Starověká Persie

Říše mnoha jazyků

Perská říše Achaimenovců vznikla kolem roku 550 př. n. l., kdy Kýros II. Veliký, vládce Persidy (dnešní provincie Fárs na jihozápadě Íránu), porazil Médy. Kýros pak dobyl Lýdii v Malé Asii a roku 539 př. n. l. Babylon, jeho syn Kambýsés II. připojil Egypt. Za Dáreia I. (vládl 522–486 př. n. l.) sahala říše od Egypta a Egejského moře po údolí Indu a byla největší říší své doby.

Jeden státní jazyk neměla. Královské nápisy se tesaly zpravidla třikrát, staropersky, elamsky a babylonsky, v Egyptě i hieroglyfy. Úřady v perském jádru říše vedly záznamy hlavně elamsky, jazykem písemného styku mezi kraji byla aramejština. Samotná perština, jazyk vládnoucího rodu, se psala málo a skoro jen na královských památkách.

Staroperština

Staroperština patří k íránské větvi indoevropských jazyků. Je jedním ze dvou staroíránských jazyků, které zanechaly souvislé texty (druhým je avestánština), a je blízce příbuzná se staroindickým sanskrtem. Mluvčí ji nazývali ariya, „árijský, íránský“; z téhož slova pochází jméno Íránu. Staroperština, středoperština a dnešní perština jsou tři vývojová stadia téhož jazyka.

Staroperských textů je málo. Jsou to hlavně královské nápisy od Dáreia I. po Artaxerxa III. (6.–4. století př. n. l.), nalezené v Íránu, Iráku, Turecku, Arménii i Egyptě. Nápisy posledních Achaimenovců se od jazyka Dáreiových nápisů liší natolik, že se o nich mluví jako o „předstředoperštině“. Staroperština převzala řadu slov z příbuzné médštiny, z níž se žádné texty nedochovaly: kůň se staropersky řekne asa, v nápisech se ale objevuje i médské aspa.

Behistun: tři jazyky na jedné skále

Dáreios I. se dostal k moci roku 522 př. n. l. uprostřed vzpour, které vypukly po smrti Kambýsa II. Podle vlastního líčení svedl během jednoho roku devatenáct bitev s vůdci, kteří se prohlašovali za krále. Svou verzi událostí dal vytesat do vápencové skály v Behistunu (dnes Bísotún; starý íránský název *Bagastāna, řecky Bagistanon, „místo boha (bohů)“) asi sto metrů nad starou cestou z Babylonu do Ekbatan. Nápis měří asi 15 × 25 metrů: staroperské znění má 414 řádků v pěti sloupcích, elamské 260 řádků v osmi sloupcích a babylonské 112 řádků.

Text měl kolovat po celé říši. V Egyptě se našel jeho aramejský překlad na papyru z doby Dáreia II. Pro rozluštění klínových písem má Behistun podobný význam jako Rosettská deska pro hieroglyfy; jak nápis opisoval Henry Rawlinson a jak se přes něj přečetla babylonština, vypráví stránka o Mezopotámii.

Nové písmo pro perštinu

Staroperské písmo vypadá jako mezopotámské klínové, ale je to jiný systém. Znaky se tesaly do kamene a je jich jen několik desítek: 36 hláskových znaků, osm logogramů (znaků pro celé slovo, jejichž užití nebylo povinné), šikmý oddělovač slov a číslice. Tvary ani hodnoty znaků nepřevzalo z babylonského písma; většina badatelů je pokládá za vědomě vytvořený nový systém. Píše se zleva doprava.

Kdy a z čího podnětu vzniklo, je sporné. Dáreios v Behistunu (sloupec IV, ř. 88–92) říká, že dal nápis zhotovit „po árijsku“ (plně dochováno v elamském znění); podle mnoha badatelů jde o zmínku o vzniku perského písma, výklad místa je však nejistý. Krátké nápisy jménem Kýra II. v Pasargadách a jménem Dáreiových předků z Hamadánu se většinou považují za pozdější, pořízené až za Dáreia. Podle jiného názoru (Rüdiger Schmitt) začala tvorba písma už za Kýra.

