Jazyky starověku
Starověký Řím
Latium a Římská říše · od prvních nápisů po románské jazyky
Latina byla zprvu řečí malého kraje kolem Říma. S římskou mocí se rozšířila po Itálii a po západní polovině říše, stala se jazykem práva, vojska a později církve a vzdělanců a z její mluvené podoby vznikly francouzština, španělština, italština, portugalština, rumunština a další románské jazyky. Abecedu, kterou Římané převzali od Etrusků, dnes používá přes tři tisíce jazyků.
Jazyk jednoho kraje
Latina byla původně jazykem Latinů, obyvatel Latia v dolním povodí Tiberu, kde podle tradice roku 753 př. n. l. vznikl Řím. Patří k italické větvi indoevropských jazyků. Nejblíže jí byla faliskština, jazyk sousedního města Falerii; vzdálenější příbuzné byly oskičtina, kterou se mluvilo na jihu Itálie (psalo se jí například v Pompejích), a umberština, známá hlavně z bronzových Iguvijských desek z Gubbia.
Itálie byla v té době mnohojazyčná. Severně od Říma žili Etruskové, jejichž jazyk k indoevropským nepatřil, na jihu a na Sicílii byla řecká města. Latina se rozšiřovala spolu s římskou mocí: nejprve po Itálii, pak po západních provinciích říše. Na východě zůstala jazykem vojska a části správy, ale běžně se tam mluvilo a psalo dál řecky.
Nejstarší nápisy
Nejstarších latinských textů je jen několik a všechny jsou krátké a těžko srozumitelné. Pod černou mramorovou dlažbou zvanou Lapis Niger („černý kámen“) na římském fóru se našel kamenný blok s nápisem; odkryl ho Giacomo Boni v letech 1899–1905. Nápis se obvykle datuje asi do let 570–550 př. n. l., je psaný bústrofédonem a dochovala se z každého řádku jen třetina až polovina. Zdá se, že zakazuje narušit nějaký obřad pod hrozbou kletby, a zmiňuje krále: tvar recei je 3. pád (dativ) slova rex.
Nápis Duenos na trojité hliněné nádobce, nalezené roku 1880 v Římě, se datuje různě mezi 7. a 5. st. př. n. l. Je psaný zprava doleva bez mezer mezi slovy a do roku 1983 se objevilo přes padesát různých výkladů. Srozumitelný je začátek poslední části: DVENOS MED FECED, „dobrý (muž) mě udělal“. Duenos je starší tvar klasického bonus, „dobrý“. Stejně jako spona z Praeneste patří nádoba k takzvaným mluvícím nápisům, v nichž předmět mluví sám o sobě.
Předměty, které mluví
Abeceda od Etrusků
Latinská abeceda vznikla podle převládajícího výkladu z etruské abecedy, která se odvozovala z řeckého písma užívaného v řecké osadě Kýmé v jižní Itálii; řecké písmo samo vzniklo z fénického. Etruština neznala znělé souhlásky b, d, g, a proto se písmena, která je v řecké abecedě označovala, v etruštině buď nepoužívala, nebo změnila hodnotu. Latina b a d obnovila, ale písmenem C psala zprvu k i g. Kromě C měla pro k ještě K a Q; ve starých nápisech se často volilo podle samohlásky, která následovala (KA, CE, QO/QV).
Pravděpodobně ve 3. st. př. n. l. vzniklo z C přidáním tahu nové písmeno G. Dostalo se na místo nepotřebného Z, které z abecedy vypadlo; antičtí autoři (Plútarchos) jeho zavedení spojují se jménem Spuria Carvilia. Hlásku f psali Etruskové zprvu dvojicí FH a stejně ji zapisuje spona z Praeneste; latina pak ponechala jen F. V 1. st. př. n. l. přibyla na konec abecedy Y a Z pro slova přejatá z řečtiny. Písmena I a V znamenala samohlásku i souhlásku (i/j, u/w); J, U a W se ustálila jako samostatná písmena až ve středověku a raném novověku. Římané ještě nerozlišovali velká a malá písmena v dnešním smyslu; tvary malých písmen (minusek) se vyvinuly z písma psaného rukou v pozdní antice a jako samostatná písmena se ustálily ve středověku.
