí.Egyptské 𓄤𓆑𓂋 nfr „dobrý, krásný“: trojsouhláskový znak nfr a za ním znaky f a r. Mayské PAKAL-la: logogram PAKAL „štít“ a slabika la, jejíž souhláska opakuje konec slova.
- Heterogram (sumerogram, akkadogram)
- Slovo psané tak, jak se píše v jiném jazyce, ale čtené v jazyce textu. Vzniká, když se s písmem přejímají i ustálené zápisy slov.Chetitští písaři psali sumerogram 𒃻 NINDA „chléb“ a četli ho chetitsky; sásánovští písaři psali aramejské slovo MLKA (pahlavsky 𐭬𐭫𐭪𐭠) „král“ a četli ho šāh.
- Rébusový princip
- Užití znaku pro slovo, které zní stejně nebo podobně jako slovo, jež znak původně zobrazoval. Tak se obrázkové znaky mění ve fonogramy; na tomto kroku stojí zvuková složka klínového, egyptského i čínského písma.Sumerský znak šípu (ti) posloužil i pro til „život“. Jméno krále Narmera je na jeho paletě zapsáno znaky sumce (nꜥr) a dláta (mr). Čínský obrázek pšenice 來 se začal psát pro podobně znějící slovo „přijít“.
- Akrofonie
- Princip, podle něhož znak nebo písmeno označuje první hlásku slova, které zobrazuje nebo podle něhož se jmenuje.V protosinajském písmu znamenala býčí hlava (ʾalp, „býk“) ʾ, domek (bayt) b a vlnovka vody (mayim) m. Akrofonické jsou i attické číslice: Π (pente) = 5, Δ (deka) = 10.
- Ligatura
- Spojení dvou nebo více znaků do jednoho grafického celku. V hláskových písmech jde obvykle o písařskou zkratku nebo typografickou úpravu, v písmech odvozených z bráhmí o pravidelný způsob zápisu souhláskových skupin.Znak & vznikl spojením latinských písmen e a t (et, „a“). V dévanágarí se k a ṣa spojují v jediný znak क्ष kṣa.
- Spřežka (digraf)
- Dvojice (i trojice) písmen, která společně zapisuje jednu hlásku. Na rozdíl od ligatury zůstávají písmena graficky samostatná.České ch; ve starším spřežkovém pravopisu i cz pro č. Latina psala ph, th, ch pro řecké φ, θ, χ.
- Viráma
- Znaménko v abugidách odvozených z bráhmí, které ruší vlastní samohlásku souhlásky, takže znak zapisuje samotnou souhlásku. Užívá se hlavně na konci slova; souhláskové skupiny uvnitř slova se obvykle píší ligaturou. Sanskrtské virāma znamená „zastavení“.Dévanágarí: क ka → क् k, वाक् vāk „řeč“. V pozdějším bráhmí: 𑀓 ka → 𑀓𑁆 k (Ašókovy nápisy virámu ještě neznaly).
- Mater lectionis (mn. č. matres lectionis)
- Souhláskové písmeno použité v abdžadu k označení samohlásky; latinsky „matka čtení“. V hebrejštině a aramejštině tuto úlohu mají hlavně písmena he, vav a jod, případně alef. Jejich užívání v 1. tisíciletí př. n. l. postupně přibývalo.Jméno David se v knihách Samuelových píše דוד, v knihách Letopisů plněji דויד, s jod pro samohlásku i.
- Diakritika
- Znaménka připojená k základnímu znaku, která mění nebo upřesňují jeho hodnotu. Ve starověkých písmech se objevují hlavně jako pozdější doplněk, například samohláskové značky hebrejského a syrského písma nebo přízvuky v řečtině.Masoreti v 7.–10. století doplnili k hebrejským souhláskám biblického textu tečky a čárky pro samohlásky: דָּוִד (David). Řecké přízvuky připisuje tradice alexandrijskému gramatikovi Aristofanovi Byzantskému (kolem 200 př. n. l.). Česká čárka a háček (ten vznikl až v 16. století z tečky) navazují na pravopis popsaný v anonymním spisu De orthographia bohemica (asi 1406–1412), který se tradičně, ale bez jistoty připisuje Janu Husovi.