Písmo sloužilo téměř jen pro královské nápisy; posledním králem, který jím dal psát, byl Artaxerxés III. (4. století př. n. l.). Z běžné administrativy je zatím znám jen ojedinělý staroperský záznam na hliněné tabulce z Persepole.

Úředníci psali elamsky a aramejsky

V březnu 1933 našli archeologové Chicagské univerzity pod vedením Ernsta Herzfelda ve dvou místnostech v severovýchodní části persepolských hradeb desetitisíce hliněných tabulek a úlomků. Tento pevnostní archiv pokrývá roky 509–493 př. n. l. (13.–28. rok Dáreiovy vlády) a zaznamenává dodávky obilí, vína, piva, ovoce a dobytka a příděly dělníkům, kněžím i cestujícím. Přes 15 000 záznamů je elamsky, necelý tisíc aramejsky a asi 5 000 tabulek nese jen otisky pečetí; našlo se i po jedné tabulce v řečtině, staroperštině, babylonštině a frygštině. Richard Hallock vydal roku 1969 2 087 elamských tabulek a zpracování archivu stále pokračuje.

Elamština, jazyk starého království v jihozápadním Íránu, není prokazatelně příbuzná s žádným známým jazykem. Íránská jména a slova, která se v elamských a aramejských tabulkách objevují, patří k nejbohatším nepřímým dokladům staroperštiny a dalších staroíránských nářečí.

V celé říši se ale psalo hlavně aramejsky. Aramejština se jazykem styku stala už v Asyrské říši a Achaimenovci ji používali v úředním styku od Egypta po Baktrii. Nejvíc textů se dochovalo v Egyptě, například na nilském ostrově Elefantina, kde sloužila vojenská posádka: smlouvy, dopisy i literatura, například Příběh moudrého Achikara.

Středoperština a písma z aramejštiny

Alexandr Veliký dobyl Persepolis roku 330 př. n. l. a její paláce lehly popelem; pevnostní archiv přitom přečkal pod zřícenými hradbami. Po Alexandrových nástupcích Seleukovcích vládli Íránu Parthové (Arsakovci) a od roku 224 n. l. Sásánovci, kteří stejně jako kdysi Achaimenovci pocházeli z Persidy. Jazykem jejich říše byla středoperština, přímý potomek staroperštiny s mnohem jednodušší mluvnicí.

Klínové písmo se už nepoužívalo. Íránské jazyky se psaly písmy odvozenými z aramejského, souhrnně zvanými pahlavská. Mnoho běžných slov se v nich psalo aramejsky, ale četlo íránsky: aramejské 𐡌𐡋𐡊𐡀 malkā „král“ psali Sásánovci v nápisech jako 𐭬𐭫𐭪𐭠 (MLKA), ale vyslovovali šāh; slovo pro chléb psali aramejsky LḤMʾ a četli nān. Takovým slovům se říká heterogramy (středopersky huzwārišn) a připomínají sumerogramy v akkadštině a chetitštině.

Nejdůležitějším sásánovským nápisem je zpráva Šápúra I. o válkách s Římem na stěnách věže Kaʿba-je Zartošt v Naqš-e Rostamu, objevená v letech 1936–1939. Je trojjazyčná jako Behistun, jen jazyky jsou jiné: středoperština (35 řádků), parthština (30 řádků) a řečtina (70 řádků). Šápúr v ní mimo jiné tvrdí, že císaře Valeriana zajal vlastníma rukama.

Avesta: posvátné texty zapsané po staletích

Avesta je soubor posvátných textů zarathuštrovského náboženství, sepsaný v avestánštině, druhém staroíránském jazyce. Nejstarší část, Gáthy připisované samotnému Zarathuštrovi, je jazykem velmi blízká indickému Rgvédu. Kdy vznikly, je sporné: starší bádání je kladlo do 6. století př. n. l., dnes převládá datace do 2. tisíciletí nebo počátku 1. tisíciletí př. n. l.