Z etruské abecedy do latinské
- Az řeckého alfa
- Betruština b neznala a písmeno se v ní přestalo používat; latina ho ponechala
- Cřecké gama; latina jím zprvu psala k i g
- Detruština d neznala a písmeno se v ní přestalo používat; latina ho ponechala
- Fřecké digamma (w); f se zprvu psalo dvojicí FH
- Zze staré latiny vypadlo; v 1. st. př. n. l. se vrátilo na konec abecedy
- Hz řeckého éta, s hodnotou h
- Ii i souhláska j
- Kve starých nápisech hlavně před a, později jen v několika slovech (Kalendae)
- Mstarý tvar s pěti tahy
- Qřecké koppa; ve starých nápisech před o a u, v klasické latině jen před u
- Vřecké ypsilon; u i souhláska w
- Xřecké chí, na západě řeckého světa čtené ks
MANIOS MED FHEFHAKED NVMASIOI„Manius mě udělal pro Numasia (klasicky Numeria)“ (spona z Praeneste, pravost sporná). Na sponě se čte zprava doleva, hlásku f zapisuje dvojice FH a m má starý tvar s pěti tahy; na předmětu stojí FHE:FHAKED s dělicím znaménkem uprostřed.
V prvním sloupci jsou etruské (staroitalské) tvary písmen, vykreslené písmem Noto Sans Old Italic; nejstarší latinské nápisy je psaly velmi podobně, zpravidla zprava doleva. Zde stojí zleva doprava, jak je kóduje Unicode. Tabulka ukazuje výběr; klasická latinská abeceda měla 21 domácích písmen a navíc Y a Z.
Stará a klasická latina
Latina před rokem asi 75 př. n. l. se nazývá stará (archaická) latina. Měla tvary, které se později změnily: 2. pád (genitiv) quoius místo cuius, 3. pád (dativ) virtutei místo virtuti, 6. pád (ablativ) s koncovkou -d (Gnaivod místo Gnaeo), dvojhlásky jako v aidilis místo aedilis. Nejstarší texty byly nesrozumitelné už samotným Římanům: řecký dějepisec Polybios ve 2. st. př. n. l. píše, že první smlouvu mezi Římem a Kartágem, uzavřenou kolem roku 508 př. n. l., dokázali tehdejší Římané přečíst jen s velkými obtížemi.
Latinská literatura začíná roku 240 př. n. l. prvním dramatem Livia Andronika; na přelomu 3. a 2. st. př. n. l. psal své komedie Plautus. Klasická latina (asi 75 př. n. l. – 200 n. l.) je jazyk Cicerona, Caesara, Vergilia, Horatia, Ovidia a Livia, ustálený v řečnických a gramatických školách. Z ní vycházejí dnešní učebnice. Písmeno c se tehdy četlo vždy jako k, takže Cicero zněl Kikero.
Cornelius Lucius Scipio Barbatus, Gnaeo patre prognatus, fortis vir sapiensque, cuius forma virtuti parissima fuit
- GNAIVOD PATRE
- z otce Gnaea (ablativ, 6. pád latiny; klasicky Gnaeo)
- PROGNATVS
- zrozený
- FORTIS VIR SAPIENSQVE
- muž statečný a moudrý (-que = a)
- QVOIVS FORMA
- jehož vzhled (klasicky cuius)
- VIRTVTEI PARISVMA FVIT
- se plně vyrovnal jeho zdatnosti (klasicky virtuti parissima)
Cornelius Lucius Scipio Barbatus, zrozený z otce Gnaea, muž statečný a moudrý, jehož vzhled se plně vyrovnal jeho zdatnosti…Začátek veršovaného náhrobního nápisu Scipiona Barbata, patrně ze 3. st. př. n. l. Dál uvádí, že byl konzulem, cenzorem a aedilem, dobyl města v Samniu a podrobil si Lukánii. Stará latina se tu pozná podle tvarů GNAIVOD, QVOIVS, VIRTVTEI, CONSOL a AIDILIS; tečka odděluje slova.
Jazyk říše
Latina byla jazykem římského práva, vojska a ústřední správy v celé říši; na východě však úřady s obyvateli běžně jednaly řecky. Nejznámějším oficiálním textem v latině je zpráva prvního císaře Augusta o vlastních činech, Res gestae divi Augusti, podle běžného výkladu dokončená měsíc před jeho smrtí 19. srpna 14 n. l. Originál byl vyrytý na dvou bronzových pilířích před Augustovým mauzoleem v Římě a nedochoval se. Opisy se ale tesaly do kamene v provinciích: v Ankyře (dnešní Ankaře) latinsky i v řeckém překladu, v pisidské Antiochii latinsky, v Apollónii jen řecky. Na východě říše se tak latinský text překládal pro místní čtenáře.
Po zániku západořímské říše roku 476 si latinu jako jazyk práva a úředních listin ponechala i germánská království, která ji nahradila. Ve východořímské říši zůstala latina nějakou dobu jazykem vlády a zákonů; za Justiniána I. v ní vznikla převážná část zákoníku Corpus iuris civilis. Pak ji v úřadech vystřídala řečtina a latina se na mincích a při ceremoniích držela jen ve strnulé podobě do 11. století.
