Germáni a runy

Germáni a jejich jazyk

Germáni nebyli jeden národ, ale mnoho kmenů, které spojoval příbuzný jazyk. Jejich společný předek, pragermánština, se podle převládajícího názoru vyvinul v posledních staletích před naším letopočtem v jižní Skandinávii a na severu dnešního Německa. Souvislými texty doložena není; jazykovědci ho rekonstruují srovnáváním pozdějších jazyků. Římané znali Germány jako sousedy na Rýně a Dunaji a Tacitus jim kolem roku 98 věnoval spis Germánie.

Germánské jazyky se dělí do tří větví. Východní větev, k níž patřila gótština, vandalština a burgundština, dnes nemá živé potomky. Ze severní větve vzešla stará norština a z ní islandština, norština, švédština, dánština a faerština. Západní větev zahrnuje angličtinu, němčinu, nizozemštinu, fríštinu a jidiš.

Posunutí souhlásek

Od ostatních indoevropských jazyků se germánské liší hlavně pravidelnou změnou souhlásek, kterou popsal Jacob Grimm (před ním už roku 1818 dánský jazykovědec Rasmus Rask) a které se říká první germánské posouvání hlásek (Grimmův zákon). Kde latina, řečtina nebo čeština mají p, t, k, stojí v germánských jazycích f, þ (anglické th), h; z d se stalo t a z g se stalo k. Proto latinskému piscis odpovídá gótské fisks a anglické fish a latinskému nox, noctis gótské nahts a německé Nacht.

Gótština je nejstarší germánský jazyk doložený rozsáhlejšími texty a zachovává mnoho starobylých rysů, proto se ve srovnávací jazykovědě cituje nejčastěji.

Odkud se vzaly runy

Původ run je sporný. Většina badatelů soudí, že vznikly v 1. nebo 2. století podle některé z abeced, které se tehdy používaly v Itálii a v Alpách: podle latinky, nebo podle některé ze severoitalských abeced (rétské, venetské, severoetruské), které samy pocházely z etruské. Skandinávští badatelé se kloní spíš k latince, jiní upozorňují, že některé runy se tvarem i hláskou podobají písmenům alpských abeced. Asi polovina run se tvarem i hláskou shoduje s písmeny latinky i severoitalských abeced (například ᚠ f, ᚱ r, ᛏ t), u ostatních se výklady rozcházejí. Úhlové tvary bez vodorovných tahů se hodily pro rytí do dřeva.

Nejstarší doklad setkání Germánů s písmem je možná na bronzové helmě Negau B z pokladu nalezeného roku 1812 ve Slovinsku. Na jejím okraji je v severoetruské abecedě, zprava doleva, vyryto 𐌇𐌀𐌓𐌉𐌙𐌀𐌔𐌕𐌉𐌕𐌄𐌉𐌅𐌀 (zde zapsáno zleva doprava; přepis hariχasti teiva). Germánské jméno Harigast v něm čte téměř každý; zbytek se vykládá různě, například jako „Harigast, kněz“. Kdy byl nápis vyryt, je nejisté; odhady sahají od 4. do 2. století př. n. l. Není to runový nápis, ale starší písmo, z jakého runy možná vzešly.

Futhark o 24 znacích

Nejstarší runové písmo se podle prvních šesti znaků (f, u, þ, a, r, k) nazývá futhark, přesněji starší futhark. Mělo 24 run v ustáleném pořadí, rozdělených na tři skupiny po osmi (dělení ukazují už brakteáty z 6. století); skupinám se dnes říká ætt (staroseversky „rod“). Každá runa měla jméno, obvykle slovo začínající její hláskou: ᚠ se jmenovala *fehu „dobytek, majetek“, ᛗ *mannaz „člověk“. Pragermánská jména nejsou nikde zapsána; rekonstruují se ze staroanglické runové básně, pozdějších severských jmen run a jmen gótských písmen.

