Jak z latiny vznikly románské jazyky

Jazyk, který nepřestal žít

Latina nevymřela tak jako etruština, jejíž mluvčí postupně přešli k jinému jazyku. Lidé v Itálii, Galii, Hispánii i v Podunají předávali svou řeč dětem bez přerušení, jen se ta řeč z generace na generaci měnila. Nikdo proto nemohl zažít den, kdy přestal mluvit latinsky a začal mluvit francouzsky nebo španělsky. Hranici mezi „latinou“ a „románskými jazyky“ klademe zpětně, podle toho, kdy se změny nahromadily natolik, že je lidé začali vnímat a zapisovat.

Románské jazyky navazují na latinu mluvenou, ne na spisovnou podobu, kterou známe z literatury. Obě podoby existovaly vedle sebe po celou dobu: psaná latina se měnila pomalu a držela ji škola, mluvená rychleji. Přesto nešlo o dva jazyky. Maďarský latinista József Herman a s ním většina dnešních badatelů zdůrazňují, že mezi psanou a mluvenou latinou ani mezi řečí vzdělanců a prostých lidí nebyla nepřekonatelná propast; byla to plynulá škála rejstříků, jakou má každý jazyk.

Jak se pozná, jak se mluvilo

Mluvená latina se záměrně nezapisovala, a proto ji známe jen nepřímo. Prozrazují ji chyby v nápisech, například na zdech Pompejí nebo na olověných destičkách s kletbami, soukromé dopisy a účty, odborné spisy o lékařství či veterinářství, které nedbaly na styl, raně křesťanské texty, výslovnost latinských slov přejatých do sousedních jazyků, jako je baskičtina, albánština nebo velština, a nakonec samy románské jazyky, z jejichž srovnání lze odvodit, jak musela znít jejich společná předloha.

Zvlášť cenné jsou výtky gramatiků. Nejznámější je takzvaný Appendix Probi, „Probův dodatek“: seznam 227 slov ve tvaru „správně, ne špatně“, například speculum non speclum. Jméno dostal proto, že se dochoval připojený ke spisu, který nese jméno gramatika Marka Valeria Proba z 1. století, ačkoli ho Probus podle všeho nenapsal. Sestaven byl patrně v Římě, podle převládajícího výkladu ve 3. nebo 4. století; přesná datace je sporná. Známe ho jen z jediného, vodou poškozeného opisu ze 7. nebo 8. století, pořízeného zřejmě v klášteře v Bobbiu a dnes uloženého v Neapoli. Autor chtěl chyby vymýtit – a právě tím zaznamenal, jak se skutečně mluvilo.

Rozpad říše a rozpad jazyka

Dokud trvala římská říše, držely latinu pohromadě správa, vojsko, obchod, cestování a škola; změny, které vznikly na jednom místě, se šířily i jinam. Podle Hermana i dalších badatelů působí psaná latina ještě v 5. století pozoruhodně jednotně a krajové rozdíly v ní zachytí teprve podrobný statistický rozbor nápisů. V průběhu 5. století se západní část říše rozpadla na germánská království a roku 476 byl sesazen poslední západořímský císař. Tím pojítka, která jazyk sjednocovala, zeslábla.

Rozhodující však nebyl jediný rok, ale následující staletí. V 7. a 8. století ovládli Arabové severní Afriku a většinu Pyrenejského poloostrova a spojení mezi románskými kraji kolem Středozemního moře se dál přetrhalo; právě od 7. století přibývá v latinských listinách krajových odchylek. Stopy zanechaly i jazyky nových vládců – do francouzštiny, italštiny a španělštiny se například z germánštiny dostalo slovo pro válku (guerre, guerra) – a jazyky dřívějších obyvatel. Jak velký byl jejich vliv na výslovnost a mluvnici, se však posuzuje případ od případu a často zůstává sporné.

Ne všude latina přežila. V Británii, v severní Africe i na Mosele ji během středověku vystřídaly jiné jazyky. Na Balkáně ji z velké části zatlačily slovanské jazyky; zachovala se v rumunštině a jí příbuzné arumunštině, meglenorumunštině a istrorumunštině a na pobřeží Jadranu v dalmatštině, jejíž poslední známý mluvčí, Tuone Udaina z ostrova Krk, zemřel roku 1898.

Pravidelné hláskové změny

Hlásky se neměnily nahodile, ale pravidelně: táž změna postihla v daném kraji a době všechna slova, v nichž hláska stála ve stejném okolí. Díky tomu lze románská slova spolehlivě přiřadit k latinským předlohám. Některé změny sdílejí všechny nebo téměř všechny románské jazyky: do 5. století zaniklo rozlišování dlouhých a krátkých samohlásek, zaniklo h a koncové -m víceslabičných slov. Jiné se odehrály jen v části území.