Kapitála, rustika a kurzíva
Na kamenných nápisech se psalo monumentální kapitálou (capitalis monumentalis) s ostrými rovnými tahy, střídáním silných a slabých čar a patkami. Nejslavnější ukázkou je nápis na podstavci Trajánova sloupu, zasvěceného 12. května 113; protože se četl zespodu, jsou písmena dolních řádků o něco menší. Podle Edwarda Catiche písmena nejdřív namaloval plochý štětec a kameník je teprve pak vytesal; tento výklad však není všeobecně přijímán. Z římské kapitály vycházejí velká písmena dnešních knižních písem; písmo Trajan z roku 1989 je její přímou napodobeninou.
V knihách se psalo užší rustikální kapitálou; jejím příkladem je Vergilius Vaticanus, rukopis Vergiliových básní vytvořený v Římě asi roku 400, nejstarší ze tří dochovaných ilustrovaných rukopisů antické literatury. Každodenní písmo – dopisy, účty, školní cvičení i nápisy na zdech – bylo rychlejší a spojité: stará římská kurzíva (hlavně 1. st. př. n. l. – 3. st. n. l.) a po ní nová římská kurzíva (asi 3.–7. st.), jejíž tvary a, b, d, e se už blíží dnešním malým písmenům.
Dopisy z Vindolandy
Většina každodenního psaní se nedochovala. Výjimkou jsou dřevěné tabulky z pevnosti Vindolanda na severu římské Británie, které v březnu 1973 začal nacházet archeolog Robin Birley. Jsou to tenké destičky z břízy, olše a dubu velikosti pohlednice, popsané inkoustem ze sazí, arabské gumy a vody; většina vznikla asi v letech 95–105, o něco dřív než Hadriánův val. Do roku 2023 se jich našlo přes 1 700.
Tabulky obsahují úřední záznamy posádky i soukromé dopisy. Dekurio Masculus v jedné žádá velitele o pokyny na další den a o nové pivo, protože posádka to staré vypila. Nejznámější je pozvánka, kterou kolem roku 100 poslala Claudia Severa, manželka velitele nedaleké pevnosti, Sulpicii Lepidině na oslavu narozenin; patří k nejstarším známým latinským textům psaným ženou. Vedle inkoustových tabulek se psalo i rydlem do vosku na dřevěných tabulkách, které šly smazat a znovu použít; odtud rčení tabula rasa, „čistá (smazaná) tabulka“.
Vosk a rydlo
Latina ulice
Spisovná latina se měnila pomalu, mluvená rychleji. Pro hovorovou latinu se od renesance používá označení vulgární latina (z vulgus, „lid“); dnešní badatelé zdůrazňují, že nešlo o zvláštní jazyk, ale o souvislou škálu od spisovné řeči k běžné mluvě. Doklady jsou roztroušené: chyby v nápisech, prokletí na olověných destičkách, soukromé dopisy, odborné spisy, které nedbaly na styl, a pozdější románské jazyky.
Cenné jsou nápisy na zdech Pompejí, zasypaných roku 79 při výbuchu Vesuvu; vyrytá graffiti jsou většinou ve staré římské kurzívě. Už v nich se střední rod slévá s mužským (hoc locum místo hunc locum, „toto místo“). V mluvené řeči mizela nepravidelná a knižní slova: místo ferre, „nést“, se říkalo portare, místo ignis, „oheň“, focus, původně „ohniště“, místo edere, „jíst“, manducare, původně „žvýkat“.
Z latiny do románských jazyků
Románská slova navazují na mluvenou latinu a většinou na tvar 4. pádu (akuzativu) bez koncového -m (aquam, manum, focum). Pořadí: italsky · francouzsky · španělsky · portugalsky · rumunsky.
| latinsky | románské jazyky | význam |
|---|---|---|
| aqua | acqua · eau · agua · água · apă | voda |
| manus | mano · main · mano · mão · mână | ruka |
| lingua | lingua · langue · lengua · língua · limbă | jazyk |
| filius | figlio · fils · hijo · filho · fiu | syn |
| lac (akuzativ, 4. pád, hovorově lactem) | latte · lait · leche · leite · lapte | mléko |
| octo | otto · huit · ocho · oito · opt | osm |
| terra | terra · terre · tierra · terra · țară | země (rumunsky „země, stát“) |
| focus | fuoco · feu · fuego · fogo · foc | ohniště; v mluvené latině „oheň“ místo ignis |
| caballus | cavallo · cheval · caballo · cavalo · cal | hovorově „kůň“; spisovně equus |
Zrod románských jazyků
Mezi 6. a 9. stoletím se mluvená latina v jednotlivých krajích bývalé říše rozrůznila natolik, že z ní vznikly samostatné jazyky. Psalo se však dál latinsky, takže románské jazyky se v písmu objevují až později. Mluvit „románsky“ (romanice loqui) se tehdy odlišovalo od mluvení latinsky (latine loqui).