Nejstarší úplný výčet všech 24 run je na kameni z Kylveru na Gotlandu z doby kolem roku 400. Runy se psaly zleva doprava i zprava doleva, někdy střídavě po řádcích, a slova se často neoddělovala. Nápisů ve starším futharku je známo asi 350, většinou krátkých: jméno majitele nebo řemeslníka, věnování, zaklínadlo. Znalost jejich čtení se ztratila a starší futhark rozluštil až roku 1865 norský badatel Sophus Bugge.

Hřebeny, šperky a zlaté rohy

Nejstarší jistě datované runové nápisy pocházejí z dánských bažin, kam se v době římské ukládaly obětované zbraně a výstroj. Hřeben z Vimose na Fynu z doby kolem let 150–200 nese slovo harja. Roku 2023 ohlásili norští archeologové kámen ze Svingerudu (obec Hole), který podle datování hrobu vznikl někdy mezi 1. stoletím př. n. l. a 3. stoletím n. l.; mohl by tedy být ještě starší, datace je ale nejistá. Starší futhark se nepoužíval jen na severu: nápisy jsou známé i z Porýní, Alamanska a z východu až po Karpaty, například na zlatém nákrčníku z pokladu z Pietroasele v Rumunsku, jehož nápis se čte gutani… hailag a spojuje se s Góty.

Kolem roku 400 se začaly stavět runové kameny jako pomníky (starší je jen ojedinělý nález ze Svingerudu). Kámen z Tune v jihovýchodním Norsku připomíná muže jménem Woduridaz a podle obvyklého čtení zmiňuje i tři dcery a dědictví (þrijōz dohtrīz, „tři dcery“). Nejslavnějším nápisem starší doby je ale věta na zlatém rohu z Gallehusu.

Vikinské runy a runové kameny

Ve Skandinávii se v 7. a 8. století počet run zmenšil z 24 na 16. Vznikl mladší futhark, písmo vikinské doby, v dánské a švédsko-norské podobě. Jedna runa teď musela zastoupit několik hlásek: ᚢ psala u, o i y, ᚴ k i g. Přitom se staroseverština rozvíjela a hlásek v ní přibývalo. Mladšími runami je popsáno několik tisíc runových kamenů, nejvíce ve Švédsku, většinou jde o pomníky zemřelým příbuzným.

Kámen z Röku ve švédském Östergötlandu z počátku 9. století nese asi 760 znaků, nejdelší známý runový nápis v kameni. Otec jménem Varinn ho postavil na památku mrtvého syna Vámóða. Text je záměrně nesnadný, část je zašifrovaná a část psaná starším futharkem; strofa o Þjóðríkovi, který „nyní sedí na svém gótském koni“, se obvykle vztahuje k ostrogótskému králi Theodorichu Velikému. Čtení run je většinou jisté, smysl celku se vykládá různě. V dánském Jellingu dal král Gorm v 10. století postavit kámen své ženě Thyře a jeho syn Harald Modrozub velký kámen rodičům; ten hlásá, že Harald „získal celé Dánsko a Norsko a učinil Dány křesťany“.

Anglosaský futhork

Anglové, Sasové a Frísové si runy naopak rozšířili. Protože se ve staré angličtině a fríštině rozštěpila hláska a, vznikly z jedné runy tři: ᚪ āc, ᚫ æsc a ᚩ ōs. Podle nových hodnot se řada jmenuje futhork. Měla 28 znaků a v Anglii později až kolem 33. Runy se tu používaly zhruba od 5. století a přežily i příchod křesťanství: objevují se na křížích, rakvi svatého Cuthberta i na Franksově skříňce z velrybí kosti, kde se runy mísí s latinkou a pohanská pověst s biblickými výjevy. Od 7. století je ale postupně vytlačila latinka, do níž se dostaly dvě runy jako písmena: þ (thorn) a ƿ (wynn).

