Jazykové záhady

Tři druhy nevědění

Slovo záhada tu neznamená nic tajemného ani nadpřirozeného. Jde o otevřené otázky, na které dosavadní doklady nestačí. Jsou trojího druhu: písma, jejichž nápisy neumíme přečíst nebo jim nerozumíme; jazyky, u nichž se nepodařilo prokázat příbuznost s žádným jiným; a navrhované velké rodiny, o kterých se odborníci přou, protože doklady pro ně jsou slabé.

U každé z těchto otázek je třeba rozlišovat tři věci. Fakt je to, co je doloženo nálezy a nezávisle ověřeno, například stáří pergamenu Voynichova rukopisu. Hypotéza je výklad, který doklady připouštějí, ale neprokazují, například příbuznost jenisejských jazyků Sibiře s jazyky na-dene v Severní Americe. Mýtus je tvrzení, které se šíří, ačkoli odbornou kontrolou neprošlo, například opakovaná ohlášení, že Voynichův rukopis je konečně přečten.

Přečíst neznamená rozumět

Rozluštění má dvě stránky: zjistit, jak se čtou znaky, a porozumět jazyku, který zapisují. Obojí nemusí přijít najednou. Etruské nápisy přečteme, protože etruská abeceda pochází z řecké, jazyku však rozumíme jen zčásti. U lineárního písma A se hodnoty mnoha znaků dají odhadnout podle pozdějšího lineárního písma B, jazyk je ale neznámý. U písma Indu neznáme ani hodnoty znaků, ani jazyk.

Nejčistším příkladem písma, které umíme číst, ale ne mu rozumět, je meroitské písmo z říše Kuš na středním Nilu (dnešní Súdán). Užívalo se od 3. století př. n. l.; poslední známý nápis je z 5. století n. l. Mělo dvě podoby: kurzívu odvozenou z egyptského démotického písma a monumentální znaky podle egyptských hieroglyfů. Britský egyptolog Francis Llewellyn Griffith v letech 1909–1911 určil hodnoty jeho 23 znaků podle egyptských jmen zapsaných meroitsky. Od té doby lze nápisy vyslovit, rozumíme však hlavně jménům, titulům, ustáleným obratům náhrobních nápisů a jen části slovní zásoby.

Příbuzné meroitštiny dlouho nikdo neznal. Podle francouzského lingvisty Clauda Rillyho patří k severovýchodosúdánským jazykům, k nimž se řadí i núbijské jazyky; Glottolog ji dosud vede jako izolovaný jazyk. Bez delších dvojjazyčných textů postupuje porozumění jen pomalu.

Písma doby bronzové

Na Krétě se ve 2. tisíciletí př. n. l. užívala dvě písma, která nikdo nepřečetl. Krétské hieroglyfy, doložené hlavně na pečetidlech, se objevují o něco dříve než lineární písmo A, obě se však dlouho užívala vedle sebe. Lineární písmo A je předlohou lineárního písma B, a proto se jeho slabičné znaky dají přibližně vyslovit; jazyk mínojských písařů je však neznámý a podle toho, co z mluvnice lze vyčíst, nebyl blízce příbuzný s žádným známým jazykem. O lineárním písmu A a disku z Faistu podrobněji vypráví stránka Starověké Řecko.

Písmo harappské civilizace v povodí Indu je doloženo asi na čtyřech až pěti tisících předmětů, hlavně malých pečetí. Nápisy mají v průměru asi pět znaků, jazyk je neznámý a bilingva chybí. Nejčastěji se uvažuje o raném drávidském jazyce, doložit se to však nepodařilo, a podle menšinového názoru znaky jazyk vůbec nezapisují (podrobněji na stránce Starověká Indie).

Protoelamské písmo se užívalo asi v letech 3100–2900 př. n. l. v Íránu, od Sús v Chúzistánu po náhorní plošinu, zhruba současně s nejstarším klínovým písmem v Mezopotámii. Známe asi 1 600 tabulek a zlomků. Víme, že jde o hospodářské záznamy, a číselným znakům rozumíme, protože se podobají mezopotamským, takže víme, kolik se zapisovalo; co se počítalo, lze určit jen u části znaků. Většina ostatních znaků je abstraktní a jazyk písařů neznáme; že šlo o elamštinu, je jen domněnka.

Mladší lineární elamské písmo (asi 2300–1850 př. n. l.) je doloženo jen asi padesáti převážně krátkými nápisy. Jeho jazykem je elamština, kterou známe z klínových textů, a několik nápisů má akkadský protějšek; podle nich se už v letech 1905–1912 podařilo přečíst jména krále Puzur-Inšušinaka a boha Inšušinaka. Francouzský archeolog François Desset s kolegy roku 2022 publikoval návrh čtení téměř všech znaků. Část odborníků ho přijala, jiní čekají na podrobné překlady textů a sporné je i to, zda je písmo čistě hláskové. Za plně rozluštěné ho proto zatím pokládat nelze.

