Aztékové: nahuatl a obrázkové písmo

Město na jezeře

Aztékové sami sebe nazývali Mexikové (Mexica); jméno Aztékové, odvozené od bájné pravlasti Aztlán, se pro ně ujalo až později. Podle vlastní tradice přišli do údolí Mexika ze severu a svou metropoli Tenochtitlán založili roku 1325 na bažinatém ostrově v jezeře Texcoco. Znamením mělo být místo, kde orel sedí na nopálu rostoucím z kamene. Tento obraz dnes nese mexický státní znak i vlajka.

Roku 1428 uzavřel Tenochtitlán spojenectví s městy Texcoco a Tlacopan. Trojspolek během 15. století ovládl velkou část středního a jižního Mexika a podrobená města mu odváděla dávky. Když do Tenochtitlánu 8. listopadu 1519 vstoupil Hernán Cortés, žilo v něm podle odhadů 200 až 400 tisíc lidí; patřil tak k největším městům tehdejšího světa. Po dlouhém obléhání padl 13. srpna 1521 a na jeho troskách Španělé postavili město Mexiko.

Klasický nahuatl

Aztékové mluvili nahuatlem. Patří do juto-aztécké rodiny, jejíž jazyky sahají od Salvadoru po západ Spojených států: vzdálenými příbuznými jsou hopijština, šošonština nebo komančština, nejbližším nawat (pipil) v Salvadoru. Předkové mluvčích nahuatlu přišli do Mezoameriky ze severu, podle jazykovědných odhadů kolem roku 500 n. l. V době Aztéků byl nahuatl společným jazykem středního Mexika, jímž se domlouvali i lidé jiných mateřštin.

Klasickým nahuatlem se nazývá podoba jazyka zapsaná v 16. a 17. století latinkou a založená na řeči Tenochtitlánu. Patrně jde spíš o vybranou řeč šlechty (pipiltin) než o mluvu prostých lidí (macehualtin). Nahuatl je aglutinační a polysyntetický jazyk: k základu se připojuje řada předpon a přípon a jediné slovo může vyjádřit celou větu. Podstatná jména mají typickou koncovku -tl, -tli nebo -li: tetl „kámen“, coyotl „kojot“, calli „dům“.

Nahuatl žije dál. Při mexickém sčítání v roce 2020 ho uvedlo asi 1,65 milionu lidí, nejvíc mluvčích má nahuatl z oblasti Huasteca. Dnešní nářečí se od klasického nahuatlu i od sebe navzájem liší, některá natolik, že si jejich mluvčí nerozumějí.

Obraz, znak a rébus

Aztécké písmo patří k tradici obrázkového písma, kterou střední Mexiko sdílelo s Mixtéky a dalšími národy. Písař a malíř v jedné osobě, tlacuilo, nepsal řádky znaků, ale maloval obrazy: postavy, stopy chodidel naznačující pohyb, kalendářní data a znaky míst a jmen. Pojmy se vyjadřovaly obrazně: smrt znázorňovala mrtvola zabalená k pohřbu, válku štít a kyj, řeč malý svitek vycházející z úst. Pevné pořadí čtení, jaké mají mayské nápisy, znaky neměly.

Obrázkové znaky ale mohly zastupovat i slova (logogramy) a využívat jejich zvuk: obraz jednoho slova se použil pro jiné, které znělo stejně nebo podobně, jako v rébusu. Nejlépe je to vidět ve jménech míst a osob. Jméno Tenochtitlán se psalo kamenem (tetl), z něhož roste nopál (nochtli); příponu -tlan „místo, u“ vyjadřoval v jiných jménech obrázek zubů, nahuatlsky tlantli.

Jak daleko tato fonetičnost sahala, je předmětem sporu. Podle tradičního výkladu aztécké písmo nebylo úplným písmem, protože nedokázalo zapsat libovolnou větu jako mayské, a malované knihy se spíš vykládaly, než četly slovo po slově. Španělský epigrafik Alfonso Lacadena však roku 2008 dovozoval, že písaři v Texcocu měli v předvečer dobytí k dispozici soustavu slabičných znaků. Jiní namítají, že slabičné zápisy známe hlavně z raně koloniálních rukopisů a mohly vzniknout pod vlivem latinky.

Čísla se psala ve dvacítkové soustavě: jednotky tečkami, dvacet praporkem (pantli), čtyři sta znakem podobným peří či stromku (tzontli, „vlasy“), osm tisíc váčkem (xiquipilli). V daňových seznamech Kodexu Mendoza tak lze u každé položky přečíst, kolik jí provincie odváděla.