- Číslice a poziční zápis
- Číslice jsou znaky pro čísla. V pozičním zápisu závisí hodnota číslice na jejím místě v čísle, a zápis proto potřebuje znak pro prázdný řád (nulu). Poziční zápis vznikl nezávisle nejméně dvakrát, v babylonské šedesátkové a v mayské (upravené) dvacítkové soustavě; poziční byly i čínské počítací tyčinky. Desítková poziční soustava s nulou, jíž píšeme dnes, se v Indii objevuje kolem 6. století n. l. Egyptské, řecké, římské i rané číslice bráhmí poziční nebyly: měly zvláštní znaky pro desítky, stovky a vyšší řády.Babylonská jednička mohla znamenat 1, 60 i 1/60 a znak pro prázdný řád se objevil až v 1. tisíciletí př. n. l. Mayské 𝋡 nad 𝋭 je 1 × 20 + 13 = 33, nulu značí lastura. Nejstarší bezpečně datovaný znak nuly v Indii je v nápisu z Gválijaru z roku 876.
Směr a úprava
Kterým směrem se čte, jak jsou znaky rozložené na ploše a čím se text člení.
- Směr psaní
- Pořadí, v němž za sebou následují znaky a řádky. Fénické, aramejské, hebrejské a arabské písmo i z aramejského odvozené kharóšthí se píší zprava doleva; řecká abeceda po archaickém období, latinka, bráhmí a staroperské klínové písmo zleva doprava. Etruskové psali většinou zprava doleva.Egyptské hieroglyfy se psaly nejčastěji zprava doleva, ale i zleva doprava a ve sloupcích; směr prozrazují postavy a zvířata, které hledí k začátku řádku.
- Bústrofédon
- Střídání směru po řádcích: jeden řádek zleva doprava, další zprava doleva. Název je řecký a znamená „jak se otáčí vůl při orbě“. V obrácených řádcích bývají zrcadlově otočená i písmena.Zákoník z Gortyny na Krétě (5. st. př. n. l.), nápis Lapis Niger na římském fóru, některé jihoarabské nápisy. Střídavě se čtou i řádky luvijských hieroglyfů.
- Psaní ve sloupcích
- Znaky se kladou pod sebe a sloupce vedle sebe. Čínské písmo se tradičně psalo shora dolů ve sloupcích řazených zprava doleva, patrně pod vlivem úzkých bambusových proužků, na které se psalo.Egyptské hieroglyfy stojí často ve sloupcích. Mayské znaky se skládají do čtvercových bloků a bloky se čtou po dvojicích sloupců zleva doprava a shora dolů.
- Kartuše
- Protáhlý ovál uzavřený na jednom konci čárkou, kterým Egypťané obtáčeli dvě z královských jmen, trůnní a rodné jméno panovníka. Pro luštitele hieroglyfů byla vodítkem, kde hledat jména.Thomas Young ukázal, že kartuše na Rosettské desce obsahují jméno Ptolemaia. Champollion je porovnal s kartušemi Ptolemaia a Kleopatry z obelisku z Philae a získal hodnoty řady znaků.
- Scriptio continua
- Psaní bez mezer a jiných oddělovačů mezi slovy (latinsky „souvislé písmo“). Bylo normou klasických řeckých a později i latinských rukopisů, přestože nejstarší řecké a latinské nápisy slova oddělovaly. Mezery mezi slovy se v Evropě prosadily od irských a anglosaských rukopisů 7. a 8. století.Starolatinský nápis Duenos je psán zprava doleva bez mezer; ani v Ašókových nápisech nejsou slova důsledně oddělena.
