Jak vznikla spisovná čeština

Spisovný jazyk není nářečí

Spisovným jazykem se rozumí ustálená podoba jazyka, která slouží veřejnému a oficiálnímu dorozumívání: škole, úřadům, vědě, tisku. Od nářečí se liší tím, že je nadnářeční, tedy společná celému území, a že je kodifikovaná: její pravopis, tvary a slovní zásobu výslovně zachycují mluvnice, slovníky a pravidla. Žádný spisovný jazyk není „přirozeně“ hotový; každý je výsledkem dlouhého vývoje, v němž se výběr z mnoha možností postupně ustálil.

Dějiny češtiny se podle periodizace Bohuslava Havránka obvykle dělí na pračeštinu (od konce 10. do poloviny 12. století, písemně nedoloženou), starou češtinu (do konce 15. století), střední češtinu (16. až 18. století) a novou češtinu. Spisovná čeština prošla všemi těmito obdobími, ale ne plynule: po rozkvětu v 16. století se její užívání v 17. a 18. století zúžilo a obrozenci na přelomu 18. a 19. století navázali vědomě na starší stav. Tento zlom vysvětluje, proč dnešní spisovná čeština v některých ohledech zachovává podobu jazyka ze 16. století.

Latina, glosy a první české věty

Hlavním psaným jazykem v Čechách byla v raném středověku latina a v menší míře církevní slovanština (o slovanské bohoslužbě na Moravě a v Čechách podrobněji stránka Slované a Velká Morava). Česky se zpočátku psala jen jednotlivá slova v latinských textech: jména osob a míst (takzvaná bohemika), glosy, tedy české překlady slov vepsané do cizojazyčného textu, a přípisky. V židovských spisech se dochovaly i české glosy psané hebrejským písmem. Za nejstarší dochovanou českou větu se obvykle pokládá přípisek ze začátku 13. století v zakládací listině litoměřické kapituly, datované k roku 1057.

Nejstarší česká duchovní píseň Hospodine, pomiluj ny je starší než většina dochovaných textů, ale jak moc, je sporné: její vznik se klade do rozmezí 10. až 13. století a nejstarší zápisy jsou až ze 14. století. Kolem roku 1300 a na počátku 14. století vznikají první rozsáhlé české skladby, například veršovaná Alexandreida a Dalimilova kronika. Ve 14. století proniká čeština do dalších druhů textů, ve 2. polovině století vzniká první úplný překlad Bible a koncem století i česky psané úřední listiny. Na počátku 15. století, v době Husova kazatelského působení, se okruh čtenářů české literatury dále rozšiřuje.

Od spřežek k diakritice

Latinka neměla znaky pro řadu českých hlásek, například č, š, ž, ř nebo ě. Nejstarší zápisy užívají takzvaný primitivní pravopis: písmena latinky bez úprav, takže například c mohlo znamenat k, c i č. Během 13. století se začal objevovat spřežkový pravopis, v němž jednu hlásku zapisovala skupina písmen, spřežka: rz nebo rs pro ř, cz pro c a č, ss pro š a (v mladším spřežkovém pravopisu) zz pro ž; ve starším pravopisu znamenalo zz naopak s. Závazná pravidla neexistovala a písaři spřežky užívali nejednotně. Jan Gebauer roku 1894 rozlišil v dějinách českého pravopisu pět fází: primitivní, spřežkový, diakritický, bratrský a novodobý.

Na počátku 15. století navrhl latinsky psaný spis De orthographia Bohemica („O českém pravopisu“) nahradit spřežky písmeny se znaménkem: měkké souhlásky psát s tečkou nad písmenem (punctus rotundus) a dlouhé samohlásky s čárkou (virgula). Spis je anonymní; tradičně se připisuje Janu Husovi, jeho autorství však není prokázané. Návrh se ujímal jen pozvolna a až do poloviny 16. století se psalo souběžně spřežkami i diakritikou. Z tečky se v 16. století vyvinul háček. Český způsob označování hlásek diakritikou později převzaly i jiné jazyky, mimo jiné chorvatština, slovinština a litevština.

Knihtisk, gramatiky a Jan Blahoslav

V 16. století se čeština šířila do vědy, práva i náboženské literatury a o jazyk samotný se začali soustavně zajímat učenci. Knihtisk vyžadoval jednotnou podobu textu, a proto se v tištěných knihách ustálil takzvaný bratrský pravopis, pojmenovaný podle tisků Jednoty bratrské. Byl v zásadě diakritický, ale podržel několik spřežek, hlavně ch a uvnitř slova ſſ pro š. Tečka nad měkkými souhláskami se změnila v háček (č, ď, ň, ř, ť, ž), délka se značila čárkou a z malého o nad u, kterým se už v 15. století zapisovala dvojhláska uo, se stal kroužek (ů). Hlásku j však tisky psaly jako g, dlouhé í jako j, v jako w, dvojhlásku ou jako au a po c, s, z vždy y.

