Jazyky, které se vracejí

Jak jazyky ustupují

Většina jazyků, které dnes ubývají, nemizí proto, že by jejich mluvčí vymřeli, ale proto, že společenství postupně přechází na jiný, prestižnější nebo užitečnější jazyk. Jazykověda mluví o jazykovém posunu (language shift). Rozhodující chvíle nastává, když rodiče přestanou mluvit původním jazykem na své děti. Přerušený přenos mezi generacemi se projeví se zpožděním: jazyk ještě desítky let žije mezi dospělými a starými lidmi, ale nemá mladé mluvčí, kteří by ho předali dál.

Míru ohrožení nejčastěji popisuje šestistupňová stupnice UNESCO: bezpečný, zranitelný, jednoznačně ohrožený, vážně ohrožený, kriticky ohrožený a vymřelý jazyk. Skupina odborníků, kterou UNESCO pověřilo, roku 2003 navrhla devět měřítek vitality. Na prvním místě stojí právě přenos mezi generacemi, dále například počet mluvčích a jejich podíl v populaci, oblasti, v nichž se jazyk užívá, a postoje společenství i státu. Tento atlas přebírá stupně z Glottologu, který je na stupnici UNESCO převádí, a navíc odlišuje jazyky probouzené (awakening): bez rodilých mluvčích, ale znovu se učí a užívají.

Revitalizace (oživování) je cílené úsilí tento vývoj zastavit nebo zvrátit. Americký sociolingvista Joshua Fishman v knize Reversing Language Shift (1991) zdůraznil, že školy, úřady a média nestačí, pokud se jazyk znovu nestane řečí domácností a sousedství. Tři hlavní případy na této stránce – velština, maorština a manština – začínaly z velmi rozdílných pozic.

Velština: menšina ve vlastní zemi

Velština (Cymraeg) je keltský jazyk britonské větve, příbuzný bretonštině a kornštině, a ve Walesu se jí mluví nepřetržitě od raného středověku. Zákony z let 1535 a 1542 však začlenily Wales do anglického právního systému a první z nich vyhradil úřady lidem, kteří užívají angličtinu. Velšské písemnictví přesto nepřestalo existovat; podle převládajícího názoru k tomu významně přispěl překlad Bible Williama Morgana z roku 1588, který se stal vzorem spisovného jazyka.

V 19. století se z velštiny stal jazyk, s nímž škola nepočítala. Vládní zpráva o stavu školství ve Walesu z roku 1847 hanlivě posuzovala velštinu i mravy Velšanů; ve Walesu vešla ve známost jako Zrada modrých knih (Brad y Llyfrau Gleision). Ve školách se učilo anglicky i tam, kde děti anglicky téměř nerozuměly, a některé školy užívaly tzv. Welsh Not, dřevěnou destičku, kterou musel nosit žák přistižený při velštině. Výuku angličtiny přitom podporovala i řada rodičů, kteří v ní viděli cestu k lepšímu uplatnění.

Ústup zachycuje sčítání lidu. Roku 1891 mluvilo velšsky 54 % obyvatel Walesu starších tří let (910 289 lidí), roku 1981 už jen 19 % (503 532) – to je nejnižší absolutní počet v řadě sčítání. Velština však nikdy nepřestala být mateřským jazykem části dětí, zejména na severu a západě země.

Velština: školy, televize a zákony

Obnova začala ve školství. Roku 1939 založil Ifan ab Owen Edwards v Aberystwythu první základní školu s velštinou jako vyučovacím jazykem (Ysgol Gymraeg Aberystwyth), roku 1956 vznikla v Rhylu první taková střední škola (Ysgol Glan Clwyd). Roku 1962 byla založena Společnost velšského jazyka (Cymdeithas yr Iaith Gymraeg), která kampaněmi, včetně občanské neposlušnosti, prosazovala velštinu na úřadech, na dopravních značkách i ve vysílání. Roku 1982 začala vysílat velšská televize S4C.

Následovaly zákony. Zákon o velštině z roku 1967 zaručil právo mluvit velšsky v soudním řízení ve Walesu. Zákon o velštině z roku 1993 (Welsh Language Act) zakotvil zásadu, že se ve veřejné správě a soudnictví ve Walesu má s velštinou a angličtinou zacházet rovnocenně, pokud je to rozumné a proveditelné; zřídil Radu pro velštinu (Welsh Language Board) a uložil veřejným institucím připravit jazykové plány. Předpis tehdejšího Národního shromáždění pro Wales z roku 2011 (Welsh Language (Wales) Measure 2011) dal velštině výslovně úřední status a místo rady zřídil úřad komisaře pro velštinu, který může vymáhat povinnosti úřadů a některých firem.