- Oddělovač slov
- Znak mezi slovy, který plní úlohu dnešní mezery: svislá čárka, tečka, dvojtečka nebo šikmý klín.Staroperský šikmý klín 𐏐; fénická svislá čárka 𐤟 na Ahiramově sarkofágu; tečka nebo dvojtečka v etruských nápisech od 6. st. př. n. l.; svislá čárka v jihoarabském písmu; tečka uprostřed výšky řádku (·) v latinských nápisech.
- Interpunkce
- Znaménka, která člení text na věty, verše a oddíly. Starověká písma ji znala jen v zárodcích a neužívala ji soustavně.Egyptští písaři psali nadpisy, začátky oddílů a data červeně, podobně jako středověké rukopisy, jejichž červeným nadpisům se říká rubriky (z latinského ruber, „červený“). Soustavu teček v různé výšce řádku pro řeckou prózu připisuje tradice Aristofanovi Byzantskému.
Obor a prameny
Vědní obory, pracovní postupy a materiály, na nichž se starověké texty dochovaly.
- Epigrafika
- Obor, který čte, datuje, vydává a vykládá nápisy na trvanlivém materiálu: kameni, kovu, keramice. Rukopisy na papyru nebo pergamenu zkoumají paleografie a papyrologie.Ašókovy edikty na skalách a sloupech, behistunský nápis Dáreia I., zákoník z Gortyny.
- Paleografie
- Nauka o starém ručně psaném písmu: o vývoji tvarů písmen, zkratkách a písařských zvyklostech. Umožňuje rukopis přečíst a podle tvaru písma odhadnout, kdy a kde vznikl.Etruská lněná kniha (Liber linteus) se podle písma klade do doby kolem roku 250 př. n. l.; radiokarbonové datování ukazuje na starší plátno.
- Transliterace × transkripce
- Transliterace převádí text znak po znaku, takže z ní lze původní zápis zrekonstruovat. Transkripce zapisuje, jak se slovo četlo nebo vyslovovalo. Česky se pro obojí říká přepis. Transliterace mají ustálené konvence: velká písmena pro logogramy, pomlčky mezi slabičnými znaky a číselné indexy, které odlišují různé znaky se stejným čtením.Staroperské 𐎧𐏁𐎠𐎹𐎰𐎡𐎹 je v transliteraci xa-ša-a-ya-θa-i-ya, v transkripci xšāyaθiya „král“. Sumerské e₂ „dům“ a du₃ „stavět“ mají index, protože stejně znějících znaků je víc. Egyptské nfr čtou egyptologové nefer, ale vložené e je jen dohodnutá výslovnost.
- Dvojjazyčný a vícejazyčný nápis (bilingva, trilingva)
- Nápis se stejným nebo obdobným textem ve dvou či více jazycích nebo písmech. Pro luštitele je nejcennější, když je jedna z verzí čitelná.Rosettská deska (196 př. n. l.) nese dva jazyky, egyptštinu a řečtinu, ve třech písmech: hieroglyfech, démotice a řecké alfabetě. Behistunský nápis Dáreia I. je trojjazyčný, staroperský, elamský a babylonský. Dvojjazyčné jsou i fénicko-řecké cipy z Malty, luvijsko-fénický nápis z Karatepe a etrusko-fénické destičky z Pyrgi.
- Rozluštění
- Zjištění, jak se čtou znaky neznámého písma, a porozumění jazyku, který zapisují. Obojí nemusí přijít najednou: písmo může být čitelné a jazyk neznámý, nebo naopak.Lineární písmo B rozluštil roku 1952 Michael Ventris; ukázalo se, že zapisuje řečtinu. Chetitské tabulky se daly přečíst, protože klínové písmo bylo známé, jazyku však porozuměl až Bedřich Hrozný (1915). Lineární písmo A lze přibližně vyslovit, jazyk je ale neznámý. Písmo z údolí Indu zůstává nerozluštěné.
- Hliněná tabulka
- Destička z vlhké hlíny, do níž se znaky vtlačovaly seříznutým rákosem (klínové písmo) nebo vyrývaly hrotem (egejská lineární písma). Obvykle se jen sušila; vypalovala se jen někdy, a mnoho tabulek se tak zachovalo díky požárům.Tabulky lineárního písma B z Knóssu a Pylu vypálily požáry, které paláce zničily. Persepolský pevnostní archiv Dáreia I. obsahuje desetitisíce tabulek a jejich zlomků.