Z přístavu Byblos v dnešním Libanonu pochází čtrnáct nápisů na bronzových destičkách, bronzových „špachtlích“ a kamenných deskách. Vykopal je Maurice Dunand v letech 1928–1932; deset jich vydal roku 1945, další čtyři roku 1978. Patrně pocházejí z 18.–15. století př. n. l. Podle různých soupisů asi 90 až 114 různých znaků ukazuje na slabičné písmo a některé připomínají egyptské znaky; jazyk ani hodnoty znaků však doloženy nejsou.

Šíje a ostrov: istmické písmo a rongorongo

Na šíji Tehuantepec v jižním Mexiku se asi mezi lety 500 př. n. l. a 500 n. l. psalo istmickým, podle kultury také epiolméckým písmem. Nejdelší text nese kamenná stéla nalezená roku 1986 v La Mojarře ve Veracruzu; vedle nápisu jsou na ní data v mezoamerickém dlouhém počtu z poloviny 2. století n. l. (o dlouhém počtu viz stránku Mayové). John Justeson a Terrence Kaufman roku 1993 ohlásili částečné rozluštění a jazyk určili jako ranou podobu zoqueských jazyků (větev mixe-zoqueské rodiny). Stephen Houston a Michael Coe (2004) však jejich postup nedokázali uplatnit na další nápis a pokládají rozluštění za neprokázané. Spor nejspíš rozhodne až nový delší text.

Na Velikonočním ostrově (Rapa Nui) zaznamenal dřevěné tabulky s řádky drobných znaků roku 1864 misionář Eugène Eyraud; napsal, že je viděl v každé chýši. Ostrov tehdy procházel katastrofou: nájezdy peruánských otrokářů roku 1862 a následné epidemie snížily počet obyvatel v 70. letech 19. století pod dvě stě a znalost znaků se patrně ztratila. Dochovaly se asi dvě desítky dřevěných předmětů, rozptýlených po muzeích světa; na ostrově nezůstal žádný.

Znaky – obrysy lidí, zvířat, rostlin a geometrické tvary – jsou psané v obráceném bústrofédonu: po každém řádku se tabulka otočí vzhůru nohama. U jedné tabulky se podařilo rozpoznat úsek s měsíčním kalendářem, jinak žádnému textu nerozumíme. Brání tomu málo textů, chybějící souvislosti i to, že dnešní rapanujština je silně ovlivněná tahitštinou. Sporné je, zda jde o plné písmo, nebo o protopísmo či pomůcku pro paměť; žádný z výkladů není prokázán. Sporné je také, zda vzniklo samostatně, nebo až po setkání s Evropany. Radiokarbonové datování dřeva tabulek uložených v Římě, zveřejněné roku 2024, ukázalo u jedné z nich dobu dávno před prvním evropským kontaktem (1722); dřevo však mohlo být popsáno později.

Je to vůbec písmo? Vinča a Tărtăria

Na keramice, přeslenech a soškách neolitické vinčanské kultury v jihovýchodní Evropě se objevují vyryté značky, většinou z let asi 4500–4000 př. n. l. Poprvé je roku 1875 našla maďarská archeoložka Zsófia Tormová v Tordoši (dnes Turdaș v Rumunsku), roku 1908 je odkryl Miloje Vasić ve Vinči u Bělehradu, podle níž se kultura jmenuje. Přes 85 % nápisů tvoří jediný znak a u skupin znaků nelze určit pořadí ani směr čtení.

Roku 1961 našel Nicolae Vlassa u obce Tărtăria v Rumunsku tři hliněné destičky se znaky. Jejich stáří se odvozuje jen od jiných předmětů z naleziště, datovaných radiokarbonem před rok 4000 př. n. l.; destičky samy datovat nelze, protože byly po nálezu tepelně upraveny, a okolnosti nálezu jsou sporné. Archeoložka Marija Gimbutasová viděla ve vinčanských znacích „staroevropské písmo“; tento výklad přijat nebyl.

Většina badatelů značky za písmo nepokládá. Mohly označovat vlastnictví nebo výrobce, počty či obřadní významy. Proti výkladu jako písma se uvádí i to, že písmo vzniklo v Mezopotámii pro potřeby státní správy a účetnictví, a takové instituce vinčanská kultura patrně neměla. Vinča proto do dějin písma patří jako příklad toho, jak těžké je poznat, kde končí symbol a začíná zápis jazyka.