Wulfila a gótské písmo

Gótové se během 2. a 3. století usadili severně od Dunaje a Černého moře. Mezi nimi vyrostl Wulfila (latinsky Ulfilas, asi 311–383), zčásti potomek křesťanů z Malé Asie, které Gótové odvlekli do zajetí. Kolem roku 341 byl vysvěcen na biskupa Gótů, po pronásledování křesťanů se roku 348 se svými věřícími usadil na římském území v Moesii (dnešní Bulharsko) a zemřel v Konstantinopoli. Hlásil se k ariánskému výkladu víry, a proto byli Gótové i další germánské národy, které od nich křesťanství převzaly, dlouho ariány.

Pro překlad bible z řečtiny vytvořil Wulfila podle starověkých autorů vlastní abecedu. Většina písmen pochází z řecké abecedy, několik se tvarem podobá latinským písmenům a u dvou, j a u, se uvažuje o původu v runách; jak velký podíl měla latinka a runy, je sporné. Písmena měla jako řecká i číselné hodnoty. Překlad se tradičně připisuje Wulfilovi samotnému, podle rozboru textu na něm ale nejspíš pracovala skupina překladatelů, možná pod jeho vedením.

Stříbrná bible

Gótská bible se dochovala jen ve zlomcích, hlavně z evangelií a Pavlových listů. Nejvzácnější je Stříbrná bible (Codex argenteus) ze 6. století, psaná stříbrným a zlatým inkoustem na purpurově barveném pergamenu. Nejspíš vznikla v Itálii za vlády ostrogótského krále Theodoricha Velikého (zemřel 526), snad v Ravenně. Z původních 336 listů se dochovalo 188.

Kodex se v 16. století objevil v klášteře Werden u Essenu a dostal se do sbírek císaře Rudolfa II. v Praze. Roku 1648 ho odtud švédská vojska odvezla jako válečnou kořist do Stockholmu; po abdikaci královny Kristiny ho odvezl Isaac Vossius do Nizozemí, kde ho v 60. letech 17. století koupil hrabě Magnus Gabriel De la Gardie a daroval univerzitě v Uppsale, kde je dodnes. Poslední list se našel roku 1970 ve Špýru. Od roku 2011 je kodex v rejstříku Paměť světa UNESCO.

Germáni v českých zemích

Po keltských Bójích, podle nichž se Čechy latinsky nazývají Boiohaemum (druhá část jména se obvykle vykládá z germánského *haimaz „domov“), přišli na konci 1. století př. n. l. do Čech germánští Markomani. Vedl je Marobud, který zde vybudoval mocný kmenový svaz; kde leželo jeho sídlo, se neví. Markomani a Kvádové pak po staletí sousedili s Římskou říší a v letech 166–180 s ní vedli markomanské války. Během stěhování národů prošly českými zeměmi další germánské skupiny, mimo jiné Langobardi, a v 6. století sem přišli Slované.

Nejstarší známý nápis ze slovanského prostředí je runový. Na hovězím žebru ze slovanského sídliště v Lánech u Břeclavi z doby kolem roku 600 je vyryto posledních sedm run staršího futharku. Nález zveřejnil roku 2021 tým Jiřího Macháčka; zda runy vyryl Slovan, nebo někdo z germánského prostředí, zůstává otevřené.

Germánské jazyky dnes

Gótština zanikla v raném středověku; v 16. století však zapsal vlámský diplomat Ogier Ghiselin de Busbecq několik desítek slov krymské gótštiny, která na Krymu přežívala až do 18. století a nebyla přímým potomkem Wulfilovy gótštiny. Stará norština se zachovala v islandských ságách a Eddách a islandština je jí dodnes blízká. Germánskými jazyky mluví jako mateřským asi 515 milionů lidí; největší je angličtina (360–400 milionů rodilých mluvčích), následuje němčina (přes 100 milionů) a nizozemština (asi 24 milionů).