Klasická latina vyslovovala c vždy jako k. Před e a i se však k postupně měnilo, takže z caelum, „nebe“, je italské cielo s hláskou č, francouzské ciel a portugalské céu s hláskou s, španělské cielo ve většině Španělska s hláskou [θ] (jako anglické th) a rumunské cer opět s č. Změně unikly jen okrajové jazyky: logudorská sardinština (chenàre, „večeřet“, z latinského cenare) si dodnes uchovala k, podobně vymřelá dalmatština (kenúr).

Skupina ct se vyvíjela v každém kraji jinak: z latinského noctem je italské notte, španělské noche, portugalské noite, francouzské nuit a rumunské noapte. Na západě se neznělé souhlásky mezi samohláskami oslabovaly (vitam, „život“, dalo španělské a portugalské vida a francouzské vie, ale italské vita); hranici tvoří svazek nářečních rozdílů napříč Itálií zhruba od La Spezie po Rimini, zvaný linie La Spezia–Rimini. Západní románské jazyky také před s se souhláskou na začátku slova přidaly samohlásku (scribere > šp. escribir, fr. écrire, ale it. scrivere, rum. scrie) a španělština změnila počáteční f v h, které pak zaniklo (farina > harina, filius > hijo).

Pády, členy a nové časy

Latina vyjadřovala vztahy ve větě hlavně koncovkami šesti pádů. Když zaniklo koncové -m a splynuly některé samohlásky, začala se řada koncovek vyslovovat stejně a pádová soustava se rozpadla; její úlohu převzaly předložky a pevnější slovosled. Místo klasického Marcus patri librum dat, „Marek dává otci knihu“, říká italština Marco dà il libro al padre, doslova „Marek dává tu knihu k tomu otci“. Stará francouzština a stará okcitánština ještě rozlišovaly dva pády, podmětový a nepodmětový, a rumunština má dodnes zvláštní společný tvar pro 2. a 3. pád: casa, „ten dům“, ale casei, „toho domu, tomu domu“.

Latina neměla členy. Románské jazyky si je vytvořily: určitý člen z ukazovacího zájmena ille, illa, „onen, ona“ (it. il, la, šp. el, la, port. o, a, fr. le, la), neurčitý z číslovky unus, una, „jeden“. Rumunština připojuje určitý člen za slovo, stejně jako sousední bulharština a albánština: lupul, „ten vlk“, z lupum illum. Sardinština vytvořila člen ze zájmena ipse (su, sa). Ve Štrasburských přísahách z roku 842 ještě člen chybí i tam, kde by ho pozdější francouzština vyžadovala: pro christian poblo, „pro křesťanský lid“.

Také nové slovesné tvary vznikaly opisem. Klasický budoucí čas typu cantabo, „budu zpívat“, zanikl a nahradilo ho spojení infinitivu se slovesem habere, „mít“: z cantare habeo, „mám zpívat“, je italské canterò, španělské cantaré, portugalské cantarei a francouzské chanterai. Ve Štrasburských přísahách je tento tvar už hotový: salvarai, „budu chránit“, prindrai, „vezmu, uzavřu“. Rumunština tvoří budoucí čas jinak, pomocným slovesem z latinského volo, „chci“ (voi cânta). Střední rod v románských jazycích většinou splynul s mužským, ale stopy zanechal: italské množné tvary le uova, „vejce“, nebo le braccia, „paže“, pokračují latinským středním -a (ova, bracchia).

Glosy k Bibli a koncil v Tours

V 8. století vznikl, patrně v severní Galii, slovníček k latinské Bibli, dnes zvaný Reichenauské glosy podle kláštera Reichenau na Bodamském jezeře, kde byl rukopis později uložen. Vysvětluje přes tisíc slov a tvarů z Jeronýmovy Vulgaty, které už čtenáři nemuseli znát, a to výrazy blízkými tehdejší řeči: semel, „jednou“, vysvětluje jako una vice, pulchra, „krásná“, jako bella, in ore, „v ústech“, jako in bucca, hiems, „zima“, jako hibernus. Vysvětlivky jsou psané latinsky, ale jsou to předchůdci románských slov – srovnej francouzské une fois, belle, bouche, hiver.

Na konci 8. století prosadil Karel Veliký se svými učenci, mezi nimiž vynikal Alkuin z Yorku, reformu vzdělanosti a správnější latinu podle starších vzorů. Tím se ukázalo, jak daleko se mluvená řeč od psané vzdálila. Koncil biskupů v Tours roku 813 nařídil, aby se kázání (homilie) překládala „in rusticam Romanam linguam aut Thiotiscam“ – do lidové románské řeči nebo do němčiny –, aby jim všichni rozuměli. Je to jedno z prvních výslovných uznání, že románská řeč už není totéž co latina.