Malované knihy

Aztécké knihy (amoxtli) se malovaly na dlouhé pruhy papíru z lýka fíkovníku (amatl), natřené podkladovou vrstvou a skládané jako harmonika. Obsahovaly letopisy, rodokmeny, mapy, daňové seznamy a věštebné kalendáře. Po dobytí jich většina zanikla; podle pozdějších zpráv dal první mexický biskup Juan de Zumárraga malované knihy pálit, rozsah ničení se ale posuzuje různě. Zda se z Tenochtitlánu a okolí dochoval vůbec nějaký předkolumbovský rukopis, není jisté.

Kodex Boturini (Tira de la Peregrinación) je pruh papíru amatl dlouhý 5,49 metru, složený do 21 a půl listu. Vypráví o putování Mexiků z Aztlánu: data jsou v rámečcích, místa ve znacích a cestu mezi nimi vyznačují otisky chodidel. Kdy vznikl, není známo. Pro svůj styl se dříve pokládal za předkolumbovský, dnes se spíš klade do doby krátce před dobytím nebo těsně po něm. Jméno má po italském sběrateli Lorenzu Boturinim Benaducim z 18. století.

Borbonský kodex (Codex Borbonicus) je jediný pruh papíru amatl dlouhý asi 14 metrů, původně složený do 40 stran, z nichž první dvě a poslední dvě chybějí. Obsahuje věštebný kalendář, přehled 52letého cyklu a obřady nového ohně. Zda vznikl před dobytím, nebo krátce po něm, je sporné: nad kalendářními obrazy je volné místo, jako by se už počítalo se španělskými přípisky. Od roku 1826 patří knihovně francouzského Národního shromáždění v Paříži.

Kodex Mendoza vznikl až po dobytí, patrně kolem roku 1541 a jistě mezi lety 1529 a 1553, na 71 listech evropského papíru. Nahuatlští malíři v něm tradičními znaky zachytili dějiny Tenochtitlánu od roku 1325 po dobytí, seznam poplatných měst s jejich dávkami a výjevy ze života; španělský tlumočník k obrazům připsal vysvětlivky. Jméno má po místokráli Nového Španělska Antoniovi de Mendozovi, který ho podle převládajícího výkladu dal pořídit pro krále. Roku 1553 však rukopis vlastnil francouzský kosmograf André Thevet a od roku 1659 je v Bodleyově knihovně v Oxfordu.

Počítání dnů

Stejně jako Mayové používali Aztékové dva souběžné kalendáře. Věštebný tonalpohualli („počítání dnů“) měl 260 dní: dvacet znaků dnů se spojovalo s čísly 1 až 13, takže každý den měl jméno jako 1 krokodýl, 2 vítr, 3 dům. Po třinácti dnech začínalo nové období s vlastním božským patronem; tato období zachycuje první část Borbonského kodexu. Sluneční rok xiuhpohualli měl 365 dní: 18 měsíců po dvaceti dnech a pět zbylých dní (nemontemi), pokládaných za nešťastné.

Oba kalendáře se znovu sešly po 52 letech. Roky nesly jméno podle určitého dne (takzvaného nositele roku) a v úvahu připadaly jen čtyři znaky, dům, králík, rákos a pazourek, vždy s číslem 1 až 13. Konec 52letého cyklu provázel obřad nového ohně: ohně se hasily a kněží zapalovali nový. Rok 1519, kdy Cortés přistál v Mexiku, byl rokem 1 rákos (ce acatl).

Nejznámější aztéckou památkou s kalendářními znaky je Sluneční kámen (Piedra del Sol), často nazývaný aztécký kalendář. Kamenný kotouč o průměru asi 3,6 metru nalezli dělníci 17. prosince 1790 při úpravách hlavního náměstí v Ciudad de México. Tvář uprostřed se nejčastěji vykládá jako bůh slunce Tonatiuh, podle jiných jde o zemské božstvo Tlaltecuhtli. Obklopuje ji znak 4 pohyb (nahui ollin), jméno současného, pátého věku světa, a v dalším prstenci je všech dvacet znaků dnů. K odečítání dat kámen podle převládajícího výkladu nesloužil; byl to obřadní monument.