Roku 1533 vyšla tiskem Grammatika česká Beneše Optáta, Petra Gzela a Václava Philomata. Navázal na ni Jan Blahoslav (1523–1571), biskup Jednoty bratrské, vzdělaný na humanistických školách a na univerzitě ve Wittenbergu. Roku 1564 vydal v Ivančicích vlastní překlad Nového zákona, pořízený s přihlédnutím k řeckému originálu, a roku 1571 dokončil rukopis Gramatiky české. Její první část je opisem a komentářem gramatiky Optáta a Philomata, druhá obsahuje množství příkladů, jak správně překládat slova a vazby biblického textu. Gramatika zůstala v rukopisu a tiskem vyšla až roku 1857, zásady v ní shrnuté však podle převládajícího výkladu výrazně ovlivnily jazyk Bible kralické.

Bible kralická

Bible kralická je první český překlad celé Bible z původních jazyků, hebrejštiny, aramejštiny a řečtiny, nikoli z latinské Vulgáty. Pořídili ho překladatelé a teologové Jednoty bratrské; Starý zákon přeložil tým, který vedl biskup Ondřej Štefan, pro Nový zákon převzali revidovaný Blahoslavův překlad. Bible vyšla v tajné bratrské tiskárně na tvrzi v Kralicích nad Oslavou v šesti dílech z let 1579–1594 (Nový zákon nese nejednotně letopočet 1593 a 1594), s rozsáhlými výkladovými poznámkami po stranách textu. Poprvé v českém prostředí v ní byly kapitoly rozděleny na verše.

Roku 1596 vyšla Bible kralická v jednom svazku bez poznámek a roku 1613 znovu, opět revidovaná; toto „poslední kralické vydání“ se stalo předlohou pozdějších vydání, protože po roce 1620 musela Jednota bratrská svou činnost ukončit. Během protireformace byla bible na katolickém indexu zakázaných knih a vycházela v cizině, například roku 1722 v Halle.

Jazyk a pravopis kralického překladu, často nazývaný bibličtina, se stal vzorem spisovné češtiny. Ten vzor přečkal i dobu, kdy se v českých zemích Bible kralická tisknout nesměla, a obrozenci na něj na počátku 19. století navázali.

Po Bílé hoře

Po porážce stavovského povstání na Bílé hoře roku 1620 odešla z českých zemí do exilu značná část nekatolické šlechty a vzdělanců, mezi nimi Jan Amos Komenský. Obnovené zřízení zemské z roku 1627 (na Moravě 1628) postavilo němčinu na roveň češtině. Užívání spisovné češtiny se v následujících desetiletích postupně zužovalo: nejprve z ní odešla věda, později velká část náročné literatury a nakonec i správa. Česky se dál psalo a tisklo, v exilu i doma, zejména v jezuitském prostředí; vznikala kázání, duchovní poezie a četba pro méně vzdělané čtenáře. Jezuita Bohuslav Balbín sepsal v 70. letech 17. století latinskou obranu češtiny (Dissertatio apologetica), vytištěnou až roku 1775.

Zatímco spisovný jazyk se v tomto období měnil jen málo, mluvená čeština se vyvíjela dál. Nářečí se více rozrůznila, zejména moravská a slezská, a do městské mluvy pronikaly germanismy. Tak se prohluboval rozdíl mezi jazykem knih a běžnou řečí, s nímž pak musela počítat obrozenecká kodifikace.

Pro 17. a 18. století se ujalo označení „doba temna“. Je to pozdější, obrozenecké hodnocení, rozšířené hlavně díky Jiráskovu románu Temno (1915). Dnešní historici literatury ho jako souhrnné označení pokládají za zavádějící: pobělohorské období sice znamenalo úbytek česky psané vědy a náročné literatury, ale také rozsáhlou barokní tvorbu, a jeho hodnocení je proto předmětem odborné diskuse.

Obrození: Dobrovský, Jungmann, Šafařík

Koncem 18. století, kdy se snahy Josefa II. o zavedení němčiny jako jednotného úředního jazyka ukázaly jako neprosaditelné, začali vzdělanci usilovat o obnovu češtiny jako jazyka literatury a vědy. Lidová venkovská čeština jim byla cizí a za vzor si zvolili literární jazyk konce 16. století – takzvané doby veleslavínské – a díla Komenského. Rozhodující byla mluvnice Josefa Dobrovského (1753–1829) Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache („Podrobná mluvnice jazyka českého“) z roku 1809, psaná německy; ve druhém vydání z roku 1819 zavedl Dobrovský takzvanou analogickou opravu, která sjednotila psaní i a y po c, s, z v koncovkách podle mluvnických vzorů. Jazyk Bible kralické pokládal za vzor spisovné češtiny.

Tím, že Dobrovský kodifikoval stav jazyka 16. století, nepřijal do spisovné normy změny, které mezitím proběhly v mluvené češtině Čech – například změnu ý v ej (dobrej, bejt), která se v řeči objevuje už od 15. století. Proto dnes vedle sebe existují spisovná a obecná čeština s pravidelnými rozdíly.