Britský romanista Roger Wright vyslovil roku 1982 vlivnou, ale ne všeobecně přijímanou hypotézu: až do karolinské reformy se podle něj latinské texty četly nahlas s místní výslovností, takže psaná latina a mluvená románština byly pro současníky jedním jazykem s tradičním pravopisem. Teprve reforma, která zavedla výslovnost „podle písmen“, z latiny udělala samostatný učený jazyk – a vytvořila potřebu zapisovat lidovou řeč jinak.

První texty v lidové řeči

Nejstarší souvislý text, který byl vědomě zapsán v raném románském jazyce Francie, jsou Štrasburské přísahy ze 14. února 842, zachované v latinských Dějinách Nitharda, vnuka Karla Velikého (podrobněji o nich stránka o Římě). Přísahu vojska Nithard uvádí latinskou větou Romana lingua sic se habet, „románsky to zní takto“, a obdobnou přísahu vojska Ludvíka Němce slovy Teudisca autem lingua, „a německy“. Asi o čtyřicet let mladší je Sekvence o svaté Eulálii (kolem roku 880), nejstarší dochovaná báseň ve francouzštině.

V Itálii jsou nejstarším přesně datovaným dokladem Placiti cassinesi, soudní výpovědi z let 960–963 ve sporech o pozemky kláštera Montecassino. Svědek u soudu v Capui v březnu 960 prohlásil: Sao ko kelle terre, per kelle fini que ki contene, trenta anni le possette parte sancti Benedicti – „Vím, že ty pozemky v hranicích, které jsou zde popsány, držela třicet let strana svatého Benedikta“, tedy klášter. Latinský soudní zápis ponechal tuto větu v lidové řeči, podle obvyklého výkladu proto, aby jí rozuměli všichni přítomní. Starší Veronská hádanka (konec 8. nebo počátek 9. století) stojí na pomezí latiny a románské řeči a její zařazení je sporné.

Na Pyrenejském poloostrově patří k nejstarším dokladům Glosas Emilianenses, poznámky vepsané mezi řádky a na okraj latinského rukopisu z kláštera San Millán de la Cogolla v Rioji. Datují se do 10. nebo 11. století, přesná datace je sporná. Vedle románských poznámek obsahují i dvě krátké glosy v baskičtině, obvykle uváděné jako nejstarší zapsané baskické věty. Mezi nejstarší datované texty v portugalštině patří závěť krále Alfonse II. z roku 1214. Rumunština je písemně doložena nejpozději: nejstarším dochovaným rumunským textem, který lze přesně datovat, je dopis, který roku 1521 poslal Neacșu z Câmpulungu do Brašova. Je psaný cyrilicí; latinka se v rumunštině prosadila až v 19. století (úředně 1860–1862).

Protorománština: co lze rekonstruovat

Románské jazyky jsou pro historickou lingvistiku zvláštním případem: jejich předka známe z textů. Srovnávací metodou, kterou se jinak rekonstruuje například praindoevropština nebo praslovanština, lze z románských jazyků odvodit jejich společného předka, protorománštinu, a výsledek porovnat se skutečnou latinou. Tvary, které nejsou nikde doloženy a jsou jen rekonstruované, se značí hvězdičkou.

Srovnání ukazuje, že rekonstrukce spolehlivě zachytí mluvenou podobu jazyka, kterou písemné prameny zakrývají: místo deseti klasických samohlásek (pěti krátkých a pěti dlouhých) devět samohlásek bez rozlišení délky, z nichž většina románských jazyků dále slila některé do sedmi, akuzativ bez -m, slova z hovorové vrstvy i slova, která v latinských textech vůbec nejsou. Příkladem je *captiare, „lovit“, odvozené od captare, „chytat“: z něj je italské cacciare, francouzské chasser, španělské cazar a portugalské caçar. Mezinárodní projekt Dictionnaire Étymologique Roman (DÉRom), zahájený roku 2008, takto soustavně rekonstruuje základní protorománskou slovní zásobu.

Rekonstrukce má ale i meze. Co zaniklo ve všech dceřiných jazycích, z nich odvodit nelze: z románských jazyků by nikdo nezjistil, že latina měla budoucí čas typu cantabo, trpný rod tvořený koncovkami (amatur, „je milován“) nebo většinu pádů. Rekonstrukce také nedává přesná data, zahlazuje rozdíly mezi kraji a vrstvami a zachycuje spíš stav těsně před rozchodem jazyků než latinu klasické doby. Protorománština proto není totéž co „vulgární latina“; je to model, který se k mluvené latině přibližuje z opačné strany než písemné prameny.