Texty se po staletí předávaly jen ústně. Zapsány byly až za Sásánovců, asi v 5. či 6. století n. l., a pro ten účel vzniklo zvláštní písmo. Vychází z knižní pahlavštiny, má však 53 znaků a na rozdíl od ní zapisuje přesně i samohlásky, aby se posvátné texty daly správně recitovat, například 𐬀𐬵𐬎𐬭𐬀 ahura „pán“. Píše se zprava doleva.

Sásánovská Avesta se ztratila; dochovaly se jen části používané při bohoslužbě a nejstarší dochovaný rukopis pochází z roku 1323. Evropě Avestu zpřístupnil Abraham Hyacinthe Anquetil-Duperron, který rukopisy získal od Pársů, íránských zarathuštrovců v Indii, a roku 1771 vydal francouzský překlad.

Nová perština v arabském písmu

Roku 651 zanikla sásánovská říše, dobytá arabskými vojsky, a jazykem náboženství a správy se stala arabština. Perština však nezanikla. Od 9. století se píše arabským písmem doplněným o znaky pro hlásky, které arabština nemá (p, č, ž, g). Převzala mnoho arabských slov, podle odhadu Johna R. Perryho asi pětinu běžné slovní zásoby, mluvnicí a základním slovníkem ale navazuje na středoperštinu. Pahlavské písmo se udrželo jen v zarathuštrovské náboženské literatuře.

Na dvorech íránských dynastií 9. a 10. století vznikla nová perská poezie. Ferdousí z Túsu v letech 977–1010 přebásnil dějiny íránských králů do Šáhnáme, „Knihy králů“, eposu o více než 50 000 dvojverších. Vycházel z prozaického zpracování, které z velké části překládalo středoperskou kroniku Chwadáj-námag ze sásánovské doby. Perština se pak stala jazykem kultury a úřadů od Anatolie po Indii. Dnes jí mluví asi 130 milionů lidí; v Íránu (fársí) a Afghánistánu (darí) se píše arabským písmem, v Tádžikistánu cyrilicí.

Rozluštění z perské strany

Klínové nápisy z Persepole znala Evropa od 17. století. Věrné kopie vydali Jean Chardin (1711) a Carsten Niebuhr, který Persepolis navštívil roku 1765 (kopie vydal 1778) a rozlišil v nápisech tři různá písma. Nejjednodušší z nich, s několika desítkami znaků, bylo staroperské.

Roku 1802 odhadl Friedrich Münter, že často opakovaná skupina znaků znamená „král“. Téhož roku oznámil göttingenský gymnaziální učitel Georg Friedrich Grotefend, že v nápisech našel jména Dáreia, jeho otce Hystaspa a syna Xerxa. Vyšel z předpokladu, že achaimenovské nápisy budou mít stejnou stavbu jako nápisy sásánovských králů („X, velký král, král králů, syn Y“), které předtím přečetl Antoine Isaac Silvestre de Sacy. Správně určil hodnotu jen osmi znaků a učenci jeho práci odmítli. Potvrzení přišlo roku 1823, když Champollion přečetl hieroglyfický nápis se jménem Xerxovým na alabastrové váze a Antoine-Jean Saint-Martin ukázal, že klínové znění na ní obsahuje táž slova.

Rozluštění dokončili Eugène Burnouf, Christian Lassen a Henry Rawlinson, který v letech 1846–1847 zveřejnil celé staroperské znění behistunského nápisu. Staroperština se pak stala klíčem k elamskému a babylonskému znění a tím k celému klínovému písmu. Ukázky z behistunského nápisu a další staroíránské texty přeložil do češtiny íranista Otakar Klíma (Sláva a pád starého Íránu, 1977; Oběti ohňům, 1985).