Nahuatl latinkou

Po dobytí se nahuatl začal psát latinkou. První texty vznikly do dvaceti let po příchodu Španělů a nové písmo během 16. století obrázkové postupně vytlačilo, i když malované rukopisy s přípisky vznikaly ještě dlouho. Františkáni roku 1536 založili v Tlatelolku kolej Santa Cruz, kde se synové domorodé šlechty učili latině, španělštině i psaní vlastního jazyka. Andrés de Olmos dokončil roku 1547 mluvnici nahuatlu a Alonso de Molina vydal roku 1555 španělsko-nahuatlský slovník. Nahuatlem se psaly letopisy, závěti, soudní spisy, písně i divadelní hry.

Španělský pravopis ale nezachytil všechno, co nahuatl rozlišuje: délku samohlásek a ráz (saltillo) většina písařů nezapisovala. Přesně je označil až jezuita Horacio Carochi v mluvnici z roku 1645, délku vodorovnou čárkou nad samohláskou (makronem) a ráz hlavně obrácenou čárkou (gravisem). Písmeno x se v nahuatlu čte jako š, spřežka tl je jedna souhláska [tɬ] a hu před samohláskou zní jako w.

Nejslavnějším dílem je Florentský kodex. Františkán Bernardino de Sahagún (asi 1499–1590), který do Mexika přišel roku 1529, se po desetiletí s bývalými žáky z Tlatelolka vyptával starých znalců aztécké kultury a jejich výpovědi dával zapsat nahuatlem. Vzniklo dvanáct knih o bozích, obřadech, kalendáři, společnosti, přírodě a o dobytí Mexika, vyprávěném z pohledu poražených. Text je ve dvou sloupcích, nahuatlský vpravo a španělský vlevo, a doprovází ho přes dva tisíce obrázků domorodých malířů. Rukopis, dokončený kolem roku 1577, je dnes ve Florencii.

Kipu: uzly na šňůrách

V Andách v Jižní Americe vedli záznamy úplně jinak. Inkové, kteří v 15. století vybudovali z Cuzca rozlehlou říši Tawantinsuyu, neznali písmo v obvyklém smyslu. Správa se opírala o kipu (kečuánsky khipu, „uzel“): svazky šňůr z bavlny nebo vlny lam a alpak, zavěšených na hlavní šňůře. Informaci nesla poloha a druh uzlů, barva, pořadí a délka šňůr; jedno kipu mohlo mít několik šňůr, ale i několik tisíc. Vázali a vykládali je zvláštní úředníci khipukamayuq, „znalci kipu“. Hlavním jazykem správy byla kečuánština; z ní se v koloniální době vyvinula spisovná klasická kečuánština psaná latinkou.

Kipu jsou starší než inkská říše: první nesporné exempláře pocházejí z let asi 600–1000 n. l. a připisují se říši Wari, starší nálezy z Caralu jsou sporné. Po dobytí Peru (od roku 1532) je Španělé zčásti využívali i pro vlastní správu, ale roku 1583 Třetí koncil v Limě nařídil některá kipu pálit jako modlářská. Podle soupisu z roku 2021 se jich dochovalo necelých 1400.

Zapisovala kipu jazyk?

Většina zkoumaných kipu obsahuje čísla. Američan Leslie Leland Locke roku 1912 ukázal, že jsou zapsána v desítkové poziční soustavě: skupiny uzlů v různé výšce šňůry představují jednotky, desítky, stovky a vyšší řády. V nejnižším řádu se jednička váže jako osmičkový uzel a dvojka až devítka jako dlouhý uzel s odpovídajícím počtem otáček; prázdné místo znamená nulu. Že jde o účty, potvrzují i součty: hodnota jedné šňůry často odpovídá součtu jiných.

Zda kipu zaznamenávala i jazyk, například jména nebo dějiny, je nejisté. Khipukamayuq podle koloniálních pramenů poskytovali Španělům údaje o sčítání lidu, dávkách, kalendáři i rodokmenech, jak přesně je ale kipu nesla, nevíme. Antropolog Gary Urton pokládá kipu za soustavu binárně kódovaných znaků a roku 2005 s Carrie Brezinovou navrhl, že trojice osmičkových uzlů na začátku kipu z Puruchuca u Limy může označovat jméno tohoto místa. Sabine Hylandová roku 2017 tvrdila, že koloniální „dopisní“ kipu z vesnice San Juan de Collata obsahují i fonetické znaky. Obecně přijaté rozluštění ale neexistuje, a proto se kipu obvykle nepovažují za písmo v užším smyslu, tedy za zápis mluvené řeči.