Voynichův rukopis

Voynichův rukopis je kodex o zhruba 240 stranách pergamenu, popsaný písmem, které se jinde nevyskytuje, a vyzdobený kresbami rostlin, astronomických a astrologických diagramů, koupajících se žen a nádob. Radiokarbonové datování pergamenu na Arizonské univerzitě roku 2009 dalo léta 1404–1438; kdy byl text napsán, tím přesně určeno není. Rostliny se jednoznačně určit nedají. Od roku 1969 je rukopis v Beineckeho knihovně Yaleovy univerzity pod signaturou MS 408.

Jeho doložené dějiny začínají v Praze. Roku 1639 poslal pražský alchymista Georg Baresch (Jiří Bareš) ukázky písma jezuitovi Athanasiu Kircherovi do Říma. Po Bareschově smrti získal rukopis rektor pražské univerzity Jan Marek Marci a roku 1665 nebo 1666 ho Kircherovi poslal. V průvodním dopise uvádí, co slyšel od svého přítele: rukopis prý koupil císař Rudolf II. za 600 dukátů. Je to svědectví z druhé ruky. Na první straně je téměř neviditelný podpis Jakuba Hořčického z Tepence, správce Rudolfových zahrad; jeho pravost je však sporná. Roku 1912 rukopis koupil z majetku jezuitů antikvář Wilfrid Voynich, podle něhož se jmenuje.

Text má statistické vlastnosti podobné přirozeným jazykům – četnost slov například odpovídá Zipfovu zákonu –, ale i neobvyklé rysy: téměř žádné slovo nemá méně než dva nebo víc než deset znaků. Zvažuje se přirozený jazyk v neznámém písmu, šifra, umělý jazyk i propracovaný podvrh bez obsahu; žádná z těchto možností nebyla prokázána. Novodobý podvrh je však nepravděpodobný, protože by vyžadoval zásobu nejméně čtrnácti nepopsaných telecích kůží z počátku 15. století.

Jazyky bez příbuzných

Izolovaný jazyk (izolát) je jazyk, u něhož se nepodařilo prokázat příbuznost s žádným jiným; tvoří tedy jednočlennou rodinu. Neznamená to, že by příbuzné nikdy neměl. Buď vymřeli, aniž se dochovaly záznamy, nebo je příbuznost tak vzdálená, že ji srovnávací metoda nezachytí: po mnoha tisíciletích změn se pravidelné hláskové shody ztratí. Izolát proto není záhada v senzačním smyslu, ale běžný výsledek jazykových dějin. Podle přísnosti měřítek jich je přes sto (Glottolog jich vede kolem 180, včetně vymřelých), nejvíc v obou Amerikách.

Hranice mezi izolátem a rodinou se může posunout. Japonština se dříve uváděla jako izolát, dnes se s rjúkjúskými jazyky řadí do japonské rodiny. Ketština na Sibiři je posledním živým jenisejským jazykem, izolátem však není, protože její vymřelí příbuzní, třeba arinština, jsou zapsaní. Od izolátů je třeba odlišit nezařazené jazyky, o nichž víme tak málo, že je zařadit nelze.

Nejznámějším izolátem je baskičtina, jediný izolát Evropy a podle převládajícího názoru jediný přeživší jazyk západní Evropy z doby před příchodem indoevropských jazyků. Za jejího předka nebo blízkého příbuzného se pokládá akvitánština, známá jen ze jmen v latinských nápisech 1.–3. století n. l. (jméno Cison odpovídá baskickému gizon „muž“). Akvitánština se většinou pokládá za přímého předka baskičtiny, a baskičtina proto zůstává izolátem; kdyby šlo o sesterský jazyk, tvořily by obě malou vaskonskou rodinu. Spojení baskičtiny s gruzínštinou se dnes odmítá a vztah k iberštině se nepodařilo prokázat. Ze starověku jsou dobře doložené izoláty sumerština a elamština: textů je tolik, že kdyby měly živé příbuzné, dali by se rozpoznat.

Sporné rodiny

Příbuznost jazyků se prokazuje srovnávací metodou: hledají se pravidelné hláskové shody v základní slovní zásobě a v mluvnických koncovkách a z nich se rekonstruuje společný prajazyk. Latinskému p odpovídá v germánských jazycích pravidelně f (pater – anglicky father, piscis – fish, pes, pedis – foot); taková soustava shod se nedá vysvětlit náhodou ani výpůjčkami. Čím hlouběji do minulosti, tím víc shod se ztrácí, a proto jsou návrhy velkých makrorodin sporné.