- Papyrus
- Psací materiál z dřeně nilské rostliny šáchoru papírodárného: proužky se kladly ve dvou vrstvách křížem přes sebe, lisovaly a sušily a listy se slepovaly do svitků.Nejstarší známý svitek, nepopsaný, pochází z hrobky hodnostáře Hemaky z 1. dynastie; nejstarší popsané papyry z přístavu Vádí al-Džarf jsou z doby krále Chufua. Z řeckého papyros pochází slovo papír a řecké biblos, „papyrus, kniha“, souvisí se jménem Byblu.
- Pergamen
- Zvířecí kůže (telecí, ovčí, kozí) zbavená chlupů, napnutá a usušená, nikoli vydělaná. Je pevnější než papyrus a dobře se popisuje z obou stran. Jméno má podle Pergamu v Malé Asii; vyprávění, že ho tam vynalezli, když Egypt přestal vyvážet papyrus, se pokládá za legendu, protože kůže se k psaní užívaly už dříve.Z pergamenu je většina svitků od Mrtvého moře i Codex Argenteus s gótským překladem Bible.
- Ostrakon (mn. č. ostraka)
- Střep keramiky nebo úlomek vápence, na nějž se psalo inkoustem nebo se do něj rylo. Nic nestál, a proto sloužil pro poznámky, účty, dopisy a školní cvičení.Egyptští písaři psali na ostraka běžně. V Aténách se na střepy psala jména při hlasování o vypovězení; asi 190 střepů se jménem Themistokla napsalo jen čtrnáct rukou.
- Svitek × kodex
- Svitek je pás papyru, pergamenu nebo jiného materiálu navinutý na sebe a čtený postupným odvíjením. Kodex tvoří listy složené a sešité ve hřbetu, jako dnešní kniha. Kodex se v Římské říši šířil od 1. století n. l., zvlášť mezi křesťany, a během 4. a 5. století svitek vytlačil.Svitky jsou texty od Mrtvého moře i gandhárské buddhistické rukopisy z březové kůry; kodexem je Vergilius Vaticanus (asi 400 n. l.). Mayské kodexy jsou ve skutečnosti skládané jako harmonika, název kodex se však pro ně vžil.
- Palimpsest
- Rukopis, z něhož byl původní text seškrábán nebo smyt, aby se na drahý pergamen dalo psát znovu. Starší text často prosvítá a dá se přečíst při ultrafialovém světle nebo snímkováním v různých vlnových délkách.Archimédův palimpsest: opis Archimédových spisů z 10. století byl ve 13. století přepsán na modlitební knihu. Jako jediný zachoval spis známý jako Metoda; Archiméda v něm roku 1906 poznal dánský filolog Johan Ludvig Heiberg.
- Abecedarium
- Nápis nebo cvičný text, který vypisuje písmena abecedy v ustáleném pořadí. Dokládá, jak staré je pořadí písmen.Cvičné tabulky z Ugaritu (14.–13. st. př. n. l.) řadí klínová písmena 𐎀𐎁𐎂𐎃𐎄 (ʾa, b, g, ḫ, d) téměř stejně jako pozdější fénická abeceda.
Zdroje a další četba
- Peter T. Daniels, William Bright (ed.): The World’s Writing Systems. Oxford University Press 1996.
- Florian Coulmas: Writing Systems. An Introduction to Their Linguistic Analysis. Cambridge University Press 2003.
- Henry Rogers: Writing Systems. A Linguistic Approach. Blackwell 2005.
- Ignace J. Gelb: A Study of Writing. University of Chicago Press 1952, 2. vyd. 1963.
- Peter T. Daniels: Fundamentals of Grammatology. Journal of the American Oriental Society 110, 1990.
- Geoffrey Sampson: Writing Systems. Hutchinson / Stanford University Press 1985.