Druhým pilířem obrozenecké kodifikace se stal pětidílný Slovník česko-německý Josefa Jungmanna (1773–1847), vydávaný v letech 1835–1839 (někdy se uvádí 1834–1839), s přibližně 120 000 hesly. Jungmann v něm vycházel ze slovní zásoby kralického období i z jazyka svých současníků, oživoval zapomenutá slova ze starých textů, přejímal slova z jiných slovanských jazyků a vytvářel nová; mnohá z nich zdomácněla. Současně vznikalo české odborné názvosloví; Jan Svatopluk Presl například zavedl chemické názvy prvků kyslík a vodík.

Pravopis se v polovině 19. století přiblížil dnešnímu. Ve 40. letech 19. století se prosadila takzvaná oprava skladná, spojovaná s Pavlem Josefem Šafaříkem (1795–1861): j se začalo psát místo g a í místo j; tisky Matice české se jí řídily od roku 1842. Psaní v místo w a ou místo au, které Sbor musejní roku 1842 ještě odmítl, se prosadilo až od let 1849–1850. Frakturu, lomené písmo starších tisků, postupně vystřídala antikva.

Gebauer, Pravidla a Pražský lingvistický kroužek

Jan Gebauer (1838–1907), profesor české univerzity v Praze, položil základy historické mluvnice češtiny (Historická mluvnice jazyka českého, od roku 1894) a začal vydávat Staročeský slovník, který nestačil dokončit. Roku 1902 vyšla jeho Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví, schválená ministerstvem kultu a vyučování – první Pravidla českého pravopisu. Obsahovala i přehled tvarů a v případě dvojích tvarů se přikláněla ke starším; zrušila také zdvojování souhlásek v cizích slovech. Další vydání Pravidel, s výraznějšími změnami z let 1913, 1941, 1957 a 1993, přibližovala normu živému jazyku; během 20. století se například postupně počešťoval pravopis cizích slov (gymnasium → gymnázium).

Pražský lingvistický kroužek, založený 6. října 1926 Vilémem Mathesiem, přinesl nové pojetí spisovného jazyka. Ve sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura (1932), který vydali Bohuslav Havránek a Miloš Weingart, se jeho členové postavili proti tehdejšímu jazykovému purismu, který posuzoval správnost podle historie slov a „čistil“ češtinu od skutečných i domnělých germanismů. Podle funkčního pojetí se má spisovný jazyk hodnotit podle toho, jak slouží současným úkolům – od běžného hovoru po odborný text – a jeho norma má mít „pružnou stabilitu“ (Mathesius): být ustálená, a přitom se měnit s potřebami mluvčích. Kodifikace podle tohoto pojetí normu popisuje, nevytváří ji. Tyto myšlenky se staly východiskem české teorie spisovného jazyka.

Spisovná a obecná čeština

Vedle spisovné češtiny se v Čechách a na západní Moravě běžně mluví obecnou češtinou. Je to nekodifikovaný interdialekt (útvar nad jednotlivými nářečími), vzniklý z nářečí Čech; podle obvyklého odhadu jím mluví asi dvě třetiny obyvatel Česka. Od spisovné češtiny se liší pravidelnými rozdíly v hláskách a tvarech, z nichž mnohé sahají do 15. století. Na Moravě a ve Slezsku, kam řada změn z Čech nepronikla, mají větší váhu jiné interdialekty a nářečí; obecně české prvky se tam však od 2. poloviny 20. století šíří hlavně vlivem médií.

Mezi spisovnou a obecnou češtinou stojí hovorová čeština, méně formální mluvená podoba spisovného jazyka (chleba, knížka proti knižnímu chléb, kniha). Dohromady tvoří škálu, na níž mluvčí volí podle situace. Spisovný jazyk během 20. století přijal řadu prvků mluvené řeči a slovníky spisovné češtiny dnes uvádějí i některé výrazy, které z obecné češtiny do spisovné vrstvy pronikají.

Zda je česká situace diglosií, je v odborné literatuře sporné. Americký lingvista Charles Ferguson roku 1959 označil tímto termínem stav, kdy vedle sebe ve společnosti existují dvě výrazně odlišné podoby jazyka s přísně oddělenými úlohami – typicky spisovná arabština a arabská nářečí. Někteří lingvisté, u nás zejména okruh Petra Sgalla, pokládali českou situaci za diglosii nebo za blízkou diglosii a navrhovali uvolnit spisovnou normu směrem k mluvené řeči. Jiní upozorňují, že spisovná a obecná čeština si jsou velmi blízké, že se spisovná čeština užívá i v mluvené podobě a že mezi útvary vede plynulý přechod, a o diglosii proto nemluví.

Spisovnou češtinu dnes kodifikuje Ústav pro jazyk český Akademie věd ČR, zejména v Pravidlech českého pravopisu, Slovníku spisovné češtiny, Slovníku spisovného jazyka českého a v Internetové jazykové příručce. Žádný zákon závaznost Pravidel přímo nestanoví. Ministerstvo školství je obvykle schvaluje pro školní výuku a příručky Ústavu se obecně pokládají za oficiální.