Nejstarším souvislým textem psaným vědomě v raném románském jazyce Francie jsou Štrasburské přísahy ze 14. února 842. Vnuci Karla Velikého Ludvík Němec a Karel Holý v nich uzavřeli spojenectví proti bratru Lotharovi I. Ludvík přísahal románsky, aby mu rozuměli Karlovi vojáci, Karel starou horní němčinou kvůli Ludvíkovým vojákům. Text zachoval jejich bratranec, dějepisec Nithard. Z více než 900 milionů rodilých mluvčích románských jazyků dnes mluví zhruba polovina španělsky; následuje portugalština, francouzština, italština a rumunština.
Latina po Římě
Když už latina nikomu nebyla mateřštinou, zůstala jazykem církve, škol, úřadů a vědy, a to i v zemích, kde se latinsky nikdy nemluvilo, u Germánů a Slovanů. V českých zemích se latinsky psaly listiny i kroniky, například Kosmova Kronika česká z počátku 12. století, a latina byla vyučovacím jazykem pražské univerzity založené roku 1348. Do češtiny se dostala řada latinských slov, nejstarší z nich prostřednictvím staré horní němčiny: kostel (castellum, „hrádek“), klášter (claustrum, „uzavřené místo“), oltář (altare) a mše (missa); přímo z latiny je například tabule (tabula).
Většina knih vytištěných v 15. století byla latinská a jazykem učenců zůstala latina až do počátku 19. století. Dodnes je úředním jazykem Svatého stolce a základem odborného názvosloví v lékařství, biologii či právu. Angličtina, germánský jazyk, převzala podle jednoho často citovaného rozboru přímo z latiny přes čtvrtinu slovní zásoby a asi stejně velkou část z francouzštiny, jež z latiny sama vzešla. Latinkou se dnes píše přes 3 000 jazyků a používá ji asi 70 % lidí na světě; je to nejrozšířenější písmo.
Časová osa
- 753 př. n. l.Tradiční datum založení Říma.
- 7. st. př. n. l.Spona z Praeneste, pokud je pravá, jeden z nejstarších latinských nápisů.
- asi 570–550 př. n. l.Nápis na kamenném bloku pod pozdější dlažbou Lapis Niger na římském fóru.
- 3. st. př. n. l.Do abecedy přibývá G; veršovaný epitaf Scipiona Barbata.
- 240 př. n. l.První drama Livia Andronika, počátek latinské literatury.
- 1. st. př. n. l.Klasická latina: Cicero, Caesar, Vergilius; pro řecká slova se přidávají Y a Z.
- 14 n. l.Umírá Augustus; jeho Res gestae se vytesávají v provinciích.
- 79Výbuch Vesuvu zasypává Pompeje i s nápisy na zdech.
- asi 95–105Dopisy a záznamy z pevnosti Vindolanda v Británii.
- 113Zasvěcen Trajánův sloup s nápisem v monumentální kapitále.
- asi 400V Římě vzniká rukopis Vergilius Vaticanus.
- 476Zánik západořímské říše.
- 14. 2. 842Štrasburské přísahy, nejstarší souvislý text v raném románském jazyce Francie.
- 1899–1905Giacomo Boni odkrývá pod dlažbou Lapis Niger blok s nápisem.
- 1973Na Vindolandě se nacházejí první inkoustem psané dřevěné tabulky.
- 2011Rozbory povrchu spony z Praeneste svědčí pro její pravost.
Italické jazyky na glóbu
Klepnutím se jazyk ukáže na glóbu:
Zdroje a další četba
- James Clackson, Geoffrey Horrocks: The Blackwell History of the Latin Language. Blackwell, 2007.
- Tore Janson: A Natural History of Latin. Oxford University Press, 2004.
- József Herman: Vulgar Latin. Přel. Roger Wright. Pennsylvania State University Press, 2000.
- Arthur E. Gordon: Illustrated Introduction to Latin Epigraphy. University of California Press, 1983.
- Alan K. Bowman: Life and Letters on the Roman Frontier: Vindolanda and its People. British Museum Press, 1994.
- Glottolog 5 (jazyky a jejich zařazení).