Altajská hypotéza spojovala turkické, mongolské a tunguzské jazyky, v širší podobě i korejštinu a japonštinu. Ve 20. století měla mnoho zastánců, dnes ji však většina srovnávacích lingvistů odmítá: společné rysy (řetězení přípon, sloveso na konci věty, část slovní zásoby) vykládá dlouhým soužitím a výpůjčkami, tedy jako jazykový svaz; menšina odborníků ji dál hájí. Nostratickou hypotézu navrhl roku 1903 dánský lingvista Holger Pedersen a v 60. letech ji rozpracovali Vladislav Illič-Svityč a Aharon Dolgopolskij; sdružuje indoevropské, uralské, altajské, kartvelské a podle autorů i další rodiny a dnes má jen malou podporu. Indouralská hypotéza předpokládá společného předka indoevropských a uralských jazyků; shody ve slovní zásobě se však většinou vykládají jako výpůjčky z doby, kdy spolu obě skupiny sousedily.

Dene-jenisejskou hypotézu pokládá řada odborníků za nejlépe podloženou z hypotéz o vzdálené příbuznosti; předložil ji roku 2008 (tiskem 2010) americký lingvista Edward Vajda. Spojuje ketštinu a vymřelé jenisejské jazyky Sibiře s jazyky na-dene v Severní Americe, k nimž patří například navažština. Jiní, například Lyle Campbell, považují doklady za nedostatečné. Naopak vaskonská substrátová hypotéza německého lingvisty Thea Vennemanna, podle níž se předchůdce baskičtiny po poslední době ledové rozšířil po velké části Evropy a zanechal stopy v místních jménech, je historickými lingvisty převážně odmítána. Jiná věc je vaskonská rodina v užším smyslu, tedy baskičtina s akvitánštinou; jejich příbuznost odborníci uznávají.

Zvláštní kapitolou je masové, později zvané vícestranné srovnávání amerického lingvisty Josepha Greenberga. Místo pravidelných shod porovnává naráz mnoho jazyků podle celkové podobnosti základních slov a mluvnických prvků. Takto Greenberg roku 1987 sloučil většinu původních jazyků Ameriky, kromě jazyků na-dene a eskymácko-aleutských, do jediné „amerindské“ rodiny. Většina lingvistů metodu nepřijímá: bez pravidelných shod nelze odlišit dědictví od náhody a výpůjček, a čím víc jazyků se srovnává, tím víc náhodných podobností se najde. Některá Greenbergova seskupení, například afroasijské nebo nigerokonžské jazyky, se uznávají, protože je doložily i jiné postupy (a navrhli je už jeho předchůdci); „amerindská“ a „eurasijská“ rodina se odmítají.

Odkud přišli Indoevropané

Že indoevropské jazyky od Indie po Island mají společného předka, je prokázaný výsledek srovnávací jazykovědy. Kde a kdy se jejich prajazykem mluvilo, však přímo doložit nelze, protože předcházel písmu. Rozhodují nepřímé doklady: rekonstruovaná slovní zásoba, archeologie a v posledních letech i genetika dávných populací.

Dnes převládá stepní (kurganová) hypotéza, spojená s archeology Marijou Gimbutasovou a Davidem Anthonym. Klade pravlast do pontsko-kaspické stepi severně od Černého a Kaspického moře v 5.–4. tisíciletí př. n. l. Opírá se mimo jiné o to, že prajazyk měl slova pro kolo a vůz a pro chov koní a dobytka, takže nemohl být o mnoho starší než vynález kola. Podporují ji i genetické studie z roku 2015, které zjistily rozsáhlý přesun obyvatel ze stepi do střední Evropy asi před 4 500 lety.

Hlavní alternativou byla anatolská hypotéza britského archeologa Colina Renfrewa (1987), podle níž se indoevropské jazyky šířily z Anatolie spolu se zemědělstvím asi od 7. tisíciletí př. n. l. Podpořily ji některé statistické fylogenetické studie (2003, 2012), s jazykovými a genetickými doklady se však slučuje hůř a dnes má menšinovou podporu; sám Renfrew roku 2017 uznal velké migrace ze stepi do Evropy, starší fázi prajazyka však dál klade do Anatolie. Otevřené zůstávají podrobnosti, například odkud přišli předkové anatolských jazyků včetně chetitštiny a zda nejstarší fáze prajazyka nevznikla jižněji, v okolí Kavkazu. Tvrzení, že indoevropské jazyky vznikly v Indii nebo že se v Evropě mluví nepřetržitě od starší doby kamenné, se v odborné literatuře pokládají za okrajová a neobstála.