Při sčítání roku 2021 uvedlo, že umí mluvit velšsky, 538 300 obyvatel Walesu starších tří let, tedy 17,8 %. Je to víc než v letech 1981 a 1991, podíl je však nejnižší v historii sčítání a oproti roku 2001 (20,8 %) klesl. Výběrová šetření, například Annual Population Survey, dávají trvale vyšší čísla, hlavně proto, že se ptají jinak a lidé svou znalost hodnotí jinak. Velšská vláda si ve strategii Cymraeg 2050 stanovila cíl milionu mluvčích do roku 2050.

Maorština: od většinového jazyka k menšině

Maorština (te reo Māori) je východopolynéský jazyk původních obyvatel Nového Zélandu a nejjižnější člen austronéské rodiny. V 19. století jí mluvila většina Maorů a ve venkovských oblastech ji znaly i některé děti evropských osadníků. Školská politika však prosazovala angličtinu: nařízení o školství z roku 1847 ji stanovilo hlavním jazykem škol a na počátku 20. století byli maorští žáci za maorštinu ve třídě i na hřišti trestáni, často i tělesně. Mnozí rodiče to přijímali, protože chtěli, aby jejich děti uspěly v anglicky mluvící společnosti.

Až do druhé světové války byla maorština pro většinu Maorů prvním jazykem. Úbytek se zrychlil po válce, kdy se Maoři hromadně stěhovali do měst a děti vyrůstaly daleko od prarodičů, kteří v rodinách tradičně hráli velkou roli. V 80. letech mluvilo maorsky na úrovni rodilého mluvčího méně než 20 % Maorů a mnozí z nich jazyk doma nepoužívali. Už v 70. letech proto skupiny mladých Maorů, mezi nimi Ngā Tamatoa, prosazovaly výuku maorštiny ve školách; roku 1972 byla parlamentu předána petice s desítkami tisíc podpisů. Od roku 1975 se každoročně koná Týden maorského jazyka (Te Wiki o te Reo Māori).

Hnízda, školy a úřední jazyk

Nejznámějším nástrojem maorské obnovy jsou kōhanga reo, doslova „hnízda jazyka“. První vzniklo roku 1982 ve Wainuiomatě u Wellingtonu a o tři roky později jich bylo přes 300. Jsou to předškolní zařízení pro děti do šesti let, kde se mluví výhradně maorsky; vedou je samy rodiny (whānau) za účasti vážených starších (kaumātua). Na hnízda navázaly školy kura kaupapa Māori s maorštinou jako vyučovacím jazykem, první roku 1985; jejich postavení zakotvil zákon o školství z roku 1989. Myšlenku jazykových hnízd převzala i další společenství, například Havajci (Pūnana Leo).

Roku 1986 dospěl tribunál Waitangi, který posuzuje nároky Maorů vyplývající ze smlouvy z Waitangi (1840), k závěru, že maorský jazyk je taonga, poklad chráněný touto smlouvou. Parlament pak přijal zákon o maorském jazyce z roku 1987 (Māori Language Act), který z maorštiny učinil úřední jazyk, zaručil právo užívat ji před soudy a zřídil Komisi pro maorský jazyk (dnes Te Taura Whiri i te Reo Māori). Roku 2016 ho nahradil zákon Te Ture mō Te Reo Māori.

Při sčítání roku 2023 uvedlo 213 849 obyvatel Nového Zélandu (4,3 %), že v maorštině dokážou vést rozhovor o běžných věcech; roku 2013 jich bylo 148 395. Mezi lidmi, kteří se hlásí k maorskému etniku, to bylo 20,5 %. Úroveň těchto mluvčích se velmi liší a jen menšina užívá maorštinu doma jako hlavní jazyk. Tribunál Waitangi roku 2011 upozornil, že po skutečném oživení v 80. a první polovině 90. let jazyk opět slábne, mimo jiné proto, že ubývá starších rodilých mluvčích, kteří obnovu nesli.

Manština: jazyk, který nezmizel

Manština (Gaelg) je goidelský keltský jazyk ostrova Man v Irském moři, blízce příbuzný irštině a skotské gaelštině. Podle odhadu Henryho Jennera jí roku 1874 mluvilo ještě asi 30 % obyvatel ostrova. Rodiče ji však přestávali předávat dětem, protože angličtinu pokládali za užitečnější, a při sčítání roku 1961 uvedlo znalost manštiny už jen 165 lidí.

Roku 1899 vznikla Manská jazyková společnost (Yn Çheshaght Ghailckagh). V polovině 20. století zbývalo jen několik starých rodilých mluvčích; roku 1948 je z podnětu Éamona de Valery nahrála Irská folkloristická komise (Irish Folklore Commission) a její nahrávky pozdější obnově pomohly. Ned Maddrell, který zemřel 27. prosince 1974, bývá označován za posledního rodilého mluvčího manštiny; přesněji za posledního, kdo vyrůstal v prostředí, kde se mansky běžně mluvilo. Označení „poslední mluvčí“ je u zanikajících jazyků vždy trochu zjednodušující, protože hranice mezi rodilými mluvčími, lidmi, kteří jazyk v dětství jen slyšeli, a těmi, kdo se ho naučili později, bývá neostrá.

Z užívání přitom manština nikdy úplně nevypadla. Nadšenci se ji učili od posledních mluvčích i z písemných pramenů, k nimž patří manský překlad Bible, poprvé vydaný celý v jednom svazku roku 1775. Roku 1992 vznikl útvar pro výuku manštiny v čele s Brianem Stowellem a dnes se manština jako volitelný předmět vyučuje na všech základních i středních školách ostrova. V St John's působí základní škola Bunscoill Ghaelgagh, kde děti dostávají téměř veškeré vzdělání v manštině (roku 2016 jich bylo 67), a s jazykem seznamují už předškolní skupiny Mooinjer Veggey. Roku 2006 vyšel první román v manštině.

Při sčítání roku 2021 uvedlo nějakou znalost manštiny přes 2 000 obyvatel ostrova, téměř všichni jako druhý jazyk; zda lze děti vychovávané v manštině od narození počítat za nové rodilé mluvčí, se posuzuje různě. Roku 2009 zařadil Atlas ohrožených jazyků světa UNESCO manštinu mezi vymřelé jazyky, přestože jí na ostrově mluvily stovky lidí; UNESCO hodnocení později změnilo na kriticky ohrožený. Tento atlas ji podle Glottologu (zdroj ElCat) vede jako jazyk probouzený.

Hebrejština: výjimečný případ

Hebrejština (hebrejsky עברית, ivrit) je jediný obecně uznávaný případ, kdy se jazyk, který po staletí neměl rodilé mluvčí, znovu stal mateřským jazykem celého společenství, dnes milionů lidí. Jako mateřský jazyk zanikla v pozdní antice, psát a číst se však nepřestala: sloužila k modlitbě, učenosti a literatuře i k dorozumění mezi židovskými obcemi s různými mateřskými jazyky. Obnova tedy nezačínala od nuly. Chyběla však slova pro moderní svět a především rodiny, které by jazyk předávaly dětem.

S obnovou se nejčastěji spojuje Eliezer Ben Jehuda (1858–1922), který se roku 1881 usadil v Jeruzalémě, v rodině mluvil jen hebrejsky, vydával hebrejské noviny, tvořil nová slova a začal sestavovat velký slovník. Jeho syn Itamar Ben Avi (nar. 1882) bývá označován za prvního rodilého mluvčího novohebrejštiny. Podle převládajícího výkladu však byla Ben Jehudova role spíše podnětná a symbolická. Rozhodující byly hebrejské školy v zemědělských osadách přistěhovalců – například v Rišon le-Cijon se od roku 1886 vyučovalo výhradně hebrejsky – a děti, které hebrejštinu přijaly za vlastní řeč. Roku 1890 vznikl Výbor pro hebrejský jazyk, předchůdce Akademie hebrejského jazyka (1953); roku 1922 se hebrejština stala jedním z úředních jazyků britské mandátní Palestiny a od roku 1948 je úředním jazykem Izraele. Podrobněji o tom pojednává stránka Hebrejci a Aramejci.

Proč se to podařilo právě zde, se obvykle vysvětluje souhrou okolností, které se jinde těžko opakují: přistěhovalci s různými mateřskými jazyky potřebovali společnou řeč, hebrejština měla bohatou písemnou tradici a pro nové společenství byla symbolem národní obnovy. Jak moc se obnovený jazyk liší od starého, je sporné. Lingvista Ghil'ad Zuckermann tvrdí, že dnešní izraelská hebrejština je smíšený jazyk se silným podílem jidiš a dalších evropských jazyků; jiní badatelé zdůrazňují její návaznost na starší hebrejštinu v mluvnici i slovní zásobě.